Bejblovi

Příběh rodiny Bejblovy

Vlastislav Janík

Byl jedním z prvních, kdo začal pomáhat parašutistům z operační skupiny Anthropoid. Zároveň jako jeden z prvních za tuto spolupráci byl společně se svoji manželkou zatčen a později oba našli smrt v KLM.

            Mládí a období 1. světové války

Jan Bejbl se narodil 26. září 1893 ve Vídni v X. okrese[1] Janu a Františce Bejblovým[2], ale dětství prožil v jeho domovské obci v Babíně v tehdy politickém okrese Kamenice nad Lipou. Po obecné škole navštěvoval tři třídy měšťanské školy v Kamenici na Lipou. Po ní absolvoval další vzdělání na pokračovací škole v oboru truhlářském[3], ale již ve Vídni. Toto zaměstnání ještě před odvodem na vojnu i vykonával. K vojenskému útvaru byl odveden v Jindřichově Hradci k 75. pěšímu pluku. Po vypuknutí 1. světové války se stejným útvarem narukoval jako pěšák na ruskou frontu. Zde byl 23. června 1915 u St. Martinu na Dněstru zajat. Zajetí prožil v Jakatěrimské gubernii v Koločavském Rudníku.[4]

            Na ruské frontě již od roku 1914 je ustanovena česká jednotka zvaná Česká družina složená z bývalých občanů Rakousko-Uherska. Jedná se veskrze o muže, kteří v Rusku žili před vypuknutím války. V roce 1916 probíhá rozšiřování československé vojenské jednotky v rámci carské armády. Česká družina se na počátku roku 1916 přeměňuje ve střelecký pluk a v květnu roku 1916 na střeleckou brigádu. S přibývajícími problémy na ruské frontě se mění i pohled carské vlády na možné angažmá vojenských zajatců v řadách pravidelných jednotek. Zákaz nasazení zajatců nemohou býti vzati do vojenských a pracovních jednotek se začal jednoduše obcházet. Zajatci, pokud s tím souhlasili, byli například nasazováni na práce ve zbrojním průmyslu a v zemědělství. Za slib věrnosti carovi a tím de facto přijmutí ruského „občanství“, jim bylo umožněno vstoupit do československých jednotek. Z tohoto důvodu začíná být vedena usilovná agitační práce v zajateckých táborech, která si bere za cíl podchycení vojáků české a slovenské národnosti. Což samozřejmě vyvolává příchod stále nových dobrovolníků k vojenským uskupením složeným z českých a slovenských dobrovolníků a tyto nabývají neustále na počtu.

            Hlavní iniciativy s budováním československých jednotek na Rusi se ujímá generál Jaroslav Červinka. Do Ruska se dostal v době války mezi Ruskem a Osmanskou říší v roce 1878. Měl již za sebou bohatou kariéru v Rakousko–uherské armádě, pak ale kvůli organizačním neshodám s vedením rakouské armády z armády odešel a pod silným vlivem rodinné výchovy se chtěl na straně ruských vojsk podílet na jejich vítězství nad tureckou říší. To se mu také podařilo. Jaroslav Červinka nastoupil do ruské armády a setrval v ní až do roku 1908, kdy byl penzionován v hodnosti generálmajora. V klidu se pak věnoval hospodaření na svém statku v ruském Polsku a to až do vypuknutí války s Rakousko-Uherskem v roce 1914. V té době se znovu přihlásil do armády s cílem vybudovat české protihabsburské jednotky z Čechů žijících v Rusku, jak už si to přál v době svého příchodu na Velkou Rus. Jeho přání bylo vyslyšeno na nejvyšších vojenských místech. Jeho myšlenka vybudovat české jednotky z řad ruských Čechů narážela na nezájem místních krajanských sdružení, která razila myšlenku, že není třeba vyvíjet intenzivní snahu, dokud nebudou ruské jednotky na českém území. Českou družinu ve svých názorových tezích chtěly tyto spolky použít čistě k propagačním účelům. Jaroslav Červinka tento postup kritizoval ve svém vyjádření: „Svaz nevedl čs. vojenskou akci ve velkém stylu, když za jednoho roku trvání tak veliké války dovedl početnost naší armády – do jednoho pluku[5].“ To se mělo záhy změnit. V létě roku 1916 byl Jaroslav Červinka pověřen ruským velením k inspekci u náhradního tělesa Československé střelecké brigády. Při této inspekci vešla ve známost celá řada závad a nepřesností a kvůli kterým odešlo mnoho československých důstojníků do jiných zahraničních jednotek, přestože velení na úrovni rot nebylo obsazeno československými důstojníky.

