Fiala Vladislav

Příběh Vladislav Fialy člena odbojové organizace Obrana národa, kapitán Nemo, Bílá hora a spolupracovníka paraskupiny Spelter

Vlastislav Janík

1. Úvod

Vladislav Fiala byl typickým občanem nově vzniklého Československého státu. Narodil se v roce 1914 sice ještě za starého mocnářství, ale jeho krátký produktivní život byl plně spjat s osudy Československé republiky i se všemi problémy, které tato nová středoevropská země měla. Plně se ztotožnil s idejemi nově vzniklého státu, když hned po jeho okupaci se zapojil do aktivní rezistence proti německé nadvládě, a to i v době, kdy prožíval pro něj jistě nádherný čas od sňatku se svojí ženou, přes narození své dcery Olgy v roce 1942. Slibu věrnosti republice dostál až do konce. Po svém zatčení, ač byl klíčovou postavou v dalších osudech zbývajících parašutistů z výsadku Spelter, Rudolfa Novotného a Jana Vavrdy, se ideje svobodného státu Československého nevzdal a neudal Němcům žádné stopy, které by vedly k vyzrazení dalších odbojářů, o kterých věděl, a od nichž vedla již přímá cesta k oběma zmíněným parašutistům. Jeho život skončil smrtí v pověstném táboře Mauthausen dne 27. září 1944. V roce 2014 tedy slavíme 100 výročí od narození a 70 let od data popravy tohoto významného odbojáře Moravskobudějovického kraje.

2. Mládí

Vladislav Fiala se narodil 19. března roku 1914 v Myslibořicích čp. 41 koláři Jakubu Fialovi a Anežce Fialové rozené Drbalové.[1] 1. září roku 1920 nastoupil do obecné školy v Myslibořicích. Docházku zde ukončil 28. června 1925 a od 1. září pokračoval ve vzdělání na obecné škole smíšené v Hrotovicích. Zde mu třídní učitel Hrdlička 28. června 1928 vystavil poslední vysvědčení. Poté nastoupil do učení - vybral si pekařské řemeslo[2]. To také sám vykonával, neboť se dochoval doklad – vysvědčení - že byl od 1. října 1932 až do dubna 1934 zaměstnán jako pekařský dělník v pekařství Marie Durdové v Dukovanech. Toto vysvědčení potřeboval pro nového zaměstnavatele jako doklad o jeho dosavadní službě. Což mu paní Durdová bez problémů vystavila a do vysvědčení uvedla: „Vykonával po celou dobu jemu svěřené práce jako samostatný dělník poctivě a velice svědomitě k úplné mojí spokojenosti. Přestoupením do jiného závodu na vlastní žádost propuštěn a dnešního dne zdráv odchází.“[3] V pekařském řemesle Vladislav Fiala pokračoval i v roce 1934. V dochovaném osvědčení o statním občanství vydaném 27. listopadu 1934 je v kolonce zaměstnání uvedeno pekařský pomocník.[4] Přesto se chtěl Vladislav Fiala dále vzdělávat. Proto v roce 1936 nastoupil do jednoročního učebního kurzu při chlapecké měšťanské škole v Jemnici, kterou zakončil zkouškou stvrzenou vysvědčením vydaným v Jemnici 15. června 1937.[5]

Možná právě rok studia na jemnické měšťanské škole způsobil, že se zde seznámil se svojí pozdější ženou Boženou Holečkovou. Ta si totiž ve svém deníku poznamenala následující: „25. července, v neděli, jsme se seznámili v lese Na Stráži[6]. Ve středu 8. září večer první schůzka a v neděli 12. září odpoledne v kině v Jemnici s námi Máňa Králíková a pan Rostislav Čech. 2. listopadu poprvé Láďa u nás. Šel uličkou krok za krokem, jakoby číhal, zda má jít nebo ne. Na Mikuláše daroval mi tento deník, k Ježíšku zlatý náhrdelník.“[7]

Božena Holečková pocházelo z Pálovic. Narodila se zde 26. července 1916 Františku[8] a Marii Holečkovým[9]. Povoláním byla pomocnice v domácnosti.[10]

3. Vojenská služba

Vojenskou prezenční službu vykonával Vladislav Fiala od 1. října 1935 do 30. září 1937[11] u 24. pěšího pluku[12]. Díky poddůstojnické škole byl postupně povýšen 16. dubna 1936 do hodnosti svobodníka, 1. listopadu desátníka a 1. července 1937 četaře. Kariéru v armádě si však prodloužil. Místo odchodu do civilu se stal od 1. října 1937 délesloužícím poddůstojníkem.[13] Průběh jeho služby v armádě můžeme rekonstruovat částečně z deníku jeho manželky Boženy. Ač jsou tyto zápisky velmi stručné, je z nich patrné, jak se utvářel vzájemný vztah mezi partnery a jak na sebe začínali stále více spoléhat a vzájemně se doplňovat. „O masopustě,“ píše paní Božena zápis, začínající rokem 1938, „manévry na hranicích. Láďu jsme přivezli z Uherčic[14] na motocyklu. Nešla jsem bez něho tančit. Láďa řekl, nikdy ti toho nezapomenu´“.[15] Další vzpomínka se již vztahuje ke květnovým a zářijovým událostem. „V květnu nastal chaos. Vojsko muselo obsadit hranice,“ dovídáme se z poznámek. „23. září 23. byla vyhlášena mobilizace. Láďa byl v Mešovicích[16]. V říjnu celé pohraniční území bylo vydáno Němcům. Vojsko se stáhlo z hranic. O posvícení jsem byla za Laděm ve Studené. Pak se opět vrátil do Jemnice.“[17] Celý rok 1938 pak shrnul ve svém hodnocení jeho velitel roty por. pěch. J. Mareš, když o něm sestavil toto hodnocení povahy a odborného výcviku. „Klidný, vážný, upřímný, velmi ochotný, ukázněný, naprosto spolehlivý, pořádný, pilný, vytrvalý a dbá o svůj zevnějšek. Je schopen výtečně zastávati účetního setniny a může zastávati dobře funkci výkonného rtm. Svým konkrétním vystupováním velmi dobře působí na své podřízené. Svým chováním jest kladen za vzor ostatním poddůstojníkům.“[18]

