Příběh Ludmily Soukupové a Marie Kovárníkové, sester z Ohrazenic u Jaroměřic nad Rokytnou
Vlastislav Janík
Je někdy až překvapující, jak pevný může být sourozenecký vztah. Jak překvapující jsou i náhody, které se ve světě dějí. Že známí či neznámí se někdy střetnou a toto setkání může změnit, či v tomto případě fatálně změnilo život dvou sester z Vysočiny.
Ludmila a Marie pocházeli z obce Ohrazenice. Ludmila se zde narodila 5. ledna 1912 a její sestra 16. února 1914. Jejich rodiči byli Antonín Kovárník a Marie Kovárníková, rozená Dvořáková. Nebyly však samy. Sestry měly ještě bratra Rudolfa, který když již byly ve spojení s parašutisty, jim posílal své lístky na tabák, protože sám nekouřil a podpořil odboj i finanční částkou.
Ludmila se na sklonku 30-tých let provdala za Antonína Soukupa a od 2. ledna 1939 manželé bydleli na adrese Letenská 526/2. To už měli rok starou dceru Ludmilu. Antonín Soukup byl povoláním elektrikář. Počátkem okupace pracoval v domě, kde mělo gestapo kanceláře. Podařilo se mu vynést stavební plány budovy, které předal odbojové organizaci. Na uvedené odcizení plánů se přišlo. Antonín Soukup byl zatčen a 4. ledna 1940 odsouzen polním vojenským soudem na Hradčanech ke 3 letům vězení a odvezen do německé trestnice v Kolíně nad Rýnem, kde si odpykával svůj trest.
Sociální situace Ludmily Soukupové tak nebyla vůbec růžová. Kromě sociálních dávek, o které žádala, byla nucena pracovat v kartonážní továrně na Smíchově. Zde se seznámila s Annou Malinovou, osudem stejně postiženou ženou. Její muž zemřel v roce 1941 a rovněž sama vychovávala dceru Alenku, která se narodila v roce 1939. Ludmila, aby ještě více vylepšila svoji sociální situaci, přemluvila svoji sestru Marii, aby u ní začala bydlet. Marie tehdy pracovala v továrně Sana v Hloubětíně, kde obývala suterénní byt. Přestěhováním k sestře musela sice do práce jezdit přes celou Prahu, ale pro sestru a její dítě to jistě ráda udělala.
Zvrat v životě těchto žen nadešel v lednu 1942. Tehdy jak píše ve své závěrečné zprávě o vyšetřování atentátu na zastupujícího říšského protektora a šéfa bezpečnostní policie a bezpečnostní služby obergruppenführera SS Reinharda Heydricha Heinz Panwitz „navázal již počátkem ledna 1942 v tramvaji známost s mladou vdovou“ míněno Annou Malinovou Josef Gabčík z dvojčlenného výsadku ANTHROPOID. Tuto skutečnost pravděpodobně do výslechového protokolu uvedla Anna Malinová, ale možná je i varianta, že Marie a Ludmila ještě před válkou druhého člena výsadku Jana Kubiše znaly, protože Ohrazenice a Dolní Vilémovice, kde se Kubiš narodil, se nacházejí nedaleko od sebe. Nicméně od této doby se staly tyto tři dámy osobami, které doprovázely parašutisty po Praze, aby v dámské společnosti byli méně nápadní.
Připadl jim však ještě neméně důležitý úkol. Pro splnění svého poslání potřebovali parašutisté znát denní program R. Heydricha. To jim zabezpečil Jan Zelenka Hajský, který kontaktoval svého bývalého žáka Františka Šafaříka, který byl zaměstnancem Správy pražského hradu. Od něho začaly přijímat sestry Kovárníkovi zprávy, které přinášel Šafařík v zalepené obálce do okna bytu v Letenské ulici. Ženy pak předaly obálku Bedřichu Kubicovi, který byl zaměstnán u Zemské školní rady, které dům, kde obě ženy bydlely patřil. Kubice následně přenášel zprávy na Žižkov k Zelenku Hajskému. Mnohdy si pro zprávy chodili i sami parašutisté. Díky těmto informacím velmi rychle vyhodnotili trasu jízdy protektora na Pražský hrad a zvolili i správné místo útoku, což vedlo k úspěšní akci provedené 27. května 1942 v Praze Holešovičkách.