V srpnu roku 1916 došlo k dohodě mezi generálem Červinkou a ruským Hlavním stanem o rychlém vybudování československých jednotek. Druhým impulzem bylo i setkání generála Červinky s M. R. Štefánkem v září 1916 v Kyjevě. Štefánik při své návštěvě dosáhl podřízení Svazu česko-slovenských spolků na Rusi Československé národní radě a tím sjednocení názoru na budování Československých jednotek na Rusi.

Proces utváření Československých jednotek je ještě více uspíšen únorovou revolucí v roce 1917, kdy je novým náčelníkem Hlavního stanu generálem Alexejevem jmenován generál Jaroslav Červinka předsedou komise pro výstavbu československých jednotek.

Všechny tyto snahy vyústí v Borispolu, v místě soustředění československých jednotek, v červnu 1917 vyrostou plně vyzbrojené 4 pěší pluky. 31. května 1917 generál Červinka vydal rozkaz, kterým ustanovil vznik nové vojenské jednotky, která měla být posléze základem pro ustanovení pěšího pluku dle standardů ruské armády. Tento útvar dostal oficiální název Náhradní prapor 1. československého pěšího pluku Pražského[6] .

K 30. červnu 1917 je tento záložní prapor přejmenován na záložní prapor 5. střeleckého pluku a k 1. červenci přetvořen na 5. československý pěší Pražský pluk[7]. K němu je 3. července 1917 k jeho 1. rotě, po té co 25. června 1917 vstoupil do československého vojska jako dobrovolec, přeložen Jan Bejbl.[8]

Jeho vzdělání jej předurčovalo k tomu, že byl zařazen jako sapér[9]. Proto byl dočasně převeden 19. července 1917 k zákopové půlrotě 7. pěšího pluku do Berezan. V tu dobu však dochází k rozsáhlému ústupu ruských vojsk a k jejich postupnému rozkladu. V podstatě jediné co dokonale na ruské frontě funguje je československý armádní sbor, skládající se ze dvou divizí. V té době do těchto jednotek neustále přicházejí noví dobrovolníci, což se projeví i v tom, že 1. září roku 1917 je sapérská rota rozkazem číslo 768 přeměna na samostatnou inženýrskou rotu.[10]

            Po podpisu Brest Litevského míru v zimě roku 1918 začíná rychlý ústup československých jednotek z Ukrajiny, aby unikly obklíčení a posléze zatčení německými a rakouskými vojsky. To se československému vojsku podařilo u Bachmače, kde celý československý armádní sbor proklouzl z oprátky, která se kolem něj již stahovala. Bohužel ani v Rusku situace nebyla jednoduchá. Československý armádní sbor chtěl co nejrychleji odejet na východ do Vladivostoku, aby se přeplavil do západní Evropy a zde se zapojit do bojů na straně Dohody. Bohužel od počátku bolševické Rusko tomuto přesunu nepřálo. Mír s Německem zavazoval Rusko propustit válečné zajatce Německa a Rakouska – Uherska. Tyto transporty dostaly před vlaky českoslovanských legionářů přednost. Rusům bylo také jaksi proti srsti to, že by přes jejich území procházela dobře vyzbrojená a organizovaná jednotka, která měla tužbu proti Centrálním mocnostem bojovat. Proto začala československému vojsku házet klacky pod nohy. Ruská strana požadovala, aby se československé vojsko vydalo na svoji pouť ruskou zemí odzbrojeno. Ešalony československého vojska byly ustavičně brzděny na odstavných kolejích a preferovány byly repatriovaní vojáci Ústředních mocností ze zajateckých táborů. To se samozřejmě našim jednotkám nelíbilo a po mnohých incidentech, které na trati nastaly, došlo k tomu, že se československé vojko roztrhalo a rozptýlilo po celé délce železnice od Samary až po Vladivostok. Do Vladivostoku dorazil kmenový 5. střelecký pluk Jana Bejbla jako první. Stalo se tak již k 25. dubnu 1918.

