Rozumm Josef

a jejich dávná love story.

Libor Pařízek

   Okupace republiky německou armádou.  

 Po násilném obsazení českého pohraničí, tzv. Sudet, německými vojsky začátkem října 1938 na základě Mnichovské dohody, došlo následně k vyhnání Čechů z této oblasti. Československé armádní jednotky musely pohraničí opustit již dříve, když se krátce předtím v září vypořádaly rázně s Říší organizovanými německými ordnery-záškodníky, sdruženými v tzv.  Freikorps, kteří přepadali v pohraničí budovy české finanční stráže, vraždili, zapalovali a ničili vše české.                15.března 1939 následovala okupace českých zemí německými vojsky a neprodleně byl zahájen policejní teror k primárnímu potlačení předpokládaného odporu českého národa. Do zahájení II. světové války a přepadení Polska zbývalo již necelých šest měsíců.

   S okupací vlasti se nesmířila nejen rozpuštěná Československá armáda, ale i občanské a společenské organizace, které měly být v krátké budoucnosti německými úřady zakázány. Nejmocnější z nich byl Sokol, masově rozšířená organizace v Československu se v odboji   stal významnou složkou. V této době národního útisku vzniklo   několik ilegálních organizací aktivního odboje proti okupantům,

  K nejvýznamnějším patřila vojenská Obrana národa (ON), k civilním pak Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ), Politické ústředí (PÚ) a později také zastřešující ÚVOD-Ústřední vedení odboje domácího. Jedním z významných činitelů ÚVOD byl mladý docent RNDr. Vladimír Krajina, vědec a pedagog Karlovy univerzity v Praze, botanik, ekolog a politik.

  ÚVOD byl ústředním   orgánem protiněmeckého nekomunistického odboje v okupanty zřízeném Protektorátu Čechy a Morava. Vznikl počátkem roku 1940 řídil a organizoval odboj v protektorátu, prostřednictvím agenturních sítí sbíral informace, jež byly radiostanicemi SPARTA I a SPARTA II předávány exilové vládě do Londýna.

   Německá státní tajná policie (Gestapo-Geheimestaatspolizei) stíhala členy odbojových organizací a spolu s dalšími policejními složkami německých okupantů konala vše pro jejich odhalení a zničení.

  Do řad podporovatelů a přechovavatelů odbojářů vstoupil také

JOSEF ROZUM, nazývaný celý život Jožka, narozen 31.3.1874 v Rychnově nad Kněžnou, kde prožil dětství a mládí v Havlíčkově ulici, v domku čp.201.(Domek byl zbourán v 70.letech, na jeho místě je nyní prodejna masa). Vyučil se klempířem a nic nenasvědčovalo tomu, že jeho osud v budoucnu nebude lehký a že život skončí tragicky.

     Josef byl, jak můžeme usoudit z dostupných archivních dokumentů a vzpomínek svérázný muž, sportovec a turista, jehož velkou vášní byla botanika.   Oženil se s Annou, roz. Dvořákovou z Rychnova n.Kn., v pražském kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně dne 27.června 1901. Oddávajícím byl bratr nevěsty páter Dvořák, farář z Krásné Hory u Sedlčan.

    Manželé bydleli v Rychnově v ulici V chaloupkách, ve velkém zděném domě, pod hradební zdí u zámku a měli spolu tři dcery, Věru, Jiřinu a Ludmilu, která však velmi mladá zemřela v Baťově nemocnici ve Zlíně.

1.světová válka 1914-1918.

   Josef, přestože mu bylo již více než 40 roků, byl odveden po vyhlášení branné povinnosti pro starší ročníky do 1.světové války, v lednu roku 1916, jak dosvědčují dopisy s číslem polní pošty zasílané domů. V jednom z dopisů píše, že byl začátkem října 1916 hospitalizován v nemocnici na epidemiologickém oddělení, ale v prosinci 1916   byl přemístěn a leží v nemocnici v Insbrucku, že se podrobil bolestivé punkci plic a že má neustálé silné bolesti kloubů. V lednu 1917 je již v nemocnici v Praze a v červnu téhož roku píše, že se uzdravuje a že zůstane v léčení nebo pojede ke „kádru.“ Stráví však další rok a půl v rehabilitačním léčebném zařízení v Zákupech. Po ukončení léčení se z osobních důvodů do Rychnova už natrvalo nevrátí.

