Čeřenský Miroslav
Miloslav Čeřenský zvaný Míťa. To jméno, zná každý, kdo jezdil na květnové oslavy osvobození do koncentračního tábora Mauthausen, každý zná. Jméno člověka, který za ostnatými dráty tohoto pekla na zemi, prožil dlouhá tři léta. Jméno člověka, jehož rodina se zasloužila o tento stát jako málo která. Vězeň koncentračního tábora Mauthausen číslo 11 986 a dlouholetý organizátor zájezdů do KLM. 15. ledna 2013 nás tento vynikající člověk ve svých 94 letech navždy opustil.
Miloslav Čeřenský se narodil 15. října 1918 v Pardubicích jako druhorozený syn Josefa a Elišky Čeřenských. Společně se za nedlouho vzniklým státem sdílel i jeho osudy. Jeho prvním vzorem byl strýc Václav. Ruský legionář. Na frontě působil jako tajný kurýr. Jeho největším kouskem bylo, že se mu podařilo proniknout přes rusko-rakouskou frontu až do Švýcarska a vrátit se zpět. Druhým vzorem byl jeho starší bratr Václav. Ten se po absolvování vojenské prezenční služby stal vojákem z povolání. Po okupaci českých zemí se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa. V zimě roku 1940, když již nějaký čas pobýval v ilegalitě, zvolil raději odchod do zahraničí, který se mu za dramatických okolností podařil. Bohužel už nestihl transport z Blízkého východu do Francie před vypuknutím války s Německem a musel zde s několika desítkami československých exulantů zůstat. Velení této skupiny utečenců se ujal pplk. Karel Klapálek. Později se tato jednotka proslavila jako 11. východní československý prapor a to při obraně strategického přístavu v Tobrúku. Ač 11. prapor byl Václavovou kmenovou jednotkou, on jako důstojník sloužil u britské jednotky Yorkshire Hussars. V roce 1943 po té, co boje na severu Afriky utichly, byl celý Klapálkův prapor přepraven do Velké Británie a doplnil nově vzniklou 1. samostatnou obrněnou brigádu. Václav Čeřenský byl z jezdeckého důstojníka přeškolen na tankistu. S touto kvalifikací byl pak po invazi do Normandie v roce 1944 převelen do Sovětského svazu k 1. československému armádnímu sboru. S ním byl hned po příchodu k jednotce počátkem září zařazen do Karpatsko-dukelské operace. Tu šťastně přežil. Až při bojích o Liptovský Mikuláš byl zraněn a konce války se dožil ve vojenské ozdravovně ve Vyšných Hágách.
Míťovi, když byla republika rozbita, bylo 21 let. O bratrovi samozřejmě věděl, že je v odboji i to, že odejde za hranice. Sám však cítil odpovědnost vůči rodičům a tak zůstal. Zlom v jeho životě nastal až počátkem roku 1942. Tehdy na Pardubicku začala intenzivně pracovat paraskupina SILVER A. Brzy se jí podařilo vytvořit rozsáhlou síť podporovatelů. Do tohoto dlouhého řetězce někdy i anonymních spolupracovníků se zapojil i tatínek Míti Josef. 1. června vniká do bytu Čeřenských přepadové komando pardubického gestapa a odvádí si na svoji služebnu Josefa Čeřenského. „Okamžitě vtrhli do bytu, prohledali byt. Já jsem dostal ránu do zubů, otec pár facek. Obrátili všecko vzhůru nohama a vypadli. A to jsme si mysleli, že se otec ještě vrátí, protože nic konkrétního neměli v ruce. Našli akorát jen nějaké střelivo do pistole, které zbylo po bratrovi.“ Bohužel nestalo se tak. Naopak. Gestapo druhý den přišlo znovu. „Ráno v 6 hodin. Od 7 jsem pracoval. A tak jsem si myslel, že se nasnídám a půjdu do práce. Najednou začalo u dveří zvonění, bouchání. Matka šla otevřít. Vtrhli dovnitř, bafli mě a už jsem šel.“ Gestapo jej odvezlo na svoji úřadovnu do budovy ředitelství pošt a telegrafů, kterou za okupace Němci zabrali pro své účely. Míťu šoupli na celu č. 20.
Za nějaký čas po zatčení mu na celu dozorci hodili zakrváceného člověka, aby se o něj postaral. Míťa Čeřenský v něm poznal divadelního inspicienta Josefa Janáčka. Člověka, který se významně podílel na chodu odbojové organizace, vedené kpt. Bartošem ze SILVERu A. „Celou noc jsem jej ošetřoval. Obkládal mokrými hadry. A říkal jsem mu. 'Pane Janáčku vždyť mně musíte znát. Já jsem Čeřenský'. Tatínek ho totiž dobře znal.“ On mu jen smutně odpověděl: „už bych to chtěl mít také za sebou jako tvůj táta“. Tak se Míťa Čeřenský dozvěděl o tom, že jeho otec byl 4. června společně s jeho dlouholetým přítelem Jaroslavem Rumlem zastřelen na pardubickém Zámečku. Důvodem zastřelení Josefa Čeřenského bylo schvalování atentátu na zastupujícího protektora R. Heydricha a přechovávání zbraní. „Ty zbraně udělali nacisti z těch pár nábojů, co jsme měli po bratrovi.“
Sám Míťa prošel jen několika výslechy. Gestapo v něm jako v mladém člověku vidělo jen malou rybu, a proto i výslechy neznamenaly pro něj žádné velké fyzické utrpení. „Já jsem jim jen opakovaně říkal, že o ničem nevím. Nikde jsem nebyl a nikoho neznám. Byl jsem pro ně absolutní outsider“ Nezkoušeli proto na něm ani psychologické finty gestapáků, že se zachrání, když prozradí to či ono. Obdržel jen pár facek a nějaký kopanec. A to bylo vše.