            Kvůli roztržení celého Armádního sboru na celkem čtyři skupiny byla dočasně k 16. květnu 1918 zrušena II. divize a vytvořen Východní československý oddíl ve Vladivostoku, jehož velitelem byl ustanoven dosavadní náčelník štábu Československého sboru v Rusku generálporučík Michail Konstantinovič Diterichs. Ten zároveň začal vojska organizovat podle francouzského vzoru, což vedlo 27. května téhož roku ke zrušení rotních a plukovních komitétů, které v československých jednotkách vznikly na jaře 1917 na základě příkladu z ruských jednotek.

           Ve stejné době došlo k prvním srážkám československých jednotek na magistrále s bolševickými jednotkami. První zprávy o propuknutí bojů na magistrále, dostal generálporučík Michail Diterichs již 29. května 1918, neboť existuje z tohoto dne rozkaz, který rozebíral přepadení vojenského ešalonu z 26. května 1918 v Irkutsku[11]. 14. června dorazil do Vladivostoku východočínskou drahou kurýr s podrobnějšími zprávami. Další přísun čerstvějších zpráv znamenal i příjezd části 7. střeleckého pluku a československého dělostřelectva. V tu dobu se i technická rota, jejímž byl Jan Bejbl příslušníkem, stala součástí Východního československého oddílu.[12]

           Jan Bejbl musel prožívat i následující události ve Vladivostoku, které se bezprostředně dotkly všech příslušníků československého vojska, které zde bylo soustředěno.

           Postupně se staly jednotky Východního oddílu předmětem zájmu bolševických agitátorů z řad místního sovětu, na což si velení vladivostockých legií u tohoto orgánu stěžovalo. Nedůvěra mezi oběma tábory se začala prohlubovat. 20. června byl vydán rozkaz k hlídání ubytovacích prostor československých jednotek, ve kterém se hovořilo o tom, aby jednotky vzaly „své účastky pod ochranu svých zbraní“ a vynutily „si ve svých účastcích pořádek a osobní bezpečnost svých vojsk. Nevpouštět osob ozbrojených, kromě spojenců. Cizí ozbrojené zatknout a arestovat.“[13] Zároveň s tímto nařízením ochrany vlastních ubytovacích zařízení československé jednotky začaly stavět strážní hlídky u skladišť, i když tak byla hlídána i ruskou stranou.

           Podnětem k obsazení Vladivostoku československými oddíly se staly zprávy o přepadení sanitního vlaku bolševiky z 8. na 9. června v Irkutsku, které byly zveřejněny 28. června.[14] Na základě této informace byla svolána porada u velitele 5. střeleckého pluku, kde se zúčastnění dohodli, že je potřeba pomoci bojujícím jednotkám na Sibiři.

           Vlastní akce vypukla ráno 29. června. 5. střelecký pluk měl dle plánu z předchozího dne obsadit „účastek od minového gorodku do budovy štábu bývalé divize“[15] V praxi se jednalo o obsazení okolních výšin na sever od města.[16] Město se legionářům podařilo obsadit ještě týž den, když jednotky 5. střeleckého pluku spolu s jednotkami 8. střeleckého pluku dobyly i budovu štábu.

           Místní sovět byl sesazen a do čela města nastoupilo vedení složené z protibolševických sil v čele s bývalým starostou Agarevem.

           Zároveň s akcemi ve městě byl podniknut výpad i po magistrále směrem na Nikolsk-Ussurijskij a to až do vzdálenosti 34 kilometrů od města. Předvoji II. praporu 8. střeleckého pluku se dokonce podařilo zajistit tunel na 40. verstě.