      To už ale bylo vše ztraceno. 24. pěší pluk se ze svého posádkového města Znojma přesunul do Moravských Budějovic a do Třebíče. Vl. Fiala dále sloužil v kasárnách v Jemnici. V březnu je pak přeložen k hospodářské správě do Moravských Budějovic. Zde také přijal denní rozkaz č. 62 velitele 24. pěšího pluku plk. gšt. Jiřího Jaroše[19] k 15. březnu 1939. „Vojáci české republiky. Dne 15. března 1939 od 6 hodin v dohodě české vlády s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem, jest postupně obsazována říšskoněmeckým vojskem země Česká a Moravská. Český národ jest opět podroben těžké zkoušce, kterou prožije jen tehdy, bude-li ukázněný a v bolesti důstojný. Musí přežít tuto – doufejme poslední ránu. Český národ nezhyne. Vojáci, z rozkazu nejvyššího velitele presidenta republiky česká armáda nebude a nesmí klásti odpor říšskoněmeckému vojsku při plnění jejich rozkazu. Aby se předešlo všem možným nedorozuměním, česká armáda vydá své zbraně. Je to bolestivé a pokořující, však jde nám o záchranu národa. Proto i této tvrdé nutnosti se podrobíme. Zachovejte důstojný klid, varujte se všech incidentů a plňte dál poctivě své denní povinnosti, dokud nebude rozhodnuto jinak. Bože chraň naši českou zemi a český národ. Nedej nám zahynouti.“[20] A tak místo očekávané obrany, která nepřišla v září 1938 a ani v březnu 1939 se museli v polovině března naši vojáci učit hodnosti říšskoněmecké armády, protože „podle vyššího velitelství je povinností příslušníků české armády vzdávat poctu i příslušníkům armády říšskoněmecké pokud jsou vyšší hodnosti.“[21]

            Jako délesloužící odchází Vladislav Fiala do civilu až zánikem české branné moci v červnu 1939.

4. Okupace a odbojová činnost

      Hned po okupaci zbývající části Československa se rozběhl sociální program pro bývalé důstojníky a délesloužící poddůstojníky československé armády. Okupanti se báli toho, že propuštění vojáci se ze sociálních důvodů zapojí do odbojové činnosti. Proto byl krátce po okupaci vytvořen sociální program, který měl bývalé důstojníky a délesloužící sociálně zabezpečit a od této cesty odvrátit. Řada důstojníků byla předčasně penzionována a pro další byl vytvořen systém přeškolovacích kurzů, který měl propuštěným důstojníkům pomoci se rychle uplatnit ve státní správě. Vladislav Fiala od 8. května 1939 do 24. června 1939 absolvoval Praktický kurz živnostensko - obchodní pro důstojníky při české veřejné obchodní škole v Moravských Budějovicích. Školení bylo sestaveno do 210 hodin a Vladislav Fiala v závěrečné zkoušce obstál „velmi dobře“ a jeho návštěva kurzu byla „velmi pilná“.[22]

Definitivní propuštění z armády na sebe dlouho nenechalo čekat. 29. června 1939 došel na adresu Myslibořice čp. 62 od MNO v likvidaci dopis, který Vladislavu Fialovi sděloval, že byl na základě čl. 7 výnosu Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. 3. 1939, č. 75 Sb. z. A n. o Protektorátu Čechy a Morava propuštěn dne 30. června 1939 ze svazku bývalé branné moci.[23]

S vojáky svého pluku se pak 31. července 1939 rozloučil plk. gšt. Jiří Jaroš Zvláštním rozkazem důstojníkům, rotmistrům a délesloužícím poddůstojníkům těmito slovy: „Nemusím vyličovat pocity, s jakými se rozcházíme; události dolehly na naší krásnou zemi, pociťujeme všichni stejně. Rád bych Vám milí druhové řekl, že se můžete rozejít s hlavou vztyčenou u vědomí dobře vykonané povinnosti. Byli jste účastni budování naší národní armády a měli jste svůj záslužný podíl na její odborné zdatnosti, její vysoké hmotné i mravní úrovni i na jejím odhodlání bojovat a umírat za naši československou republiku. Dík svědomité vyčerpávající práci, kterou jste obětavě konali i za nejtěžších poměrů posledních let, byl náš pluk připraven splniti v rozhodnou chvíli do všech důsledků své branné úkoly. Nebylo naší vinou, že nám k tomu nebyla dána příležitost. Děkuji Vám za Vaší práci, za podporu a družnost. Společně prožité doby dobré i zlé, přátelství a soulad, jaké vždy v pluku vládly, dávají jistotu, že i když se nyní z podivné vůle osudu musíme rozjeti do různých stran, zůstáváme si duševně blízcí. Do nového povolání přeji Vám i Vašim rodinám plného zdaru i spokojenosti. Jsem přesvědčen, že se i v nových nezvyklých oborech dobře uplatníte. I ta nová práce bude mít pro náš národ svou cenu; konejte ji s chutí i s láskou. Máme příležitost zanésti do svých nových prostředí kus vojenské přítomnosti – svěžesti, nesmlouvavosti a pracovní poctivosti – využijte ji plně. A nezapomeňte, že jsme Češi. Své češství uplatňujte i obhajujte všude důsledně i hrdě; je to z mála kladných hodnot, které národu zbyly. S národním sebevědomím národ stojí i padá. Nedopustíme, abychom zmalomyslněli my ani druzí okolo nás – naopak posilujme v sobě i jiných pevnou i vřelou víru v lepší zítřek našeho národa, který nemůže zahynouti, jestliže sám sobě nepřestane věřiti.“[24] V tomto rozkazu byla skrytě zakomponována výzva k zachování vojenské stavovské cti. Kterou jak plk. gšt. Jiří Jaroš[25] tak i Vladislav Fiala do plna splnili.

