28. duben 1945

28. duben v KT Mauthausen

Vlastislav Janík

            Válka končila. Rudá armáda dobývala Berlín. Američané u Aše přešli německo-československou hranici. V pobočném táboře Gusen jsou vězni zahnáni do štol pod záminkou očekáváného náletu se záměrem, že budou štoly budou s nimi zavaleny. V plynové komoře KT Mauthausen je zavražděno 42 rakouských odbojářů, hlásicích se k levicovému politickému názoru. Jeden přežil díky českému vězni MUDr. Zdeňku Štichovi. Právě zmínka o tom, že český vězeň Zdeněk Štich zachránil jednoho z této skupiny rakouských odbojových pracovníků mně přimělo napsat tento článek.

            Josef Teufl versus August Eigruber

            V příběhu se střetávají tyto osobnosti. Josef Teufl, zvaný Sepp Teufl a August Eigruber. Josef Teufl se narodil 24. listopadu 1904 ve Vídni. Jeho otec byl učitelem hudby a matka byla zdravotní sestrou. Po absolvování základní a měšťanské školy se v letech 1919 až 1922 vyučil zámečníkem v Krassově lokomotivce v Linci. Zde také našel svoje první zaměstnání. Další našel v roce1926 ve strojírenském závodě a tři roky později nastoupil v pozici strojního zámečníka do továrny na tabák v Linci. V roce 1927 oženil s Johannou Leebovou. Ta si do manželství přivedla svého syna Ottu z předchozího vztahu a se Seppem měla další dvě děti, dceru Igeborg narozenou v roce 1926 a syna Josefa narozeného v roce 1944.

Po otci zdědil Teufl hudební talent. Aktivně hrál na mandolínu, která byla v té době populárním nástrojem. Jeho hudební talent se uplatnil při založení hudebního kvarteta.

S profesním životem šel ruku v ruce i Teuflův život politický. Josef Teufl se v první polovině 20. let stal členem Republikánské ochranné asociace, polovojenské organizace Rakouské strany sociálních demokratů (SDAP), kterou strana zřídila v letech 1923 a 1924. Ke konci 20- tých let se Teufl stává členem Komunistické strany Rakouska a v továrně na tabák v Linci členem odborové organizace, v níž se časem propracuje až do závodní rady. Od roku 1932 až do zákazu odborových organizací v roce 1934 pracoval jako důvěrník odborového svazu pracovníků v tabákovém průmyslu. Stává se tedy respektovaným a velmi známým představitelem dělnického hnutí v Rakousku. Úzce také spolupracuje s dalšími dělnickými organizacemi.

            26. května 1933 byla Komunistická strana Rakouska (KSR) a 31. května Republikánské sdružení pro ochranu sociálních demokratů za vlády Engelberta Dollfusse zakázána. To však nezastavilo Teuflovu kariéru. Stal se předsedou ilegální KSR v Horním Rakousku a nadále pracoval ve strukturách teď již ilegální komunistické strany Rakouska pod krycím jménem Brand. Na základě těchto skutečností byl 9. září 1933 spolu s dalšími komunisty a sociálními demokraty zatčen. V únoru 1934 se však již aktivně zapojil do tzv. únorového puče, kdy levicové strany vystoupili proti dosavadní vládě. Byli však poraženi a mnozí sociální demokraté a komunisté museli emigrovat, vesměs do Československa. Josef Teufl v Rakousku zůstal a pokračoval ve ilegální politické činnosti pro komunistickou stranu. Organizoval letákové akce a ilegálním stranickým orgánem byl potvrzen ve funkci krajského předseky KSR. V tomto postavení se snažil o prohlubování spolupráce s Republikánskou ochrannou asociací a sociálními demokraty. Před konáním 12. ilegální konference KSR, která se konala v Praze, byl zatčen. Přesto byl za své nepřítomnosti zvolen do ústředního výboru. Znovu se do vězení dostal v květnu 1936 za narušení veřejného klidu na dobu neurčitou. Ve vězení pobyl až do prosince roku 1936, kdy byla vyhlášena amnestie. Po celou tu dobu byl internován v záchytném středisku, které bylo zřízeno v halách továrny ve Wollerdorfu. Po těchto bouřlivých letech jak pro něho samého, tak i pro Rakousko začal opětovně pracovat v tabákové továrně v Linci.