           Mezitím docházelo k postupnému přeskupování vojska ve Vladivostoku. 8. střelecký pluk se připravoval na útok dále po magistrále až za hranici kontrolovaného území. Velení nad městem převzal 3. července 1918 velitel 2. československého záložního pluku podkapitán Baďura. Kapitánovi Janů se tak uvolnily ruce a mohl plně zase vykonávat funkci velitele 5. střeleckého pluku[17] . 5. střelecký pluk měl zároveň zabezpečit trať z Vladivostoku na Nikolks-Ussurijskij[18]. Tím se celý pluk dal do pohybu a ještě v nočních hodinách podpořil 8. střelecký pluk v bojích o tento železniční uzel. Samotný uzel byl dobyt 5. července. Tím se československým jednotkám odkrývá volná cesta na západ ke skupině Radovana Gajdy po východočínské magistrále, která byla v držení protisovětských vojsk. Velení československého vojska ve Vladivostoku se však rozhodlo zlikvidovat skupinu Rudé armády, která operovala na ussurijské dráze směrem na Chabarovsk. Proto se směr útoku československých legií začíná ubírat proudem pohybujícím se směrem na Chabarovsk. Cestou se jednotky 5. střeleckého pluku střetly s bolševickými vojsky u stanice Jevgenievky, u Šmakovky, Krajevského rozjezdu a u Duchanskoje. Jednalo se o vleklé boje, které českoslovenští legionáři sváděli s pomocí ruských kozáků za přispění malé jednotky složené z francouzských a britských vojáků. Z neustálých bojů je 5. střelecký pluk stažen až po dosažení vítězství s pomocí japonské divize.[19] Tím se československá vojska mohla vydat na pomoc Gajdově skupině, s kterou se spojila 8. září 1918. Tento den dochází také k přejmenování technické roty na 1. samostatnou technickou rotu[20] a ve stejný den odchází zákopník Jan Bejbl na jednoměsíční kurz pro výchovu zákopnických instruktorů do Tomska, kde tráví dobu až do 10. října. Kurz zakončuje zkouškou s prospěchem dobrým.[21]

           Hned je ale poslán na severouralskou frontu, kde se zapojuje do ochrany a rozšíření nádraží u Samary a u Šumkova se účastní opravy mostu.[22]

Boje s bolševickými jednotkami jsou však stále více vysilující a urputnější. Proti československým legionářům již nestojí chaoticky řízené a nekoordinované oddíly revolučních vojsk. Ruská moc za poslední rok zesílila a do řad její armády se navrátila část carského důstojnictva. Z Rudé armády se tak stává disciplinovaný a po stránce zkušeností i nebezpečný soupeř.

I v řadách československých jednotek dochází ke změnám její struktury a organizace. Bejblova technická rota je v tomto čase přejmenována na 2. samostatnou technickou rotu.[23]

V jejích řadách se Jan Bejbl zapojuje do ochrany Sibiřské magistrály a to od 17. února 1919 až do 6. února 1920.

To už se ale neodvratně blíží návrat do nově vzniklé vlasti. 6. únor je dnem, kdy je naloděn na loď Dollar a vyplouvá směrem do kanadského Vancouveru, kde loď zakotví 21. června[24]. Odtud je železnicí převezen na východní pobřeží Severní Ameriky a další lodí se dostává 8. srpna 1920 do Evropy. Během cesty je Jan Bejbl 29. dubna 1920 povýšen na základě rozkazu č. 67 na svobodníka.[25] Po návratu do vlasti dostává repatriační dovolenou[26] trvající až do 14. listopadu. Po ní je 15. listopadu demobilizován u doplňovacího velitelství v Jindřichově Hradci. Tím kariéra Jana Bejbla - legionáře končí. Za účast v bojích na magistrále obdržel Spojeneckou a Československou revoluční medaili. Jan Bejbl se stává občanem Lhoty u Vlásenic čp. 10 poštovní úřad Kamenice.

Život mezi dvěma válkami

V Babíně nachází svoji životní partnerku Antonii Chalupovou narozenou 17. ledna 1893. Narodila se jako manželské dítě Jana Chalupy domkaře z Babína a jeho manželky Anny, rozené Šimků. Antonie byla pokřtěna římskokatolickým farářem Václavem Proškem den po svém narození. Rodiče tehdy obývali dům čp. 18. S Janem Bejblem vstoupila do stavu manželského 10. února 1923. Ač i Jan Bejbl byl pokřtěný římský katolík, oba dva 25. listopadu 1930 z církve vystupují.[27] Důvodem mohlo být levicové smýšlení Jana Bejbla, neboť již v poslužném legionářském spisu je zapsána skutečnost, že se před válkou politicky angažoval v sociálně demokratické straně[28].