Perzekuce vyvolávaná zatčením Josefa a Miloslava Čeřenských se nevyhnula ani paní Čeřenské. Němci ji po 3 dnech po zatčení Míti vyhnali z bytu. Byt zapečetili a všechny věci zkonfiskovaly. Jedinou šancí se tak pro paní Čeřenskou stala její sestra. Zcela bez prostředků a jakéhokoliv zabezpečení ji přijali pod svou střechu. Bohužel ne na dlouho.
Míťu mezi tím asi po měsíci převezli do Prahy na Karlovo náměstí. Odtud putoval na Pankrác a zde čekal na transport do koncentračního tábora. Ten nastal 4. srpna 1942. Tehdy vězni soustředění v tzv. transportní cele byli sváženi na pražské Hlavní nádraží do připraveného vlaku, který se rozjel směrem na Benešov, České Budějovice, Linec a Mauthausen. „Ten první zážitek byl hrozný, když jsme přicházeli nahoru. Šlo nás asi 10 nebo 15 a byli mezi námi staří lidé. Jak jsme opustili město Mauthausen a přišli na tu cestu, která vede takhle bokem civilizace, tak už esesáci začali pažbami mlátit ty starší lidi, kteří nemohli nahoru vyjít. A když jsme docházeli k Mauthausenu, tak vlevo byla ohromná stavba, říkalo se tomu Russenlager. Tam se dělala ohromná, nekonečná planýrka, kde měly být postaveny dřevěné baráky pro ruské zajatce. A tady jsem poprvé viděl to hrozné tempo, tu hroznou skutečnost, která mě čeká. A to jsem ještě nevěděl jaký je kamenolom a další strašná komanda,“ vybavoval si o po letech své první vzpomínky na KLM pan Čeřenský.
Po příjímací proceduře, která spočívala v koupeli, v ostříhání a oholení, dostávali nově příchozí vězni režný vězeňský mundůr a byli odvedeni na tzv. karanténní bloky. Zde se měli adaptovat na poměry, které v táboře panují. „V noci jsme spali na holé zemi. Tato „karanténa“ byla těsně vedle drátů, které byly pod napětím. Denně, v noci z té podlahy vstávaly desítky příchozích vězňů, kterým bylo jasné, že kruté zacházení nejsou schopni přežít. Tak šli dobrovolně rychle na smrt bez trápení a mučení, mlácení, bytí, hladovění – čili přeskočili ty stočené ostnaté dráty a vrhli se do nich. Jakmile se jich chytli, hned byl konec a byli spáleni. Pokud ještě snad nějaký zápasil, tak tam byli vojáci s kulomety na vysoké strážní věži s reflektory. Ti snad, aby si udělali renomé, tak do toho nebožáka ještě pustili dávku z kulometu. Tam jsem tu noc na holé zemi přemýšlel, jestli mám jít také do těch drátů nebo to mám zkusit vydržet. Něco mi říkalo: jsi mladý, bojuj. Bylo to hrozné.“ Co mu však také pomohlo, byla solidarita mezi vězni. Jako první se o něj postarali bratří Dalibor a Přemysl Šindelkovi z Ivančic. S nimi se později dostal do společného komanda v lomu, kterému „velel“ další Čech, parašutista z výsadku S/1 „N“ Ludvík Kratochvíl. Přesto bylo nutné se z tohoto komanda co nejdříve dostat. Pracovat v lomu totiž znamenalo jen odložený trest smrti. Míťovi se to podařilo, když do jeho života zasáhla náhoda. Dostal tzv. lágrovou nemoc. Silný průjem. V tomto stavu nemohl být proto zařazen do práce ve steinbruchu a dostal se do úklidového komanda majícího na práci úklid baráků vojáků SS. Tady poprvé poznal, jak lágr dokáže člověka fyzicky změnit. Stala se tam totiž tato příhoda. Při uklízení v jedné z kanceláří měl možnost nahlédnout do zrcadla, které v ubikacích vězňů nebylo. „Koukl jsem na sebe a první moje reakce byla: ,Kdo to stojí za mnou? Koho to tam vidím?'. Otáčím se a obraz v zrcadle dělá to samé co já. Viděl jsem Mongola. Odsedlé uši, vystouplý nos, propadlé tváře, propadlé oči, čelo a holou hlavu. Nos dlouhý, hubený, tvořící skobu. Uši jak plakáty. A teď si představte, že jsem hýbal rukama, jestli jsem to já. Já sám sebe jsem na podzim roku 1942 nepoznal.