Po atentátu se rozpoutal neuvěřitelný teror, který měl přimět český národ k tomu, aby vydal útočníky. To se nepodařilo. Až zrada Karla Čurdy, parašutisty z výsadku OUT DISTANCE, otevřela příslušníkům gestapa cestu k vypátrání úkrytu parašutistů a napomohla k rozkrytí rozsáhlé podpůrné sítě, kterou parašutisté využívali. Přesto až 23. června 1942 jako první z uvedené trojice žen byla zatčena Anna Malinová a 25. června následovalo zatčení Marie Kovárníkové a Ludmily Soukupové.
Po zatčení gestapem vydávaly se Marie Kovárníková i její kamarádka Anna Malinová za „milenky atentátníků“, které o jejich činnosti nic nevěděly. Gestapo je sice donutilo přiznat, že věděly o tom, že Kubiš a Gabčík jsou parašutisté a viníci Heydrichovy smrti, přesto ale všechny tři mladé ženy zamlčely existenci Františka Šafaříka a zachránily mu tak život. 3. září 1942 při procesu s pravoslavnými kleriky u Stanného soudu v Petschkově paláci donutilo pak gestapo Marii Kovárníkovou a Annu Malinovou k svědeckým výpovědím o tom, že Josef Gabčík a Jan Kubiš jim vyprávěli, že to oni provedli atentát na Heydricha. Jako dohra pak následovala identifikace hlav Jana Kubiše a Josefa Gabčíka naložené do formalinu Marií Kovárníkovou, její sestrou Ludmilou Soukupovou, a také Annou Malinovou v budově německého soudního lékařství.
Všechny tři ženy byly pak stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. září 1942 odsouzeny k trestu smrti, který byl naplněn 24. října 1942 v KT Mauthausen. Marie Kovárníková, zde byla zavražděna v 11:06, její sestra Ludmila v 11:48 a Anna Malinová v 10:48.
Neméně tragický byl i osud manžela Ludmily Antonína. Po zatčení jeho ženy se mu začaly dopisy, které mohl odesílat z trestnice, vracet. Psal i do Ohrazenic rodičům své ženy, ale ani ti na dopisy neodpovídali, jak sami po válce říkali, aby neprozradili přítomnost vnučky i když policie tyto skutečnosti věděla. Napsal dokonce i na policejní komisařství na Prahu III, kde žádal o prověření poměrů v jeho domácnosti. Po propuštění se Antonín vrátil do Prahy. Přišel k jejich bývalému bytu, který byl ještě zapečetěn a v něm přespal. Druhý den se vypravil na četnickou stanici, kde mu bližšího nic neřekli. Zamířil přímo na gestapo, kde se dožadoval odpovědi na otázku, kde je jeho žena a dcera. Zde byl zatčen, odvezen na Pankrác a do Malé pevnosti Terezín, kam mu ještě švagr Rudolf poslal potraviny a rukavice, o které si napsal. Balík odeslaný 11. ledna 1943 si však již nepřevzal. Transportem byl odeslán do Osvětimi, kde skončil v plynové komoře.
O dceru Ludmilu se po zatčení začali starat její prarodiče v Ohrazenicích. Antonín Kovárník si ji vyzvednul den po zatčení dcery na Smíchově z dětského útulku. Malá Ludmila tak unikla hledáčku příslušníků gestapa a nesdílela jako 46 ostatních dětí popravených rodičů internaci na Jenerálce a posléze ve Svatobořicích a dočkala se osvobození.