Po likvidaci branné moci byl Vladislav Fiala „volán k Vládnímu vojsku[26] do Benešova.“[27] Zařazen byl tehdy u 1. roty 4. praporu. „Tam byl krátký čas. Vystoupil z vládního vojska a přešel domů.“[28] Vystoupení se odehrálo na jeho vlastní žádost. V této žádosti Vladislav Fiala alibisticky uvedl, že „skoro celou presenční vojenskou službu a potom po dobu služby déle sloužícího vykonával jsem práce účetního a mám v kancelářských pracech zálibu.“[29] Jeho žádosti bylo vyhověno a Vladislav Fiala byl k 11. říjnu z řad vládního vojska propuštěn.[30]

Na jeho odchod od vládního vojka reagovalo MNO v likvidaci, aby se k 27. listopadu hlásil k nástupu služby u prezidia ministerstva obchodu v Praze. Tam také 5. prosince nastoupil. V únoru 1940 s ním strávila společný týden jeho dívka Božena Holečková a oba dva pak společně jeli do Pálovic. Asi na základě vzájemné domluvy partnerů se zrodila myšlenka, aby Vladislav Fiala požádal o přeložení z Prahy do Moravských Budějovic. Žádost podal 25. února 1940 a zdůvodňoval ji svým zdravotním stavem. Ministerstvo sociální a zdravotní správy mu 25. června 1940 odpovědělo, že nemá pro něj vhodné místo, „ježto umísťovací akce skončila dnem 31. srpna 1939.“[31] Přesto dostává 24. srpna 1940 od Presidia ministerstva obchodu rozhodnutí ministerstva financí č. j. 91.339/40-VII/20 ze dne 31. července 1940, na jehož základě byl převeden po dohodě s ministerstvem vnitra, po návrhu ministerstva obchodu do kompetence ministerstva financí pro obvod zemského finančního ředitelství v Brně. Tímto dekretem byl s datem jeho doručení zproštěn služby u ministerstva obchodu[32] a mohl nastoupit jako kancelářský pomocník u katastrálního úřadu (KÚ) v Moravských Budějovicích.[33] K tomu také došlo po 18. srpnu, kdy „odjíždí z Prahy a nastupuje v Moravských Budějovicích na katastrálním úřadě.“[34] Záhy jej také katastrální úřad poslal na kurz německého jazyka pro začátečníky při Veřejné obchodní škole v Moravských Budějovicích. Závěrečnou zkouškou však neprošel. Byl to s největší pravděpodobností z jeho strany protest proti poněmčování českého veřejného prostoru, když uvážíme, že z celkového počtu 156 hodin, zameškal 60. Což je více jak třetina[35]

V listopadu roku 1940 se u Vladislav Fialy dostavily vážné zdravotní problémy. „Musel odejet do sanatoria do Dobříše. V prosinci se vrátil zpět se slovy, všude dobře, doma nejlíp.“[36] Vladislav Fiala byl hospitalizován s výraznou srdeční neurózou. Na tento stav si stěžoval již 4 měsíce. Prof. MUDr. Klement Weber, který vyšetření provedl, v lékařské zprávě uvedl, že uvedený stav je důsledkem prodělaného zápalu plic, z kterého se jmenovaný dostatečně nevyléčil.[37]

V roce 1941 se konečně Vladislav Fiala a Božena Holečková, po ohláškách, které měli 24. srpna, v sobotu 30. srpna odpoledne v kapli v Pálovicích vzali. Oddávajícím byl kaplan P. Metoděj Kotík a za svědky měli Jana Jura pekaře z Myslibořic a Petra Virgla řezníka ze Slavíkovic.[38] 17. června 1942 se manželům o půl desáté letního času narodila dcera Oluška. Ta se měla velmi k světu. Z deníku paní Boženy Fialové například víme, že již 6. srpna 1943 uměla malá Oluška sama chodit[39].

5. Odbojová činnost

Hned po okupaci Česko-Slovenska a vytvoření protektorátu Čechy a Morava se začíná formovat vojenský odboj. Dostává jméno Obrana národa (ON) a je tvořen bývalými důstojníky a poddůstojníky československé armády. Postupně se vytvářela vojenská struktura, která od rámcových nižších vojenských jednotek sahá až na úroveň praporů a pluků. Prvním organizátorem těchto podzemních jednotek na Moravskobudějovicku je bývalý velitel 24. pěšího pluku plk. gšt. Jiří Jaroš. Postupně se mu daří vytvořit odbojové skupiny z řad vojáků i mimo politický okres Moravské Budějovice a stává se krajským velitelem, pod něhož patří okresy Velké Meziříčí, Třebíč, Moravské Budějovice, Moravský Krumlov, Jemnice, Jevišovice, Hrotovice a zbylá část okresu Znojmo. Protože žádný z příslušníků odboje neměl žádné zkušenosti s nepřítelem, který používal velmi zákeřné způsoby boje proti svým odpůrcům, došlo již v listopadu 1939 k prolomení gestapa do této organizace a k prvnímu zatýkání. K zatčení plk. gšt. Jiřího Jaroše došlo 1. prosince 1939. Do jara následuje ještě dalších 60 jeho spolupracovníků. Tím je první garnitura ON na Moravskobudějovicku rozbita.

Vladislav Fiala byl od samého počátku vzniku ON jejím členem. Je nejpravděpodobnější, že k prvnímu kontaktu s touto organizací došlo v Moravských Budějovicích. Znal se zde se svými bývalými nadřízenými, kteří také dobře znali jeho. Krátce po okupaci se začal pohybovat v Praze, posléze v Benešově a od podzimu 1939 zase v Praze. Cesty z jeho dosavadních působišť do jeho rodiště a za jeho milou mu umožnily, že mohl dovážet z Prahy do Jemnice, Moravských Budějovic a Myslibořic odbojový časopis V boj.[40] Po definitivním rozbití celé organizace ON na jaře 1940 jeho odbojová činnost neustává. Jako úředník katastrálního úřadu se snaží navázat kontakt se zbylými vyššími důstojníky bývalého 24. pěšího pluku. To se mu podařilo ještě za pomocí prap. Františka Konráda, spolupracovníka z KÚ a bývalého poddůstojníka 24. pěšího pluku, který byl členem odbojové skupiny Bílá Hora[41]. Jeho pomocí Vl. Fiala navázal kontakt s kpt. Kufnerem, který sloužil v jemnické posádce. Po okupaci odešel do Prahy a stal se členem odbojové skupiny Bílá Hora.[42] Spojení bylo navázáno proto, poněvadž se na Jemnicku začíná formovat odbojovou skupinu složená z bývalých příslušníků ON a místních členů Sokola. Jejími členy je jeho nejbližší spolupracovníka přednosty berního úřadu František Valenta[43], učitele Leopold Vala, sochař Jaroslava Šlesinger, městský tajemník Ondřej Obruč a lékárník Otakar Kacetl. Ti mu dodávají společně se zbylými představiteli odbojové organizace ON por. Aloisem Pokorným[44], Vojtěchem Kadlčíkem[45] a Josefem Sobotou[46] zprávy politického, hospodářského i vojenského charakteru, které po ztrátě spojení na Brno dováží do Prahy Ing. Karlu Nejedlému. K. Nejedlý byl představitel ilegální odbojové skupině Kpt. Nemo. S Ing. Karlem Nejedlým[47] navázal kontakt Vladislav Fiala v době, kdy pracoval v Praze na ministerstvu obchodu. Karel Nejedlý byl v té době jeho nadřízený. Z největší pravděpodobností jej Karel Nejedlý propojil na manžele Bílkovi, kteří byli členy jeho organizace. Přes ně byl nadále kontakt s odbojovou skupinou Kpt. Nemo udržován. Plně byly využívány hlavně služebních cesty Vl. Fialy do Prahy, jenž mu umožnovalo jeho zaměstnání.