            Po anšlusu Rakouska Německem byl Teufl zatčen, ale brzy na to propuštěn se slovy: „No, Sepp, teď vidíš, že jsme vyhráli, teď zažiješ vzestup! Naše strana je skutečná dělnická strana! Ukážeme vám, čeho jsme schopni dosáhnout, a pak doufáme, že se stanete našimi vlastními.“ Ani po anšlusu ve své politické práci neochaboval. Naopak. Odmítl nabídku odejít do švýcarského exilu, ačkoli se sociální podmínky jeho rodiny velmi zhoršili tím, že byl z tabákové továrny propuštěn. Roli živitele rodiny převzala jeho žena Johanna. Získala zaměstnat ve stejné továrně, kde dříve pracoval její muž, aby alespoň trochu vydělala na živobytí celé rodiny. Pověst komunistického činovníka Teuflovi pomohla k tomu, že nemusel narukovat do německého wehrmachtu. Zároveň se předáci národně socialistické strany Německa snažili Teufla získat na svou stranu. Jako gesto ze strany nacistů mu bylo umožněno, aby mohl znovu nastoupit do práce v továrně na tabák. Zároveň byl ale stále pod dohledem Gestapa, které 16. srpna 1939 o něm do Berlína poslalo zprávu v tomto znění: „Teufl je dodnes fanatickým komunistou, ačkoli se v současné době stáhl, jeho činnost lze v případě nouze očekávat." Ač pokoušení ze strany nacistů bylo velké Teufl těmto nabídkám nepodlehl a setrval na straně bojovníků proti nacistickému režimu. Zúčastňoval se distribuce letáků, které většinou psal sám, a zakázaných tiskovin. V roce 1940 se stal předsedou reorganizovaného vedení KSR. Reorganizaci strany provedl společně s Franzem Haiderem, který byl následně společně se svojí ženou Annou zatčen a v únoru 1941 odsouzen. Teufl z tohoto ohrožení vyvázl s čistou kůží, přestože Gestapo o něm vědělo.

O jeho osobu se začal v roce 1943 zajímat hornorakouský gauleiter August Eigruber. Bylo to v době, kdy Německo mění svoji politiku expanze na východ. Boj za německý prostor zaměňuje za protibolševickou hrozbu a tím si chce získat na svoji stranu příznivce, kteří nesouhlasí s německou expanzí, ale jsou protikomunisticky orientovaní. K této okaté změně samozřejmě potřebují známé tváře, aby jejich domnělý obrat byl vnímán upřímně a byl pro lidi uvěřitelný. Sondují tak v řadách komunistů a vytypují si právě Teufla, který dosud neměl s německým nacionalismem žádný otevřený konflikt a chtějí jen přesvědčit, aby se vydal cestou národního socialismu. K tomu jim do noty hraje Eigruberova známost s Teuflem z doby společného věznění v druhé polovině 30. tých let, kdy sdíleli společnou celu. Oba jistě měli dostatek času konfrontovat ve vězení své názory a možná na základě této skutečnosti Eigruber doufal, že by mohl Teufla přesvědčit, aby změnil svůj politický názor. Zároveň si byl jistě vědom jeho charizmem a hodlal jej přesvědčit, aby se vzdal svého internacionálního socialismu a nahradil je socialismem nacionálním. Proto mu Eigruber osobně dal nabídku, aby převzal stranickou kancelář NSDAP v Linci. Teufl tuto nabídku odmítl. Když pokus selhal, byl Teufl zařazen v červenci 1943 do delegace, která měla navštívit Ukrajinu, aby se přesvědčil o pravé tváři bolševismu. Po návratu domů musel Teufl o této cestě přednést sérii přednášek v továrně na tabák, kde pracoval. Efekt jeho přednášek byl však pravděpodobně malý, protože po několika opakováních byly zrušeny. Teufl se své víry v komunismus nevzdal a pokračoval nadále v ilegální činnosti pro KSR.