Bejbl se po demobilizaci k ozbrojeným složkám vrací. Stává se členem policejního sboru. Službu koná u Policejního ředitelství v Bratislavě.

Služba v Bratislavě byla pro další osud Jana Bejbla i jeho ženy Antonie zásadní. Zde se totiž seznámil s Václavem Králem[29], který v Bratislavě v roce 1929 sloužil u cizinecké policie.[30] A ještě jedno setkání v Bratislavě mělo pro život Jana Bejbla velký vliv. Známost s poštovním úředníkem Václavem Růtou[31], který rovněž po celou dobu 1. republiky působil v Bratislavě.

Běžný život, jaký čeští úředníci žili na Slovensku, je ukončen rozpadem masarykovské republiky. Tehdy pod heslem „Češi peši do Prahy“ musí tito úředníci opustit území nově vzniklého Slovenského státu. Jan Bejbl opouští svůj byt v Bratislavě Horních Kramárech 211[32]. Stěhuje se do Plzně, kde získává se svojí manželkou byt v Kramářových sadech 3, ale od 23. ledna roku 1940 je již hlášen na adrese Čechova 34[33], Plzeň Jižní Předměstí. Samozřejmě se znovu setkává i s Václavem Králem. Oba muži se aktivně zapojují i do odbojové činnosti, která se začíná v Plzni rozvíjet.

Hlavními organizátory odbojové činnosti v Plzni byli nedostudovaní posluchači medicíny MUC. Václav Rusý a práv JUC. Vítězslav Dvořák. Po MUC. Václavu Rusému pátralo gestapo již od roku 1940. Při zatýkání však Václav Rusý dokázal úředníky gestapa zmást a podařilo se mu uniknout. Začal se ukrývat na různých adresách v Praze, na Moravě a nakonec v rodné Plzni. JUC. Vítězslav Dvořák se po okupaci zapojil do odbojové organizace ÚVOD a užíval krycí jméno „Čeněk“. Pomáhal s vydáváním a distribucí časopisů V boj a Český kurýr. Po zatýkání v obchodní akademii v Karlíně před vánocemi roku 1941 musel uprchnout a svůj azyl našel v Plzni. Zde se seznámil s MUC. Václavem Rusým a vytvořili již zmíněnou odbojovou organizaci „Vašek-Čeněk“.[34]

Do všeho odbojového dění v Plzni byli také zapojeni zejména Jaroslav Koukolík z Plzně, starosta Újezdu u Plzně Vojtěch Rojík a radobyčický starosta Karel Baxa. Předmětem jejich odbojové činnosti bylo poskytování ubytování dalším stíhaným osobám a z toho vyplývající obstarávání potravinových lístků a osobních dokumentů.

Parašutisté z Anthropoidu

30. prosince roku 1941 se na adrese Václava Krále, Pod Záhorskem 1 objeví dva cizí lidé. Prokážou se heslem „Adina zdraví Plzeň – 8. březen je dobrý“[35] a Václav Král po chvilce zaváhání, když si nemohl vzpomenout na svého známého Adolfa Horáka, který toto heslo II. Odboru Zvláštní skupině včetně adresy Václava Krále dal, přijímá oba muže do svého bytu. Jedná se o parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří byli vysazeni blízko Nehvizd východně od Prahy v noci z 27. na 28. prosince roku 1941.

Václav Král si toto překvapení nenechal pro sebe. „31. 12. 1941 přivedl Král atentátníky k policejnímu inspektorovi v záloze Janu Bejblovi, bytem v Plzni, který jim pak dále zprostředkoval spojení do Prahy.“[36] Poskytl jim adresu svého známého Václava Růty, který bydlel v Biskupcově ulici č. 4 na Žižkově. S Václavem Růtou se dobře znal z působení u policejního sboru v Bratislavě. Po rozpadu Československa se musely obě rodiny přestěhovat zpět do Čech. Václav Růta využil možnosti, kterou mu zajistil jeho bratr Josef, když náhodně zjistil, že blízko jeho bydliště v Biskupcově ulici se uvolnil byt[37]. Rodina se do bytu v domě s čp. 1837 nastěhovala. Obě rodiny jak Bejblovi tak Růtovi i po těchto změnách musely udržovat kontakt, když mohl Jan Bejbl adresu Růtových parašutistům poskytnout.