V září 1941 se radikálně mění podmínky pro odbojovou činnost. Ohrožení se bezprostředně začne dotýkat i železničního zaměstnance Rudolfa Volka, člena odbojové organizace ÚVOD. V noci z 3. na 4. října 1941 je v Jinonickém akcízu likvidována vysílačka Sparta II, která zajišťovala spojení mezi domácím odbojem a Londýnem[48]. V této souvislosti gestapo 11. října obsadí byt v domě na Poděbradově třídě čp. 1734, kde Rudolf Volek bydlí. Ráno toho dne při příchodu ze služby je Rudolf Volek varován Helenou Bílkovou, která bydlela ve stejném domě a ještě za pomocí jejího manžela Josefa Rudolfa Volka se podaří dostat Rudolfa Volka do Kladna - Rozdělova k Josefu Holmovi na adresu Foustkova ulice čp. 353. Manželé Bílkovi pak pracují na záchraně Rudolfa Volka dále. Asi po zvažování všech možností je napadá převést Rudolfa Volka na Moravu, kde se znají s Vladislavem Fialou. Mezitím je na Rudolfa Volka v policejním věstníku pro protektorát Čechy a Morava č. 128 z 29. října 1941 vydán zatykač s odměnou 50 000 ŘM za jeho dopadení. Proto 1. listopadu Rudolf Volek společně s Helenou Bílkovou odjíždí do Jemnice, kde v blízkých Pálovicích na usedlosti Josefa Holečka[49] nachází ubytování. „Nezapomenu na to malé děcko, které mohlo být obětí, kdyby se vyzradilo, že přechováváte člověka, na kterého je vydán zatykač. Proto jsem žádal Vláďu o přemístění,“ vzpomínal na první chvíle svého ilegálního pobytu v Pálovicích po válce Rudolf Volek.[50] Vladislav Fiala proto domlouvá po 14-ti dnech pro Rudolfa Volka přes svého přítele Františka Valentu ubytování v rodině Zikmundových v Jemnici. Bohužel podmínky u Zikmundových byly velmi nuzné. Proto dále František Valenta vyjednává ukryt u mlynáře Kristka v Kláskově mlýně v Kostníkách. Bohužel ani zde nebyly podmínky pro úkryt ideální. Mlynář se totiž stále více cítil nedoceněn za svoji činnost, že ukrývá člověka hledaného gestapem za vysokou odměnu a naléhal na Volka, aby mu byla vyplacena adekvátní část z odměny, která na něj byla vypsána. Proto sám Rudolf Volek hledá únik z tohoto místa. Nejprve se sám pokouší přes celníka Hampla, s kterým se seznámil v Polici, člena sociálnědemokratické strany, najít úkryt u spolustraníků v Rakousku. Volek se s ním dokonce několikrát do bývalého Rakouska vypraví, ale tuto cestu si nechává jako jednu z posledních možností. Naskytne se mu totiž možnost odejít od mlynáře Kristka pod ochranu moravskobudějovických odbojářů a to v prosinci roku 1941. Nejdříve míří k Antonínu Hlouškovi do Jackova[51] a poté do bytů Františka Přikryla a Františka Čírtka[52] v Moravských Budějovicích. I tak je situace velmi svízelná, a proto pracovníci odboje volí raději cestu legalizace pobytu Rudolfa Volka na Moravskobudějovicku. Za pomocí Františka Přikryla, stržm. Vojtěcha Kadlčíka a Antonína Hlouška je mu vystavena po atentátu na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha falešná legitimace[53] a umístěnka od úřadu práce na statek do Jakubova k rolníkovi Františkovi Kabelkovi bytem Jakubov čp. 15. Ten neměl ani tušení o jakého člověka se jedná. Volek na druhé straně potřeboval jako bývalý zaměstnanec drah a městský člověk jistou „péči“, aby věděl, co které polní práce vyžadují. Tu dostával v největší míře hlavně od Jana Buchala[54], který ho do zemědělských činností fundovaně zasvěcoval.

21. března 1942 utrpěl domácí odboj těžkou ztrátu. Na Prašném mostě zahynul škpt. Václav Morávek, který úzce spolupracoval s lidmi sdruženými kolem odbojové skupiny kpt. Nemo. To mohlo mít následky i pro Vladislava Fialu i pro ostatní odbojáře, které kolem sebe zatím soustředil. Podařilo se mu totiž navázat do této doby spojení na roztříštěné skupiny ON a sokolské odbojové skupiny na hrotovicku a moravskobudějovicku.[55] Jednalo se hlavně o odbojovou organizaci v Myslibořicích, kde měl Vladislav Fiala nejvíce svých známých. K organizovanému sloučení členů této skupiny došlo během roku 1941, kdy organizace dostala název „Zdravíme naše lesy 1941“. V dubnu 1942 pak došlo ke schůzce myslibořických odbojářů se členy organizace v Moravských Budějovicích. Této první informativní schůzky se zúčastnili za myslibořickou stranu Ladislav Papula[56], Jan Jura a Josef Urbánek z Račic. Hlavním organizátorem a mluvčím byl Vladislav Fiala, který spojení mezi Myslibořicemi a Moravskými Budějovicemi zajistil[57].

V dubnu 1942 přijíždí do Moravských Budějovic Ing. Josef Bílek na předem připravenou schůzku, aby informoval o situaci, která v Praze nastala. Hovořil o tom, že jsou v Praze sledováni a spojení je proto možno vést velice ostražitě přes kladenského učitele Holmu zaměstnaného na Zemské školní radě v Praze[58]. Schůzka se tehdy uskutečnila v bytě paní Slavíkové za účasti odbojářů z řad ON, jako byl Vojtěch Kadlčík, Vladislav Fiala, František Valenta a Rudolf Volek a dále za účasti Františka Přikryla a Jana Zerricha. Jednalo se v podstatě o první ilegální setkání dvou proudů podzemních organizací na moravskobudějovicku, které si vzájemně moc nedůvěřovaly. Ideově je rozděloval názor na to, že Jan Zerrich a František Přikryl stavěli odboj na platformě Národního souručenství[59]. Pro další vývoj odbojové činnosti na moravskobudějovicku měla tato schůzka velký význam pro budoucnost, neboť odboj na moravskobudějovicku sjednotila.