V roce 1944 se Gestapo pomocí svému konfidenta dostalo na stopu tzv. Welské skupiny. Při rozsáhlém zatýkání, kdy bylo zatčeno okol 160 rakouských odbojových příslušníků, byl 9. září 1944 zatčen i Josef Teufl ve svém domě v Linci. Tehdy naposled viděl svého syna Josefa, kterému bylo jen šest měsíců. Již dříve předpokládal, že bude zatčen. Kolegové z odboje ho vybízeli k tomu, aby uprchl a unikl zatčení. To však odmítl, neboť se obával možné perzekuce, která by postihla jeho rodinu. Manželka se o jeho dalších osudech po zatčení dozvěděla až v prosinci, kdy dostala zprávu, že se nachází v KT Mauthausen společně s dalšími asi sty odbojovými pracovníky, s nimiž byl zatčen. Mnoho lidí z této skupiny bylo již krátce po svém příchodu do KT Mauthausen zavražděno příslušníky SS.

Teufl se i v KT Mauthausen zapojil do ilegální práce. Byl zprvu nasazen do nejtěžšího pracovního komanda, které v táboře existovalo, což bylo komando „kamenolom“. Z tábora stačil napsat rodině pět dopisů. Byly to dopisy plné sebevědomí, v kterých utěšoval svoji ženu a děti. Díky svému pozdějšímu pracovnímu zařazení jako asistent kováře mimo vlastní tábor, mohl odeslat i několik necenzurovaných dopisů. Jeho pobyt v táboře nebyl jednoduchý. Nevybíravě se k němu stavěli kápové z řad táborové samosprávy a příslušníci SS z řad dozorců. Přesto se dožil téměř konce války. 28. dubna 1945 však do tábora došel radiotelegram od Augusta Eigrubera – komunisté z Lince a Welsu, kteří byli přivezeni v září do tábora mají být zavražděni. Hlavním důvodem popravy byl ten, že Eigruber tyto vězně považoval za „síly ochotné přestavět“ pro spojence nacistické Rakousko. O popravě se dověděli oba hlavní písaři tábora. Češi Kurt Pany a Jan Maršálek. Věděli, že 43 rakouských odbojářů mají vyvolat z bloků a odvést do bunkru, což znamenalo smrt. Jan Maršálek tehdy rozjel záchrannou akci. Vyhledal muže ze seznamu a oznámil jim skutečnost, že mají být popraveni a vnuknul jim myšlenku útěku. S pomocí táborové ilegální organizace je vybavil zbraněmi, granáty a navrhl jim plán útěku. Na severní straně tvořil obvod tábora jen drátěný plot vysoký málo přes dva metry. Z bloků si tedy vynesli vězni stoly a deky, které jim měly pomoci plot překonat. V té době již do ostnatých drátů nebyla pouštěna elektřina z důvodu jejího nedostatku. Plot byl hájen jen muži na strážních věžích. Skupina 43 vězňů se přiblížila mezi bloky až k poslednímu baráku, který bezprostředně sousedil s plotem. Když však vyběhla mezi plot a barák, zpanikařila. Zahodila stoly, deky, zbraně a utekla zpět na bloky. Ukázalo se, že jí chybělo odhodlání a víra po svobodě, protože nevěřila slovům Jana Maršálka, že budou popraveni. Mysleli si, že na sklonku války to nebude možné. Jak se mýlili!

Češi – záchrana Dietla

            Ortel smrti byl vysloven nad 43 rakouskými odbojáři. Smrt v plynové komoře však našlo jen 42 vězňů. Ten, kdo se zachránil a unikl smrti a o této skupině podal společně s Janem Maršálkem svědectví byl Richard Dietl. Richard Dietl se narodil 3. srpna 1911 ve Welsu. Dosáhl středoškolského vzdělání. Od mládí se takém angažoval v dělnickém hnutí. V 18 letech se stal členem Komunistického svazu mládeže a KSR. V komunistické straně pracoval až do jejího rozpuštění 26. května 1933, ve funkci vedoucího welské oblasti. Od roku 1934 se zapojil do ilegální činnosti. Za to byl několikrát policií zatčen. Richard Dietl byl aktivní i ve sportu, což dokládá jeho členství ve známém sportovním klubu Herta Wels. Ženatý byl s Paulou Köplovou.