“. Po této epizodě se však na něj ukázalo štěstí. V přijímacích kancelářích sháněli písaře. Tenkrát za několik cigaret, co mohl Míťa Čeřenský vyfasovat, se domluvil s jedním kápem, aby se jej tam pokusil dostat. „Tak jsem se tam u toho esesmana hlásil v kanceláři. On měl štýfle na stole a povídá mě, Jaké máš zaměstnání. A já mu hlásím, že jsem bankovní úředník.“ Bohužel esesák porozuměl odpovědi pana Čeřenského tak, že pracuje na dráze (podobnost slov bank a bahn) a vyhodil jej z místnosti jako „drzého spratka.“ Pan Čeřenský smutně vyšel z kanceláře a kápovi, který výběr vězňů pro tuto funkci zajišťoval, pověděl, že z největší pravděpodobností neuspěl, a že to vypadá, že „půjde zítra zase do lomu.“. Ale kápo jen pověděl: „Tady si sedni a počkej, až půjdou i ostatní.“ Po něm se šli představit esesákovi ještě nějaký Němec a Polák. Němec s černým vinglem po chvíli vyšel a říká, že to má jisté. Bude schreibrem. Taktéž Polák po pohovoru s esesákem vyšel z kanceláře, že esesmana přesvědčil a může se těšit na lepší práci. Nakonec se esesák radil s tím kápem a na otázku kápa, „který?“, esesák odpověděl: „toho drzého mi tady nech.“ Tak se stal Míťa Čeřenský písařem v příjímací kanceláři. Dostal vlastní kancelář, měl střechu nad hlavou a seděl v teple. Unikl smrtící práci v kamenolomu.
Na podzim roku 1944 přibyli do tábora dva Čechoslováci, vojáci 2. paradesantní brigády, které Němci zajali ve Slovenských horách. Míťa Čeřenský se s nimi dal do řeči a postupně z obou vojáků vylezlo, že znají bratra Míti Václava. Vyprávěli mu o celé jeho dosavadní anabázi až po nasazení v dukelské operaci.
O své matce však nevěděl nic. Ta byla v září roku 1942 internována v rámci akce E-Emigranten ve Svatobořicích jako matka vojáka československé zahraniční armády. Domů se vrátila až po rozpuštění tábora v dubnu 1945.
Blížil se konec války. Zhoršovalo se zásobování a počet vězňů se díky evakuacím táborů z východu v Mauthausenu stále zvyšoval. Geometrickou řadou přibýval i počet těžce nemocných. Řešil se základní problém komu poskytnout jen omezené množství potravin. Zda zdravým, aby přežili, či nemocným a tím jim dát naději. S končící válkou ve vzduchu také vysela otázka, co bude se 60 000 nepohodlnými svědky nacistických ukrutností, kteří byli v mauthausenském táboře soustředěni. „Předpoklad byl, že nás zaženou do štol a vyhodí je do povětří. Tak nám vyhrožovali. Nebo nás postřílejí kulomety z věží postavených kolem tábora. Ale neměli na to čas,“ vzpomíná na konec války Míťa Čeřenský. 2. května byly z tábora odvolány jednotky SS na frontu. Nahradili je věkově starší a špatně vyzbrojení vídeňští hasiči. Ti tábor hlídali až do jeho osvobození americkými jednotkami 5. května 1945.
Domů se mohli vězni vypravit až kolem 20. května. Češi si na cestu opravili rozbité německé vojenské vozy a s velkou slávou se vypravili na svoji cestu domů. Bohužel i ta nepostrádala na dobrodružnosti. Když totiž vjížděli do okupační zóny ruské armády, byli nuceni část vozů Rusům vydat a hlavně přišli o své „časy“, které se vězňům podařilo v Mauthausenu zrekvírovat.
V Českých Budějovicích přestoupili do připraveného zvláštního vlaku, který je přivezl do Prahy na Wilsonovo nádraží. Bohužel přípoj do Pardubic ten den již nejel. Míťa tak první noc „doma“ strávil na lavičce na nádražním perónu. Druhý den 21. května 1945 se dostal do Pardubic. Zde se setkal se svojí matkou a bratrem
Tak ve stručnosti vždy s obrovskou bolestí v srdci a se sebezapřením vyprávěl Míťa Čeřenský svůj válečný příběh. Bylo vždy potěšením se s ním sejít a zaposlouchat se do jeho vzpomínek. Když jsme si zase takhle jednou povídali a já jsem se ho zeptal na to, zda všechny ty hrůzy co prožili v koncentráku, se mohou opakovat, jen tiše odpověděl: „Mohou. Lidstvo je nepoučitelné. Vše se opakuje.“
Vlastislav Janík
Miroslav Čeřenský - maturitní foto
Miroslav Čeřenský 2009