Varování Ing. Josefa Bílka nebyla planá. V den atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha došlo k zatčení velitele odbojové organizace Kpt. Nemo Ing. Karla Nejedlého a manželů Bílkových. Tím v podstatě ztrácí odboj v Moravských Budějovicích kontakt s pražskými odbojovými organizacemi.

V druhé polovině roku 1942 po tragických důsledcích heydrichiády odbojová činnost téměř ustává. Změna nastává až v květnu 1944, kdy je u Kramolína 5. května 1944 vysazena zpravodajsko - spojovací skupina Spelter s vysílačkou Lenka.

6. Paraskupina Spelter

V pátek 9. července 1943 bylo na základě požadavku skupiny ofenzivního zpravodajství MNO majorem generálního štábu Emilem Strankmüllerem ze zvláštní skupiny D na velitelství brigády v Dovercourtu vybráno 6 mužů pro dva tříčlenné výsadky. Byli jimi kapitán Břetislav Chrastina, rotný Oldřich Pelc a desátník Jan Vavrda tvořící jednu skupinu a poručík pěchoty Jan Bartejs, rotmistr Stanislav Zuvač a desátník Jaroslav Šimeček[60] jako členové druhé skupiny. 19. července roku 1943 je k první skupině předělen rt. Rudolf Novotný[61].

První skupina ve svém čtyřčlenném složení pokračovala v intenzivním výcviku až do 13. září 1943. Před tímto datem docházelo k závažným neshodám mezi velitelem kpt. Chrastinou a rt. Pelcem. Problém vyřešilo nasazení rt. Kotáska na místo rt. Pelce. Rt. Pelc doplnil družstvo por. Bartejse, z něhož vznikla skupina POTASH. 15. září 1943 pplk. Paleček oznámil definitivní sestavu skupiny SPELTER: kpt. Chrastina, rt. Kotásek, rt. Novotný a des. Vavrda. Kapitán Chrastina byl ustanoven velitelem, rotný Jaroslav Kotásek měl funkci jeho zástupce, rotný Rudolf Novotný obsluhoval radiotelegrafický materiál a desátník Jan Vavrda plnil úkol pomocníka. 16. září 1943 je skupině kpt. Chrastiny přiděleno operační jméno SPELTER.[62]

Dne 4. května 1944 z letiště v Campo Cassale v Brindisi startuje čtyřmotorový letoun Halifax Mk. II JD 172 FS-V britské 148. perutě zvláštního určení, na jehož palubě je Chrastina, Kotásek, Vavrda, Novotný za skupinu Spelter a se spojovacím materiálem a šifrovacím klíčem Lenka a dále Bartejs, Zuvač, Machovský z paraskupiny POTASH s vysílačkou Míla. Těsně po půlnoci opouští palubu u obce Kramolín paraskupina SPELTER. U Slušovic je vysazena skupina POTASH.

            Bohužel hned po vysazení se skupina SPELTER rozděluje. Při brodění přes řeku Jihlavu ztrácí jejich velitel boty, které měl přidělány na batohu[63]. Ani krátká prohlídka místa nepřinesla žádný výsledek. Chrastina o situaci, která vznikla ztrátou jeho bot, po válce uvedl likvidační skupině při MNO toto: „Stal jsem se partě na obtíž. Do svítání scházely 2 hodiny a k nejbližšímu bezpečnému lesu bylo 14 km vzdušnou čarou. Každý člen party byl cvičen v samostatném rozhodování a úkol byl znám. Už předem bylo smluveno místo schůzky u Nové Říše. V této situaci pokládal jsem za ohrožení úkolu a za zbabělost zůstat přítěží partě. Předal jsem jí mapu a rozešel se s ní s tím, budu-li moci, dojdu k Nové Říši do dvou dnů. Podotýkám, že v ten okamžik jsem se pokládal za ztraceného a byl jsem přesvědčen, že odchodem prospívám partě a ne sobě.“[64]

Parašutisté první noc ulehli v houštině v lese, vzdáleni od Hrotovic 40 minut svižné chůze[65]. Uprostřed druhé noci došli až k malé vesničce jménem Boňov. Zde jim po jejich zadržení hlídkou civilní protiletecké ochrany jeden člen hlídky, František Peltán, nabídl pomoc. Schoval je ve stodole, kterou měl pronajatu od majitele statku Michaela Kratochvíla.[66]

Při dotazování přechovavatelů parašutisté zjistili, že v nedaleké hájence Na Ostrých slouží hajný František Vitouš[67], kterého Kotásek znal ze svého rodiště z Ratíškovic[68].

Po dvoudenním odpočinku, bez vědomí boňovských, v noci z 8. na 9. května opustili tři parašutisté svůj úkryt a vydali se směrem na západ na Novou Říši, kde se objevili v noci z 11. na 12. května. Kontakt na záchytné adrese, kterou měli parašutisté z Londýna ztroskotal.[69] Dobře nedopadl ani domluvený sraz se škpt. Chrastinou. Parašutisté se s ním nesešli. Druhý den po termínu schůzky parašutisté vyrazili zpět do Boňova. Po zkušenosti nabyté na záchytné adrese v Nové Říši se parašutisté rozhodli nejít na další adresu, kterou dostali od Chrastiny, a spíše využít spojení na Vitouše, které se rýsovalo po vytěžení informací boňovských přechovávačů.

Při zpáteční cestě do Boňova obcházeli ze severu malou vesničku Šebkovice. Citelný nedostatek potravin je přivedl mezi hospodářská stavení Plichtova statku. Tehdy jim Antonín Plichta poskytl ochotně potraviny.

            Bez vědomí přechovávačů z Boňova se parašutisté vrátili do Kratochvílovy stodoly a sami hodlali navázat kontakt s Františkem Vitoušem. To se jim také podařilo. Přechodem z Boňova na hájenku Na Ostrých se parašutisté dostali do prostředí odbojové organizace v Myslibořicích, která měla za sebou již několik let činnosti. Ta se z počátku zaměřovala na demonstrativní akce potvrzující platnost Československé republiky. V roce 1939 například vyvěsila státní vlajky k výročí vzniku republiky na trigonometrických věžích v okolí obce. Rozšiřovala letáky se spojeneckou propagandou apod. Tyto akce byly prováděny víceméně spontánně. Po atentátu na zastupujícího protektora R. Heydricha se myslibořická skupina dostala do polohy pasivní rezistence.

