Beníček Vincenc

Vlastislav Janík

            Vincenc Beníček se narodil 31. července 1914 v Bánově. Po okupace se zapojil do odboje v rámci odbojové organizace Obrana národa, kde vykonával po její reorganizaci funkci zástupce velitele okresu Uherský Brod. Jeho nadřízeným byl František Bár[1] a pplk. Vladimír Štěrba[2] z Uherského Hradiště. V krátkém čase se odbojovým pracovníkům podařilo vybudovat organizaci, která čítala na 4 000 osob. Hlavním úkolem organizace bylo shromažďování zbraní a munice, neboť se uvažovalo, že v brzké době vypukne válka a současně s tím i celonárodní povstání. Druhým také velmi důležitým úkolem organizace bylo vytváření přechodových kanálů do zahraničí.

30. listopadu byl v Uherském Hradišti zatčen pplk. Vladimír Štěrba. Druhým adeptem na zatčení byl František Bár. Do poloviny listopadu neustále oddaloval svůj odchod od ilegality.  Koncem listopadu však obdržel příkaz z krajského velitelství, že musí odejít na zdravotní dovolenou a zůstat mimo domov. Během „uzdravování“ pobýval na různých místech, ponejvíce u příbuzných v Přečkovicích a v Bojkovicích. V prosinci se vrátil nakrátko domů v domnění, že se mu v nejbližší době podaří odejít za hranice.

Ráno 12. prosince 1939 Františka Bára v jeho bytě zatkli. V době, kdy šel do sklepa pro uhlí, zazvonil u dveří cizí člověk a požádal paní Bárovou o setkání s manželem. Ludmila Bárová nešťastně považovala neznámou osobu za spojku a manžela zavolala. Bára odvezli do Uherského Hradiště, následně do Brna na Cejl, později do Kounicových kolejí, a nakonec do Breslau (dnešní Vratislav v Polsku). Zde se trestní řízení proti němu pro nedostatek důkazů nejdříve zastavilo. Ten samý den jako Bár byl zatčen i berní úředník Vincenc Beníček. Odvezli jej do budovy někdejší mateřské školky v Uherském Hradišti a odtud jej vozili k výslechům. Dle svědectví rodiny museli být výslechy velmi tvrdé. Svědčilo o tom zakrvavené prádlo, které dostávala rodina v pravidelném čase na vyprání.

            Před Vánoci roku 1939 převezli pplk. Vladimíra Štěrbu do Kounicových kolejí. Po jeho sebevraždě však Němci ztratili stěžejního svědka o odbojové činnosti ON v Uherském Brodě. Proto na jaře začali vozit do Kounicových kolejích Báru s Beníčkem.

            Od 7. ledna 1941 byl Beníček umístěn na cele 77 B, kde jej věznili více jak rok. Vězeňský personál se v tomto období skládal hlavně z bývalých rakouských státních příslušníků, kteří se k němu chovali slušně, když zjistili, že jeho sestra se narodila v Rakousku. Díky jim mohl Beníček dostávat od příbuzných věci, na které vězni normálně nemohli dosáhnout. Změnou za německé dozorce výhody skončily.

Přiblížil se i jeho konec pobytu na Kounicových kolejích. Po vyhlášení stanného práva byl Beníček předvolán ke stannému soudu, kde vzal Beníček všechnu odbojovou činnost na sebe. Nebyl však odsouzen, ale gestapem odeslán do KT Mauthausen. V myslích spoluvězňů z Kounicových kolejích na něj zbyla tato vzpomínka: „Vincek, jak jsme ho důvěrně nazývali, byl nám všem milý a měli jsme ho všichni rádi. Byl bystrý a uvědomělý a dovedl nás vždy zaujmout svým vyprávěním. Nikdy nehovořil a příčinách zatčení a nikdy nehovořil o někom, s kým spolupracoval a nevyslovil žádné podezření, kdo by ho udal. A my jsme jeho uzavřenost respektovali.[3]“

Z Mauthausenu přišel rodině od Beníčka první dopis 6. února 1942. V hlavičce dopisu stálo, že je vězněm číslo 2361, na bloku 14 a stubě A.

            Poslední dopis obdržela rodina 26. dubna 1942. Končil jako dopisy předchozí povinnou větou, kterou vězni museli v korespondenci s příbuznými použít „jsem zdráv a mám se dobře.“ O to spíše byli všichni překvapeni, když přišlo úřední oznámení z matričního úřadu městysu Mauthausen, že Vincenc Beníček zemřel 25. května 1942 v 7 hodin a 10 minut ráno na septickou anginu.

Zdroj Poláková Miroslava Měli odvahu žít Academia 2018