Praha

   Po návratu ze Zákup zůstal Josef natrvalo v Praze. K pobytu se úředně přihlásil 18.8.1918, necelé 3 měsíce před koncem 1.války, a to do bytu v domě Nad Královskou oborou čp.147. Od tohoto data nežije v Rychnově s manželkou Annou, jak vyplývá z jeho žádosti v o povolení výjezdu do Rakouska v roce 1924, kde uvádí v dotazníku, že je ženatý, ale s manželkou Annou, žijící v Rychnově n.Kn. žije odloučeně. Do roku 1934 však zůstává příslušný domovským právem v Rychnově nad Kněžnou, což na dotaz Policejního ředitelství v Praze potvrzuje pod č.j.4370 Městský úřad v Rychnově nad Kněžnou, podepsán tehdejší rychnovský starosta Karel Rathouský.

 Proč se Josef nevrátil zpět domů, do Rychnova? Řešil totiž už dlouho před odchodem do války osobní problém. Zamiloval se totiž romanticky do jiné ženy a jeho láska byla opětována. Dívka byla také z Rychnova a jmenovala se Kateřina Charfreitágová. Ženatý muž s dětmi, o 13 roků starší a svobodné děvče, to bylo na malém městě v té době společensky těžko přijatelné. Její rodiče s láskou své dcery nesouhlasili, což se jim však nakonec i přes značné úsilí a opatření nepodařilo prosadit. Milenci byli zoufalí, uvažovali o možném řešení, a dokonce o řešení nejkrajnějším. Vztah neodezněl ani odchodem Josefa do války, zamilovaná Kateřina, zvaná Katuše, se stala dokonce válečnou zdravotní sestrou, aby se s Josefem mohla setkat, což se jí skutečně podařilo.

V létě 21.června 1936, zemřela v Rychnově nad Kněžnou Josefova zákonná manželka Anna Rozumová.

 Josef se až poté jako vdovec oženil v Praze 5.prosince 1936   s Kateřinou, s níž ale v Praze již 18 roků žil. Za svědky jim byli nevěstin bratr Jiří Charfreitag, narozený v Rychnově n.Kn. 25.7.1891, jenž tehdy pracoval v železářství u Rotta v Praze a druhým svědkem byl štábní kapitán Josef Smazal.

Kateřina Charfreitágová, zvaná Katuše, Josefova druhá manželka a dlouholetá družka se narodila 6.12.1887 a vyrostla v Rychnově n.Kn. Bydlela s otcem Josefem Charfreitágem, matkou Marií, roz. Albertovou ze Žamberka a svými sourozenci v ulici Balcarova čp. 548.  (Domek byl počátkem sedmdesátých let při velké demolici této části města, zbourán. Přibližně na jeho místě dnes stojí prodejna Kněžna). Matka Kateřiny Marie byla sestrou univerzitního profesora MUDr. Eduarda Alberta, narozeného v Žamberku (Albertov v Praze a léčebna Albertinum v Žamberku jsou po něm pojmenovány).    Kateřina, aktivní členka Sokola, pracovala jako vyšší úřednice u Elektrických dopravních podniků města Prahy.

Až do okupace České republiky v roce 1939 žili spolu šťastně a spokojeně i když bez dětí. Josef byl mimořádně zručný klempíř a práce měl v Praze pro řemeslníka jeho profese nekonečné množství. Jako kuriozita se v rodině traduje, že pro Pražský Hrad na přání prezidenta vyráběl někdy začátkem 30.let drátěné figurky na vánoční strom.

Okupace České republiky,15.březen 1939.

      Dr. Vladimír Krajina, člen vedení ÚVOD řídil v odboji po okupaci českých zemí sběr zpravodajských informací, šifrování a odesílání těchto informací exilové vládě do Londýn bylo prováděno zpočátku kurýrní cestou a později vysílačkou SPARTA I. Příjemce zpráv v Londýně, zpravodajský II. odbor exilového Ministerstva národní obrany, předával důležité zprávy čs. vládě a prezidentu dr. Benešovi. Dr. Krajina spolupracoval s významnými členy Obrany národa v protektorátu, pplk. Mašínem, pplk. Balabánem a škpt. Morávkem známými pod názvem Tři králové. Václav Morávek měl být přímým kontaktem na vedoucího příslušníka německého Abwehru Paula Thümmela, jenž byl od roku 1936 nejdůležitějším informátorem čs. zpravodajské služby pod šifrou A 54 a jehož zprávy i po okupaci republiky měly pro exilovou vládu cenu zlata, a to i doslovně – za své zprávy si nechával od zpravodajců královsky platit.