Ladislav Papula, člen myslibořické organizace se o parašutistech přechovávaných na hájence Na Ostrých dozvěděl od Vitouše. Od Papuly se o parašutistech dozvěděl Vladislav Fiala. Z Papulova statku[70] v noci ze 4. na 5. června došlo k prvnímu rádiovému spojení výsadku s VRÚ v Londýně. Rudolf Novotný odvysílal informace o dosavadní historii výsadku, informoval o ztrátě velitele a poslal i prověřovací heslo od myslibořické organizace „Zdravíme naše lesy 1941“, které následně bylo odvysíláno v londýnském rozhlase[71]. Činnost výsadku se začala slibně rozvíjet. V Morseově abecedě byly zakódovány první zpravodajské informace. Odvysílala se celá dislokace vládního vojska, které se v těchto dnech chystalo na transport do Itálie[72]. Cenou informaci dodal Vladislav Fiala, který měl stále ještě kontakty na příslušníky vládního vojska, kde v roce 1939 sloužil.

Bylo však nutné celou odbojovou práci posunout dál. Najít spojení na ústředí ať již v Praze nebo v Brně. O pražskou cestu se snažil hlavně Vladislav Fiala. Chtěl oživit staré spojení na kpt. Kufnera z ON, s kterým spolupracoval již v roce 1940[73].

Další naději organizaci přinesl Ladislav Papula. Ten se přes Přemysla Vávru, který v obci zastupoval odbojovou skupinu Národní hnutí za svobodu vlasti, ještě před příchodem paraskupiny SPELTER, v průběhu roku 1944 seznámil s Vávrovým švagrem Emilem Slámou z brněnské Zbrojovky. Sláma pak dále posunul Papulu na Otakara Večeřu mladšího, který byl v té době pod silným vlivem konfidenta gestapa Viktora Ryšánka[74]. Přes Vladislava Fialu se o této snaze dozvěděla i Moravskobudějovická organizace. Ta projevovala ke kanálu na Brno nedůvěru a spíše se stále snažila obnovit spojení na ústředí v Praze. Z toho důvodu nikdy nedošlo k přímému propojení brněnské „odbojové“ organizace s moravskobudějovickými odbojáři.

Nedůvěra vzešla ze schůzky, která se uskutečnila u manželů Čírtkových. Ladislav Papula tehdy na noční schůzky přivedl Otakara Večeřu z Brna. Za moravskobudějovické odbojáře se schůzky zúčastnil Vladislav Fiala, František Přikryl a Rudolf Volek. Večeřa tehdy vyprávěl o nereálných možnostech, kterými disponuje údajně brněnská organizace. Zároveň se Večeřa velmi zajímal o osobu Rudolfa Volka. R. Volek jednání Otakara Večeři prohlédnul a upozornil Přikryla, že Večeřovi vůbec nevěří a naléhal na Čírtkovy, aby odešel Večeřa z domu ještě za tmy, aby tam nezůstával.

            Na druhé straně parašutisty zajímal hlavně kontakt na odbojovou organizaci v Brně. Naléhali proto na Papulu, aby zorganizoval kontakt na vedoucí činitele. To se také Ladislavu Papulovi podařilo zprostředkovat. První kontakt s „ilegálními pracovníky“ se soustředil hlavně na vytěžování dosavadní činnosti paravýsadku. Gestapo si tak mohlo vytvořit obraz o dosavadní činnosti skupiny. Dovědělo se o prvním úkrytu parašutistů v Boňově, o jejich neúspěchu v Nové Říši i to, že ztratili svého velitele. Poslední schůzky s brněnskou volavčí sítí se na Papulově statku zúčastnil i Vladislav Fiala a František Valenta[75]. 13. června 1944 odvysílali parašutisté, že na základě kontaktu na brněnskou organizací se mohou přesunout k Brnu.

Slibně se rozvíjející spolupráce mezi parašutisty a „odbojovými pracovníky“ z Brna byla záhy přerušena. 15. června 1942 se ve vysílání BBC objevilo varování před Viktorem Ryšánkem a Stanislavem Jizerou, nejdůležitějšími konfidenty brněnského gestapa. Pravděpodobně i toto varování mělo za následek velkou policejní akci, při které byli zatčeni všichni nejbližší spolupracovníci paraskupiny Spelter v Myslibořicích a později Račicích a Boňově. Skupina přišla o svého velitele rt. Kotáska[76] Zbylí parašutisté Rudolf Novotný a Jan Vavrda při útěku z hájenky Na Ostrých přišli o veškerý materiál včetně vysílaček, které zůstaly i po zátahu gestapa uloženy u Fialů a gestapo je nenašlo. Parašutisté po vyhodnocení situace zvolili jediné možné řešení. Nastoupili cestu do Šebkovic k rolníku Antonínu Plichtovi, který je bez problémů ukryl na svém statku. Jeho prostřednictvím hodlali získat radiomateriál ukrytý v Myslibořicích.

Antonín Plichta navázal spojení s Janem Fialou, který měl vždy za úkol po vysílání vysílačky ukrýt v jejich domě, který bezprostředně sousedil s Papulovým statkem. Když přijel Antonín Plichta do Myslibořic, Jan Fiala se zdráhal vydat vysílací aparatury, i když mu Plichta říkal, že jsou výsadkáři u něj ukryti. Fiala trval na tom, že je chce vidět. To Antonín Plichta zařídil tak, že odvezl Jana Fialu do Šebkovic, kde se s parašutisty sešel. Bohužel převést vysílačky z Myslibořic do bezpečného úkrytu se nepodařilo. Padly do rukou gestapa. O to více parašutisté usilovali o navázání kontaktu s moravskobudějovickou odbojovou organizaci. Zde byla klíčovou postavou osoba Vladislava Fialy. Gestapo o Vladislavu Fialovi vědělo ze schůzek brněnských konfidentů s parašutisty. Vladislav Fiala byl účasten předposlední schůzky v Myslibořicích, kde byl i Ota Večeřa. Ten musel gestapu podat zprávu o tom, co se na schůzce dělo a kdo se jí zúčastnil. Z těchto zpráv si úřednici gestapa udělali závěr, že na moravskobudějovicku existuje odbojová organizace a pro ně neznámý účastník schůzky je jejím členem. Vyhodnotili, že Vladislav Fiala je klíčem k odhalení moravskobudějovické odbojové organizace. Fiala věděl, že po něm gestapo usilovně pátrá. Gestapo dokonce na stopu Vladislava Fialy vyslalo konfidenta Josefa Navrátila, který se s Fialou setkal. Na základě těchto indicií se Vladislav Fiala rozhodl, že si v práci vezme volno ze zdravotních důvodů. Zdravotní vysvědčení pro Fialu vymohl u zdravotního rady MUDr. B. Brucnera Vojtěch Kadlčík. Zdravotní zpráva doporučovala Vladislavu Fialovi speciální léčbu v pražské nemocnici. To samé nebezpečí hrozilo i Františku Valentovi. Proto V. Kadlčík obou odbojářům opatřil falešné legitimace a chystal jejich přesun na Slovensko, kde pražská organizace měla kontakt na evangelickou faru. Fiala i Valenta odsun na Slovensko[77] odmítli. Kadlčík proto Fialovi po tomto rozhodnutí prodloužil alespoň jeho neschopenku.[78] Nadále se tedy Vladislav Fiala ukrývá zpočátku u Františka Konráda, v depozitáři muzea v Moravských Budějovicích a později u kamaráda Jordánka v Lesonicích.[79] a u svého švagra v Šemíkovicích a u Vydrů. Valenta se ukrýval u svých příbuzných v Jevíčku.[80]

