Štich Zdeněk

MUDr. Zdeněk Štich

Vlastislav Janík

MUDr. Zdeněk Štich se narodil 29. října 1911 v Prostějově. Hned záhy po okupaci se zapojil do odbojové skupiny lékařů vedené MUDr. Milošem Nedvědem.[1] Jednalo se o Národně revoluční výbor lékařů, kde byli organizováni levicově smýšlející doktoři. Postupně organizace vytvořila několik základen, kde se rozmnožoval ilegální tisk jako bylo Rudé právo a další tiskoviny vydávané ÚV KSČ. Zatčen byl 29. dubna 1942 společně s Milošem Nedvědem v souvislosti s pátráním po jednom členu ÚV KSČ. Až do ledna 1943 byl umístěn ve vazební věznici na Pankráci a odtud byl přes Malou pevnost Terezín deportován do Osvětimi. „Nevlídné pošmourné odpoledne 28. ledna 1943 na železniční rampě u oswietimského koncentračního tábora. Z železničních vagonů vyhánějí SS stráže puškami a řevem velký transport českých vězňů gestapa z Pankráce a Terezína. Vítají je k výstřelu připravené lehké kulomety a automaty řetězu stráží, aby nikomu ani nenapadlo se pokusit o útěk. Dlouhý průvod českých mužů a žen, pobledlých vězením a dlouhou cestou vlakem, lemován kordonem esesmanů slévá se blízko vchodu do pobočného oswietimského tábora v Rajsku-Birkenau s proudy vychrtlých špinavých lidských trosek, těžce se vlekoucích po celodenní práci. Komanda se vracejí z práce, táhnouce na konci své nemocné a mrtvé. Řev tesáků se mísí do jazzových melodií, kterými každodenně vítá vězeňská kapela své spoluvězně u vchodu do tábora. Připadáme si cizí, tlustí, dobře oblečení, při procházení zástupy vychrtlých lidí s oholenými lebkami, oblečených v pásované nebo křiklavé pomalované hadry. Netušíme, že za krátko budeme k nerozeznání od nich…“[2] Protože jsou nově příchozí ostříháni, oholeni jako okolní vězni a po ledové sprše čekají v mrazivé noci a v mokrých šatech na své další odbavení. Štichovi je na levém předloktí vytetováno číslo 94 618. Ve stejném transportu jako Zdeněk Štich přijel do Osvětimi i Bedřich Václavek[3]. Zaměstnanec Studijní knihovny v Olomouci. V roce 1940 unikl Gestapu do Prahy, kde žil až do konce roku 1942 v ilegalitě pod krycím jménem František Hrdina. Třetí den byl František Hrdina alias Bedřich Václavek vyvolán jako číslo 94 000 na politické oddělení, což byla úřadovna Gestapa přímo v koncentračním táboře. Předvolání na politické oddělení nevěstilo nic dobrého. Poté co je Václavek z bloku odveden, přichází ke Štichovi je blízký kamarád a svěřuje celou pravdu o Hrdinovi-Václavkovi. Tehdy Václavka vězni z bloku viděli naposled. 3. března 1943 byl v Osvětimi zavražděn. Za půl roku z transportu, kterým Štich přijel a čítal celkem 656 vězňů zůstane na živu jen třicet.

V srpnu roku 1943 byl převezen Zdeněk Štich na základě dohody státního prezidenta Emila Háchy s německou okupační správou společně ostatními českými vězni nežidovského původu do KT Buchenwald. Ani zde však dlouho nepobyl. 6. listopadu 1943 byl převezen do KT Mauthausen. V KT Mauthausen se stal jedním z táborových lékařů, kteří byli nasazeni v sanitárním táboře. Nejdříve pracoval na chirurgické ambulanci, pak přešel na druhý blok, který byl určen k léčení interní nemoci. Na sklonku války se stal vedoucím lékařem 6. bloku.

            Vyšetřování vězňů probíhalo na malém prostoru uprostřed bloku, kde mu klid zjednával František Budský[4], vykonávající funkci blokového ošetřovatele. Citlivé ucho MUDr. Zdeňka Šticha dokázalo bez jakýchkoliv technických pomůcek rozpoznat šelest na plicích a tím indikovat třeba zápal plic či tuberkulózu jako například u Artura Londona. Naopak norskému vězni Kolderupovi z Bergenu provedl lumbální punkci, po které u něj diagnostikoval meningitidu, z které se mu ho podařilo vyléčit. Uzdravit dokázal i senátora Lahauta, a to navzdory jeho pokročilého věku. Složení vězeňského lékařského personálu včetně samotného vedoucího bloku, který patřil mezi vězně označené zeleným trojúhelníkem, vytvářelo oázu relativní pohody. Vyléčení pacienti za pomocí kalciových injekcí nebo zbaveni furunkulózy[5] pomocí kostek hovězího masa jen neradi odcházeli zpět na bloky do mateřského tábora a často se raději sebepoškozovali než, aby z tohoto relativního bezpečí odešli.