   Po rozbití Obrany národa gestapem a ztrátě telegrafického spojení s exilem v Londýně po 3.říjnu 1941, kdy byla přepadena a zabavena gestapem poslední vysílačka Obrany národa, bylo Ministerstvem národní obrany v Londýně rozhodnuto obnovit ztracené spojení a rozvinout i další činnosti vysazením vycvičených československých vojáků-parašutistů do okupované vlasti. Po prvých dvou neúspěšných akcích v dubnu a říjnu 1941, seskočily z transportního letounu Halifax koncem prosince téhož roku do protektorátu tři skupiny, celkem sedm mužů: ANTHROPOID s úkolem odstranit zastupujícího říšského protektora Heydricha a dále SILVER A a SILVER B, z nichž Silver A výrazně oživil a posílil v protektorátu zpravodajskou a odbojovou činnost.

        Zpravodajská paradesantní skupina SILVER A seskočila v okolí Senic u Poděbrad nad ránem  29.12.1941.Skupina měla mimo úkolu obnovení radiotelegrafického spojení mezi domácím odbojem a londýnským exilem,  organizovat domácí odboj , nalézt v ilegalitě škpt.Václava Morávka a obnovit přes něj předávání zpráv od A 54-Thümmela.Exilová vláda zprávami z domova mimo využití pro potřeby odboje a exilové činnosti,také výrazně posilovala svou pozici u Spojenců,kterým byly některé vybrané zprávy předávány.Radiosouprava LIBUŠE,kterou SILVER A dopravil do protektorátu a kterou obsluhoval radiotelegrafista Jiří Potůček,předávala i zprávy od ÚVOD,protože v té době byla jedinou aktivní stanicí v protektorátu.

Rozumovi v odboji.

        Josef Rozum nebyl již nejmladší, bylo mu již 67 roků, ale nezaváhal ani na okamžik, když byl požádán o pomoc a spolupráci svým přítelem dr. Vladimírem Krajinou.

První kontakt na odboj přes Vladimíra Krajinu navázali Rozumovi pravděpodobně již počátkem roku 1940.Po okupaci Československa byl v jejich bytě postupně ukrýván archiv zpráv, které Krajina prostřednictvím radiostanice Sparta I odesílal a přijímal z Londýna.

Na jaře roku 1941 obdržel domácí odboj rozkaz generála Ingra, že od 22.dubna tohoto roku, nesmí být nadále archivovány odesílané a přijímané zprávy, ale ani další odbojová dokumentace. Již existující, dosavadní část archivu dopravil Josef Rozum z Prahy do Rychnova n.Kn., do domku svého mladšího bratra Ladislava Rozuma, jenž zde provozoval v domku čp.201 tradiční klempířskou živnost. Ladislav bez zaváhání svému bratrovi pomohl archiv ukrýt.

 A tak archiv ÚVOD zmizel, bezpečně uložen na více než 3 roky pod podlahou klempířské dílny v Rychnově n.Kn. v Havlíčkově ulici v čp.201.Vyzvednutí archivu v květnu 1945 potvrzuje pamětník Miroslav Rozum, který byl u trhání prken z podlahy v dílně. Dokumenty v zaletované plechové schránce se zachovaly v bezvadném stavu, jak píše Vladimír Krajina ve svých vzpomínkách.  

Ve svém bytě Nad Královskou oborou čp.147 ukrývali Rozumovi od května 1941, kdy byl nucen odejít do ilegality, doc. RNDr. Vladimíra Krajinu, RNDr. Radima Nováčka, původem z Ústí nad Orlicí a majora letectva RNDr. Josefa Jedličku, který spolupracoval zpravodajsky s konzulem velvyslanectví SSSR v Praze.

   Josef Rozum a Vladimír Krajina k sobě měli blízko díky lásce k botanice, v níž jeden byl docentem botaniky na Karlově univerzitě a druhý laickým, celoživotním nadšencem a znalcem.  Rodina Charfreitagových i Kateřina sama , měla kontakty do vyšších vrstev tehdejší společnosti.Traduje se spojení na dcery prezidenta Masaryka,které měly letní vilu v Rybné nad Zdobnicí,na malíře Antonína Slavíčka a jeho manželku i další.Tyto vztahy se odvíjely zřejmě od   žambereckého rodáka,básníka,překladatele a politika ,profesora vídeňské univerzity MUDr. Eduarda Alberta,jenž byl Kateřininým strýcem, bratrem její matky a který  měl  mnoho přátel v intelektuálních kruzích elit české společnosti.I z těchto důvodů mohla pramenit důvěra vedoucího člena ÚVOD v Josefa a Kateřinu Rozumovy.