Poté co Antonín Plichta vyhledal Vladislav Fialu, požádal Fiala o pomoc Františka Přikryla. Ten váhal. Jednalo se o velké riziko. Od riskantního kroku Přikryla varovali i nejbližší spolupracovníci. Potřeboval čas na rozmyšlenou. V tomto mezičase si Přikryl prověřil kontakt na Josefa Buchala z Jakubova, jestli nemá spojení na ilegální organizace v krajích vzdálenějších od Moravských Budějovic a jestli by u nich nebyla možnost přechovávat parašutisty[81]. Buchal tuto možnost prověřil a dal Přikrylovi kladnou odpověď. Proto mohl Přikryl Fialovi vzkázal, že převedení skupiny provede[82]. Dohodli mezi sebou ještě heslo a poznávací znamení ve formě rozpůlené mince[83]. Toto stačí Vladislav Fiala vyřídit parašutistům. Než však dojde ke schůzce mezi Rudolfem Novotným, Janem Vavrdou a Františkem Přikrylem v cihelně nad Moravskými Budějovicemi, je den před touto schůzkou 19. srpna Vladislav Fiala při své cestě ze zaměstnání v sedm hodin večer zatčen místními četníky na jemnickém nádraží. Ve stejný den je zadržen i František Valenta.

První noc oba zadržení strávili na cele okresního soudu v Jemnici. Druhý den strážmistr Vrba dostal za úkol oba eskortovat vlakem do Jihlavy na tamější služebnu gestapa[84]. Při přestupu v Moravských Budějovicích na vlak do Jihlavy, po domluvě s eskortujícími četníky, se mohl Vladislav Fiala dokonce setkat s Emilem Beránkem a Františkem Přikrylem. Zde oba dva odbojáři rozhodně prohlásili, že nikoho neprozradí a že jejich spolupracovníci se nemusí o svůj osud obávat[85].

7. Pobyt v káznicích

První zprávu o sobě mohl podat Vladislav Fiala z vězení gestapa v Jihlavě ve středu 23. srpna. Na adresu rodiny zaslal korespondenční lístek psaný česky a rodina jej obdržela 26. srpna[86]. V tužkou psaných slovech se Vladislav Fiala vracel ve vzpomínkách na svoji ženu a dcerku, s kterou jak píše se ještě den před zatčením modlil „andělíčka strážníčka“ a nabádal manželku, aby dbala „jen na ní, ať se jí nic nestane“[87]. Zároveň prosil manželku o to, aby navštívila rodiče v Myslibořicích a snažila se je trochu potěšit. Psal ji také, aby zašla na četnickou stanici vyzvednout si tašku s doklady a kolo, které používal na cestu z Pálovic na nádraží v Jemnici[88].

Z jihlavské služebny gestapa byl Vladislav Fiala převezen do Brna do Kounicových kolejí. Odtud píše 14. září korespondenční lístek z cely č. 44 A[89]. Stejně předešlý je i tento psán česky a Vladislav svou ženu žádá, aby mu dovezla jeho léky, což představovalo vitamín B, mast a k tomu obvaz a mýdlo.

Samozřejmě musel být Vladislav Fiala vystaven společně s Františkem Valentou výslechům, jež měly dovést gestapo na stopu parašutistům i zbylým odbojářům na moravskobudějovicku. Jediným zatčeným po výsleších, kterými jistě Fiala s Valentou prošli, byl 30. srpna zatčený npor. Alois Pokorný. Zde však můžeme přímou souvislost s Fialou a Valentou vyloučit. V polovině srpna totiž Pokorného navštívil škpt. Jakub Košulič, který se pokoušel na třebíčsku budovat ilegální organizaci Horácko. Košulič byl koncem srpna zatčen v Brně. Po jeho zatčení se rozjelo další zatýkání a to ve stejný den kdy byl zadržen Pokorný, v Medlicích, Křepicích a Bojanovicích.[90] Nedá se tedy vůbec říci, že zatčení Aloise Pokorného bylo v přímé souvislosti se zatčením Vladislava Fialy. Soudit se dá i z toho, že Alois Pokorný byl odeslán do ochranné vazby do KT Flossenbürg, kde se dožil osvobození. Nedočkal se tudíž stejného osudu jako odbojáři z Myslibořic či Vladislav Fiala nebo František Valenta, kterým byla jistě prokázána přímá vazba na parašutisty a proto byli odesláni do KT Mauthausen a tam popraveni.