            Jeho nejbližší asistent František Budský na něj vzpomínal takto: „Byl sice urolog, v lágru však děvečka pro všechno. Léčil lágrové stařečky, pneumonie, edémy, furunkulózu, abscesy, gangrény i flegmóny. Mně ochránil oči před trachomem[6]. Svérázně. Přivázal mě na štokrle s jediným pokynem. Drž se a neřvi! Potom jakousi ženglí[7] zhotovenou v kovárně mi piloval drobné vřídky na oční rohovce a vyléčil mě. A protože jsem se osvědčil jako pacient, vzal si mě k ruce jako ober Pflegra. Stále mám před očima jeho obraz: kulatější obličej, řídké vlasy, brýle, laskavý úsměv a stále hrozitánsky čisťounký. Tak jsem ho poznal, a tak ho vidím dodnes. Kdybych měl shrnout celkový dojem, snad by se dalo napsat, že z čítanky pro děti se na mne dívá dětský lékař.“

            Další odbojový čin, který Zdeněk Štich v KT Mauthausen vykonal, byla záchrana Richarda Dietla. Richard Dietl se narodil 3. srpna 1911 ve Welsu. V roce 1929 se stal členem rakouského Komunistického svazu mládeže a posléze komunistické strany Rakouska. Již v letech 1934-1938 vyvíjel protinacistickou činnost díky čemuž byl několikrát zadržen policií. V protinacistickém odboji nepolevil ani po anšlusu Rakouska nacistickým Německem. Stal se členem takzvané Welserovy skupiny, která pracovala ve městech Stadl-Paura, Lambach, Laakirchen, Gmunden, Gschwandt a Linz. Zahrnovala členy z několika politických táborů, ale dominantní roli zde hráli komunisté. V roce 1944 byla organizace odhalena Gestapem a Richard Dietl byl 7. září 1944 zatčen a s některými členy skupiny byl odeslán do Mauthausenu. Na sklonku války gauleiter August Eigruber[8] vydal příkaz, aby 43 hornorakouských komunistů, kteří byli soustředěni v KT Mauthausen bylo zavražděno. Jen jediný z této skupiny unikl. Byl jím Richard Dietl, který se díky Zdeňku Štichovi zachránil v tyfem zamořeném sanitárním táboře a tím se dožil konce války.[9]

            V táboře poznal Zděněk Štich i svoji budoucí ženu. Přijela do tábora jedním z posledních transportů. V horečkách, na půl mrtvá, se zanedbaným zánětem středního ucha. Zdeněk Štich transport zubožených žen přijímal. Odděloval polomrtvé postavy od těch, které by mohly podle něj ještě přežít. U Evy Beldové, narozené 27. července 1927 v Novém Bohumíně jen stroze řekl. „Pokud se dožije rána budeme jí operovat.“ Eva se rána dožila. Zdeněk Štich ji ze sanitárního lágru nechal převést na revír. V položivém stavu ji operoval Josef Podlaha, který do té doby hlavu nikdy neoperoval. Operace dopadla úspěšně. Eva operaci přežila a v prvním transportu vězňů, v autokaru, který vězni dostali, se vrátila do Československa.

            Eva se již ve svých 15-ti letech zapojila do studentské odbojové organizace pod vedením Vojtěcha Feuersteina[10]. Odbojová činnost této skupiny spočívala v roznášení propagačních letáků, v potravinové pomoci a v obstarávání potravinových lístků pro potřebné. V červenci roku 1942 byla činnost skupiny odhalena. Její vedoucí Vojtěch Feuerstein byl odeslán 23. října 1942 do KT Mauthausenu, kde byl 4. listopadu zavražděn.

            Eva se ocitla 6. září 1942 v terezínském ghettu. I zde se zapojila do ilegální činnosti. Přepisovala a předávala tajné zprávy. Do pracovního komanda byla zařazena do zahradnictví. Odtud se jí podařilo několikrát do ghetta propašovat vypěstovanou zeleninu a zpestřit tím jídelníček mnoha potřebným. Během prvního roku internování dostávala od rodičů potravinové balíčky, o které se také poctivě dělila s ostatními. 4. října roku 1944 byla transportována do KT Osvětim. Jako mladá a práce schopná byla zařazena do pracovního komanda v továrně ve Freibergu, kde se nacházel pobočný tábor KT Flossenbürg. Zařazena byla v provozu výroby křídel pro stíhací letouny nebo rakety V2. Na sklonku války byl tábor evakuován. Na strastiplnou cestu Eva Baldová nastoupila 14. dubna s cílem dojet do KT Flossenbürg. Během jejich cesty byl Flossenbürg osvobozen americkou armádou. Proto vlak změnil směr a zamířil po území bývalého českého pohraničí na jih do KT Mauthausen. Tam vlak složený z dobytčích vagónů dorazil 29. dubna.

            I když v táboře strávila do osvobození jen týden, setkala se zde s nezměrnou solidaritou a lidskou účastí, která mezi vězni panovala. Hned při příchodu do KT se jí ujmuli František Budský, Jan Pštros, Zdeněk Rossmann, Adolf Zajíc, Josef Kutnohorský, Ota Nesvdba a samozřejmě její budoucí manžel.

            V prosinci roku 1945 se Zdeněk Štich s Evou Baldovou oženil. Eva začala po válce studovat na učitelském ústavu a stala se z ní učitelka. Svoji profesi vykonávala po celý svůj život. Spolu vychovali dvě děti.  

            Zdeněk Štich se po válce stal zaměstnancem ministerstva zdravotnictví a lékařské fakulty University Karlovy. Za Československo působil ve světové zdravotnické organizaci. Od roku 1965 stál až do své smrti také v čele Československého červeného kříže. Zemřel 9. dubna 1968. Eva Štichová zemřela 5. listopadu 2017.