            Od jeho ilegální činnosti pro komunistickou stranu Rakouska jej neodradilo ani zabrání Rakouska Německou říší. Za účast v odboji byl zatčen až 7. září 1944. Společně s ostatními byl pak dopraven do KT Mauthausen. „27. dubna 1945 večer, jsem se dozvěděl, že o půlnoci bude skupina 43 Hornorakušanů včetně mě na příkaz gauleitera Eigrubera zplynována. Toto zplynování se však neuskutečnilo, protože úředník tábora Altfuldich nevydal s plynováním souhlas. V časných ranních hodinách 28. dubna 1945 jsem se dozvěděl, že plynování by mělo začít v 8 hodin ráno. V 7.15 jsem však uprchl a schoval se v takzvaném sanitárním táboře.“

V sanitárním táboře na každém kroku hrozila nákaza smrtelnými typy infekčních nemocí, a proto se příslušníci zbraní SS báli do tohoto tábora chodit. Když byl tedy Dietl vyvoláván, aby se dostavil k apellu, bylo příslušníkům SS oznámeno, že se nachází v sanitárním táboře. Vstup vězně do sanitárního tábora také nebyl nijak jednoduchý. Kdo se hlásil jako nemocný, musel nejdříve projít přes blokového písaře. Pokud tento neměl za vězně náhradu, poslal nemocného vězně do pracovního komanda. Když se za něj našla náhrada, byli vězni dále probráni důstojníkem SS nebo táborovým písařem č. 1. Často se potom stávalo, že polovina nebo i všichni přihlášení byli zahnáni zpět na blok, nebo z nich bylo vytvořeno zvláštní komando na práci v táboře. Častěji byli nemocní jako sabotéři práce honěni po apel placu, až někteří padli a zůstali ležet. Zbytek byl potom předveden kápem do revírní ambulance. Žádný vězeň nesměl být v nemocnici déle než tři měsíce. Těžce nemocní museli být, proto po této době propuštěni jako zdraví a přes revír zase jako nemocní znovu přijati do „krankenlágru“. To vyžadovalo nebezpečnou konspirativní součinnost vězeňského sanitního personálu a lékařů, vězňů v táborové písárně a těch vězňů, kteří měli přístup do lékárny SS. A něco podobného se muselo odehrát s Richardem Dietlem. Musel být zájem jej do sanitárního tábora odsunout a samozřejmě musel být zájem i samotného Dietla, aby se odsunout dal, a tím se odtrhnul od svých druhů. Jistě k tom přispěli oba již zmínění písaři, Jan Maršálek a Kurt Pany a v sanitárním táboře Zdeněk Štich. Ten se do KT Mauthausen dostal v roce 1943, když prošel tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. V Mauthausenu se stal jedním z táborových lékařů, kteří byli nasazeni v sanitárním táboře. Podle svědectví Jana Maršálka, které zapsal do své knihy Dějiny koncentračního tábora Mauthausen, to byli právě Zdeněk Štich a Fred Siebitz, kteří se zasloužili o to, že Richard Dietl přežil.

Proč?

            Ještě koncem března viděl vše Teufl velmi nadějně. Ve svém dopise propašovaném z tábora uváděl, že konec války vidí 1. května a optimisticky plánoval třetí dítě. Odpověď, proč se vše událo nakonec jinak, hledejme v osobě nacistického gauleitera Augusta Eigrubera.