8. Mauthausen

Při likvidaci paraskupiny Spelter na hájence Na Ostrých a v Myslibořicích byli brněnským gestapem zatčeni jejich nebližší spolupracovníci. Jednalo se o Ladislava Papulu, jeho otce Augustina a matku Marii i jeho sestru Miluši. Zatčen je i jejich čeledín Miloslav Růžička a služebná Hedvika Hrušková. Na hájence na Ostrých byla po úspěšném útěku Františka Vitouše zatčena Marie Vitoušová a její dcery Boženka a Věra. V Račicích došlo k zatčení Karolíny Urbánkové a jejího syna Josefa Urbánka. V Boňově se gestapu podařilo identifikovat členy noční hlídky Františka Pelána a Františka Durdy a majitele stodoly Michala Kratochvíla.[91] První za spolupráci s parašutisty zaplatili boňovští spolupracovníci. Gestapo totiž jednalo selektivně. Na prostých lidech chtělo ukázat svoji moc a zastrašit případné další podporovatele z řad prostých občanů. Proto byl již 23. června 1944 německou okupační mocí zorganizován proces s boňovskými přechovávači, který skončil vynesením čtyř hrdelních trestů. Ty byly vykonány následující den v pankrácké sekyrárně. Druhou skupinu odbojářů, která s parašutisty úzce spolupracovala, čekal jiný osud. Tajná likvidace bez soudního rozsudku v koncentračním táboře Mauthausen. Proto když úředníci gestapa nabyli jistoty, že se od zatčených nedozvědí žádné další skutečnosti, které by mohli vést k vypátrání dalších osob zapojených do podpory parašutistů, zařadili tuto skupinu do transportu do Mauthausenu. „Horko k udušení bylo v trestaneckém vagoně, ve kterém nás 21. září 1944 vezli z Brna přes Vídeň do koncentračního tábora v Mauthausenu.“[92] Cesta nebyla přímá. Ve Vídni museli čekat na další pouť 4 dny, než znovu 25. září „spoutané nás dovezli ještě za tmy v autech do vlaku a skoro celý den to trvalo, než jsme dorazili do Mauthausenu.“[93] To již byl transport doplněn asi o 100 Rusů a Poláků. „Po vystoupení z vlaku … převzali náš celý transport SS-mani a hned jsme pocítili, co to je koncentrační tábor Mauthausen! Hnali nás rychlým krokem přes městečko do tábora, který leží na kopci. Ženy však nemohly stačit, a proto musili SS-mani zvolnit tempo, což jenom zvětšovalo jejich zuřivost.“[94] Nejhůře z celého transportu na tom byl 66-letý Augustin Papula. Nemohl už jít a tak jej jeho syn Ladislav a Vojtěch Hradecký, jeden z transportovaných vězňů, museli střídavě vést. Při příchodu do tábora byli z transportu odděleni někteří sovětští důstojníci. „Také rodina Papulova, Holečkova, Urbánkovi a Fiala[95] byli přečteni, ale byli zase všichni vřazeni a odvedli nás do koupelny. Stáli jsme před budovou koupelny, když přiběhl udýchaný SS-man a odvedl přečtené Čechy a Češky.“[96] Jejich poslední cesta jako již mnoha vězňů před nimi, vedla do lágrového bunkru. Zde buď na jeho dvoře, nebo v celách umístěných v prvním patře čekali do druhého dne. 27. září 1944 pak všichni výše jmenovaní vlastenci ještě s členem paraskupiny Bivoac Liborem Zapletalem byli popraveni. Ten den se začalo popravovat v 9 hodin. První z uvedené „české skupiny“ byl popraven Libor Zapletal v 10 hodin. Vladislav Fiala v 10:30 minut.

9. Závěr

Zpráva o smrti Vladislava Fialy přišla do Pálovic až po dvou měsících. Po této zprávě manželce Boženě hned zastavili plát, který ji byl zatím posílán za manžela. Později na její žádost ze 4. 12. 1944 ji byla přiznána jako vdově penze počínaje 1. říjnem 1944. „Tento rok byly vánoce jedny z nejsmutnějších,[97]“ zaznamenala si Božena Fialová ve svém deníčku.

Parašutisté ze skupiny SPETER se díky hrdinství a nasazení Vladislava Fialy přesunuli na sever od Moravských Budějovic do vesnice Šašovice. Zde se jim podařilo pomocí místních odbojářů vytvořit síť nových spolupracovníků a za pomoci radioamatéra Františka Doležílka a majitele krámku s elektropříslušenstvím Ladislava Fialy na amatérsky vytvořeném vysílači opětovně v prosinci 1944 navázat spojení s londýnskou radioústřednou. To ke konci války vyústilo ve vyjednání dvou spojeneckých leteckých shozů a tím se podařilo odbojovou organizaci, která se přejmenovala na partyzánský oddíl Lenka, vyzbrojit. V závěrečných fázích válka pak působnost Lenky sahala od Kněžic až po Znojmo a od Dašic po Myslibořice a čítala kolem 290 odbojářů. Všechno to by nebylo možné, kdyby Vladislav Fiala jako člověk, který byl v odboji od počátku okupace, naplnil heslo, které před soudem v Jaroměřicích nad Rokytnou vyjádřil svými slovy Michal Kratochvíl „Jsem Čech a Čecha nikdy nezradím.“

• Úvod
• Informace o zájezdech
• Aktuality
• Informace Mauthausenského mezinárodního výboru
• Zpracované příběhy vězňů KTM
  • Beck Walter
  • Čeřenský Miroslav
  • Pek Jaroslav
  • Poljak Mikuláš
  • Sekyrka Jaroslav
  • Královi
  • Bejblovi
  • Bonn Hanuš
  • Herout Karel
  • Fiala Vladislav
  • Klat_Josef
  • Dub Karel
  • Baumanovi
  • Strnadovi
  • Keprt Antonín
  • Hnilička Antonín
  • Tobišková Raja
  • Starý Jaroslav
  • Milička František
  • Jebavý Jan
  • Růtovi
  • Piskáčkovi
  • Příběh manželů Bergauerových
  • Sobkovi
  • Loudovi
  • Příběh manželů Jesenských
  • Bradáčovi
  • Příběh rodiny Brychových
  • Zdenka Paková
  • Příběh rodiny Moravcových
  • Příběh rodiny Albrechtových
  • Šindelka Přemysl
  • Příběh rodiny Frolíkovy
  • Deršata Jaroslav
  • Pavlík Karel
  • Příběh rodiny Moravcových z Konojed
  • Příběh manželů Jesenských ze Skořepky
  • Příběh rodiny Khodlových
  • Příběh rodiny Kučerových
  • Příběh rodiny Pechmanových
  • Štich Zdeněk
  • Příběh rodiny Marečkových
  • 28. duben 1945
  • Vystrčil Karel
  • Hrubý Antonín
  • Beníček Vincenc
  • Havelka_Ladislav
  • Ondrášek František
  • Vráblík František
  • Luža Josef
  • Rozum Josef
  • Janovsky Josef
  • Příběh Františka Klomínka a jeho rodiny
  • Brunclíkovi
• Fotogalerie
• Kontakt
• Mauthausenské bloky
• Napsali nám

mauthausen

ktmauthausen@seznam.cz