   Josef Rozum procestoval a prochodil za květenou hory v Čechách, Alpy v Rakousku a Tatry na Slovensku. Byl také aktivním dlouholetým členem Českého klubu turistů a se svou druhou manželkou Kateřinou často přespávali ve stanu v horách, často za drsných podmínek. Vladimír Krajina o něm píše ve svých pamětech jako o blízkém příteli a o Kateřině Rozumové jako o obětavé Katuši, která se starala nejen o zabezpečení ukrývaných odbojářů, ale byla i spojkou ÚVOD.

Heydrich.

 Poměry v protektorátu se na podzim 1941 razantně změnily, odboji nastaly zlé časy, neboť koncem září 1941 nastoupil do Prahy jako Zastupující říšský protektor generál SS a policie Reinhard Heydrich a vystřídal ve funkci údajně nemocného generála SS Konstantina von Neurath, jenž se zdál Hitlerovi příliš mírný v přístupu k Čechům.

       Heydrich ihned po nástupu do funkce vyhlašuje stanné právo a zavádí teror dosud nebývalý s drtivými následky pro český odboj a celou společnost. Nechává ihned druhý den po příchodu do Prahy zatýkat čelné představitele Obrany národa, Sokola a další významné odbojáře i vysoké důstojníky bývalé generality Československé armády. Zatčení jsou Stanným soudem masově odsuzováni v nepřítomnosti k trestům smrti. V souvislosti s rozsáhlými raziemi a zatýkáním, dojde brzy i na ilegální úkryt v Rozumově bytě.

Zatčení.

   V noci 8.října 1941 vtrhne do bytu Rozumových gestapo a zatkne Josefa Rozuma a mjr. Jedličku. Krajina zatím unikne, je tento den ubytován na jiné adrese. Pro Kateřinu, která byla přítomna při zatýkání svého manžela i mjr. Jedličky, si gestapo přijde o tři měsíce později. Oba zatčení jsou převezeni k výslechům na gestapo do Petschkova paláce, kde je nejprve vyslýchá vysoký funkcionář kontrarozvědného oddělení gestapa Wilhelm Schultze a poté jsou předáni surovým gestapákům Fleischerovi a Abendschönovi. Jsou nelidsky týráni, což Josef Rozum statečně vydrží a nevypoví nic z toho co ví, neprozradí úkryt archivovaných depeší ÚVOD, o kterém ví jen on a jeho manželka Kateřina. Je uvězněn na Pankráci, kde přežije další výslechy a je později transportován do Policejního vězení (eufemismus pro vězení gestapa) v Malé pevnosti Terezín. Dne 19.1.1942 je po nesčetných výsleších, bití a ponižování odsouzen v nepřítomnosti stanným soudem k trestu smrti.

Mauthausen.

          Dne 6.února 1942 odjíždí Josef vězeňským transportem z Terezína do koncentračního tábora Mauthausen. Zde je za týden, 13.února 1942 pod číslem 105 v 15,22 hod. popraven. V tento den má jedenáct zavražděných českých odbojářů uveden čas úmrtí po třech minutách, každé tři minuty další a další oběť. Oficiálně je Josef zastřelen, ale je téměř jisté, že byl stejně jako tento den ostatní popravení vězni zavražděn benzenovou injekcí do srdce. Tyto vraždy byly prováděny v Mauthausenu lékaři i sanitním personálem, příslušníky SS. Táborový lékař MUDr. Eduard Krebsbach působící v Mauthausenu do roku 1943, zavraždil osobně nejméně 900 vězňů. V roce 1946 byl dopaden americkou armádou, odsouzen řádným soudem a oběšen v roce 1947.

Josef Rozum byl zpopelněn v krematoriu koncentračního tábora. Zprávu nedostala a ani nemohla dostat v té době již jeho uvězněná manželka, ale obdržel ji Josefův starší bratr, učitel Oldřich Rozum žijící v Praze. Strohý přípis podepsal za Správu krematoria koncentračního tábora Mauthausen jakýsi SS Oberscharführer Krüger a sdělil, že: „urna s popelem zde zemřelého Josefa Rozuma (jméno dopsáno rukou), nebude dle posledního nařízení odeslána na zdejší hřbitov a pokud se toto nařízení zásadně nezmění, bude urna umístěna v urnovém háji hřbitova města Sterer/Oberdonau. Jakékoli žádosti v této záležitosti jsou zbytečné.“ (V krematoriu města Steyer/Oberdonau byla do konce roku 1941, před výstavbou krematoria v koncentračním táboře, spalována těla umučených vězňů a urny s popelem zde byly umisťovány na místním hřbitově).

V Mauthausenu byla v táborovém krematoriu později spalována těla obětí bez jakýchkoli ohledů na pietu a jejich popel vysypáván na společnou haldu na stráň za zdí koncentráku, takže dopis z koncentráku byl jen pokryteckou lží, zakrývající tristní skutečnost.