            August Eigruber se narodil 16. dubna 1907 ve Steyeru. V listopadu 1922 vstoupil do rakouské strany nacionálně socialistických pracujících, v níž se stal v roce 1925 vedoucím této strany. O tři roky později vstoupil do NSDAP, kde se v roce 1930 stal vedoucím strany v okrese Steyer. Po zákazu strany NSDAP v Rakousku v roce 1934 byl několik měsíců za svoji politickou činnost vězněn. Po anšlusu Rakouska Německem následuje jeho strmá kariéra v nacistické straně. Hned druhý den je jmenován hornorakouským guvernérem. Vstupuje do SA, kde má hodnost Brigadeführera a od 10. dubna 1938 působí jako ministerský poradce. Jeho kariera neustále pokračuje. 22. května 1938 byl Eigruber převelen k SS ve funkci Standarterführera. Asi jeho největší postup v kariéře byl ten, když se 1. dubna 1940 stal říšských gauleiterem pro Horní Rakousko. S tím se od roku 1942 pojila i funkce říšského branného komisaře.

            Eigruber jedním ze svých posledních nařízeních sledoval záměr, aby spojenecká vojska v okupovaném Rakousku nenašla „žádné síly přestavět“ Rakousko na demokratickou zemi. Němci tím naplňovali záměr spálené země. Zničit materiální i duševní statky, aby se zabránilo obnově okupovaných zemí i vlastního Německa. Jeho nařízení popravit rakouské odbojáře následovalo den poté co 27. dubna 1945 bylo zformulováno prohlášení o nezávislosti Rakouska na Německu a byla ustanovena první poválečná rakouská prozatímní vláda. Byla to také snaha nacistů zabránit účasti komunistů v této vládě. Jak také uvedl Richard Dietl: „S cílem zbavit Angloameričany možnosti zřízení prozatímní správy v oblasti horního toku Dunaje, přikazuje Gauleiter Eigruber okamžité popravě všech komunistů usvědčených z nezákonné činnosti před jejich zatčením 7. září 1944“.

            Proto Dieltovi přišla do sanitního tábora tato smutná zpráva: „Ještě téhož dne ke mně přešel v pět hodin odpoledne jistý Jakob, který mi řekl, že moji soudruzi, byli odvedeni do plynové komory ve čtyři hodiny odpoledne.“ Jednalo se o vůbec poslední plynování v mauthausenské plynové komoře. Po tomto datu byla plynová komora rozebrána, aby se nepřišlo na to, k jakému účelu tato místnost sloužila.

Vraždění však zplynováním 42 rakouských odbojářů ještě neskončilo. 1. května 1942 byli v Linci zastřeleni další účastníci odboje. Z celkového počtu 158 zatčených odbojářů v září 1944 se dožilo konce války jen o něco více jak 50 % ze zatčených. Ostatní zemřeli při výsleších na Gestapu, v koncentračních táborech, popravami, v plynové komoře KT Mauthausen nebo při americkém bombardování Lince.

Závěr

            Rodina Seppa Teufla ani po válce neměla na růžích ustláno. Přestože manželce byl uznán status oběti nacistického běsnění. Ještě v roce 1945 byla po Seppu Teuflovi pojmenována ulice v Linci ve čtvrti Bindermichl. U vchodu do továrny, kde pracoval, byla v roce 2002 umístěna pamětní deska s jeho jménem a jmény dalších spolupracovníků z odboje, kteří byli zatčeni společně s ním. Jednalo se o Rudolfa Kühbergera, Heinricha Obermayra, Hugo Müllera a Antona Schmelenského, která však byla záhy odcizena, ale následně znovu osazena.

            O životě svého otce napsala jeho dcera Inge, později provdaná Erteltová knihu pod názvem „Moje faktura platí do začátku května“.

            August Eigruber byl po bezpodmínečné kapitulaci Německa v květnu 1945 zatčen americkou armádou v Sankt Pankrazu u Kirchdorfu nad Kremží. Při soudním procesu s představiteli KT Mauthausen byl odsouzen k trestu smrti. Trest byl vykonán na dvoře věznice Landsberg 28. května 1947.

            Jmenný seznam členů Welské odbojové skupiny, kteří byli zavražděni zplynováním 28. dubna 1942 v KT Mauthausen

Z uvedeného seznamu bylo 33 komunistů. 1 revoluční socialista a 7 bezpartijních.