     Ravensbrück

 Kateřina Rozumová, Josefova manželka, nebyla překvapivě zatčena v jejich pražském bytě 8.října 1941 současně spolu s manželem, ale gestapo na ni nezapomnělo. Byla zatčena až 5.ledna 1942 ve své kanceláři v budově Dopravních podniků v Praze, uvězněna a vyslýchána do 22.února 1942 ve věznici gestapa na Pankráci. Stejně jako její manžel neprozradila nic z toho, o čem věděla, tedy o archivu ÚVOD a dalších odbojářích, které znala.

       Dne 24.února 1942 byla Kateřina spolu s manželkami dalších zatčených odbojářů odvlečena do koncentračního tábora Ravensbrück, kde si prožila tři a půl roku utrpení, ponížení, zimy a hladu. O smrti svého manžela se dozvěděla až po skončení svého věznění.

        O čtyři měsíce později 27.5.1942 provedou českoslovenští parašutisté skupiny ANTHROPOID z Britanie v kobyliské zatáčce v Praze úspěšný atentát na Reinharda Heydricha. Následně je vyhlášeno 2. stanné právo, při kterém budou zavražděny stovky Čechů a tisíce odvlečeny do koncentračních táborů, kde již tak krutý režim pro české vězně ještě zesílí.

     Ani mladší bratr Kateřiny Jiří Charfreitág, vedoucí prodejny u Rotta, nezůstal ušetřen německých represí. Jako manžel ženy židovského vyznání (ta byla již dříve odvlečena do Terezína), byl zatčen v červenci 1944 a do května 1945 internován v pracovním táboře v Bystřici u Benešova (zde byl internován také slavný zpěvák Jára Pospíšil, jenž mu po válce toto věznění písemně dosvědčil). Zdůvodnění internace: Jako árijský muž a manžel židovské ženy, se dopustil sňatkem a soužitím hanobení rasy.

  Poválečné osudy Kateřiny Charfreitágové-Rozumové

    Kateřina koncentrační tábor Ravensbrück se štěstím přežila a vrátila se sice zubožená, ale živá po více než tříletých útrapách do Prahy. Po návratu z tábora v květnu 1945 zjistila, že jejich byt je obsazen, a tak bydlela až do roku 1951 u svého bratra Jiřího Charfreitaga v Praze, Rooseveltova ulice 617/28. Do starobního důchodu, s trvalými následky věznění, odešla jako částečně invalidní 1.června 1945.

Archiv ÚVOD byl ze skrýše pod podlahou klempířské dílny v Rychnově nad Kněžnou vyzvednut a převezen krátce po skončení války do Prahy. Doručil ho Jiří Rozum, syn Ladislava, tehdy student 1.ročníku Přírodovědecké fakulty KU. Do rukou doc. dr. Krajiny ho předala osobně Kateřina-Katuše Rozumová. Jak Krajina ve svých pamětech uvedl, byla to jediná část archivu ÚVOD, která se přes válku zachovala, a navíc v neporušeném stavu.

Návrat z Prahy

V roce 1946 zažádala Kateřina Rozumová Ministerstvo národní obrany o vydání Osvědčení o účasti na národním boji za osvobození, podle Zák.č.255 z roku 1946 a toto osvědčení jí bylo 2.června 1948 vydáno.  Současně si podala žádost o přidělení domku na Deštné v Orlických horách z majetku spravovaném Fondem národní správy a ten jí byl, jako náhrada za ztracený byt a gestapem ukradený majetek z bytu v Praze Nad Královskou oborou 147 přidělen, takže se v roce 1951 stěhuje z Prahy do Deštné v Orlických horách do domku čp.77, kde ji často navštěvuje a pomáhá Jožkova dcera Věra z jeho prvního manželství.

Prameny:

 Archiv bezpečnostních složek (ABS) Praha, kniha Mauthausen autora Vlastislava Janíka, fotografie a dokumenty ze soukromého archivu Hany Faitzové-Rozumové, vzpomínky a dokumenty Miroslava Rozuma, Jaroslava Kosa, fotografie z publikace Jiřího Žabokrtského „Kronika domů v Havlíčkově ulici a okolí“, kniha Vysoká hra autora Vl. Krajiny, esej Jaroslava Čvančary „V pátek třináctého“ publikovaná v magazinu Paměť a dějiny 2014/02

Autor děkuje všem jmenovaným za pomoc, bez níž by nemohl tento text vzniknout.

.

Libor Pařízek,9.února 2022

 .