Touto epizodou se zatím uzavírá odbojová činnost Jana Bejbla ve spojitosti se skupinou Anthropoid. V dubnu roku 1942 se však zase plně obnovuje.

Akce Connonburry

Akce Connonburry - prezidentem Dr. Edvardem Benešem vymodlená akce. Jejím cílem bylo vyřadit nebo alespoň významně omezit provoz jedné z největších muničních továren ve střední Evropě - plzeňské Škodovky. Při akci měli být využiti speciálně pro tyto úkoly školení a vybavení parašutisté.

V noci z 28. na 29. března roku 1942 je u Ořechova blízko Telče vysazena operační skupina Out distance ve složení npor. Adolf Opálka, rt. Karel Čurda a des. asp. Ivan Kolařík. Společně s nimi je vysazen i operační materiál obsahující radiomateriál a hlavně speciální krátkovlnnou naváděcí stanici Rebeccu. Přidělený materiál koresponduje s úkolem skupiny. Navádět britské bombardovací svazy na strategické cíle a vytvářet letecký most pro doplňování materiálu pro zde vysazené skupiny. Bohužel skupinu od vysazení provází smůla. Adolf Opálka si při seskoku poraní nohu. Ivan Kolařík na dopadové ploše ztratí své doklady a i s operačním materiálem to nedopadlo zrovna moc dobře. Radiomateriál dopadl do obydlené části dopadové plochy a tím se stal pro parašutisty nedosažitelný. Parašutistům se podařilo jen zakopat radiomaják Rebecca. Ten však brzy objeví úředníci gestapa, když začnou po paraskupině Out distance usilovně pátrat. Po příchodu Adolfa Opálky a Jana Kubiše na dopadovou plochu o několik dnů později se tato skutečnost jen potvrdí. Celá akce s bombardováním Škodovky se tímto komplikuje. Místo techniky nakonec navedení letadel musí provést sami parašutisté.

            Čtveřice parašutistů, Jan Kubiš, Josef Gabčík, Adolf Opálka a Josef Valčík od 17. dubna pobývá v Plzni. Precizují poslední kroky před náletem. 23. dubna jejich řady doplní Karel Čurda, který se mezitím přes adresu knihtiskaře Jana Vojtíška spojil s Alfredem Bartošem. Ten jej za pomocí Vlastimila Moravce odsunul do Prahy. Odtud téměř okamžitě také za pomocí Vlastimila Moravce se dostává do Plzně. Všichni se tentýž večer scházejí u Králů a plánují detaily celé akce. Za svého pobytu v Plzni jsou střídavě ubytováváni po bytech plzeňských spolupracovníků. Mimo rodinu Královu se jedná o rodinu Kučerovu, Bejblovu a Hrdličkovu. Obydlena je i chata Václava Krále za radobyčickým mlýnem[38]. Druhý den proběhne poslední kontrola příprav přímo v terénu. Z této pochůzky vyplyne, že k založení požáru budou stačit jen čtyři parašutisté. Proto ještě tento den opouští Plzeň Josef Gabčík s Vlastimilem Moravcem.

            V noci z 25. na 26. dubna roku 1942 je podniknut pokus bombardovat Škodovku. Ze 128 letounů míří na Plzeň 6 čtyřmotorových Stirlingů z III. bombardovací skupiny.[39] Letadla se nad Plzní objevila po jedné hodině ranní. S přilétajícími letadly jsou zapáleny v ose náletu dvě stodoly. K cíli se dostalo jen jedno letadlo, které uvolnilo z pumovnic 2700 kg tříštivých a zápalných pum. Žádná však nenašla cíl. Škody byly hlášeny jen na sklenících zahradnictví v Lochotíně a výbuchem jedné pumy byla zasažena jedna baterie děl u řeky Mže.

            Celá operace Connonburry[40] neměla dobrý výsledek. Dlouho očekávaná akce, podporovaná domácím odbojem, nevyšla. Když pak Londýn hlásil, že celá akce bude za týden opakována a žádal opět podporu ze strany domácího odboje, velitel Silveru A tento požadavek odmítl. Když se letadla nad Plzní v noci ze 4.-5. května roku 1942 opět objevila, nebyl rozsah škod o nic větší než týden před tím.

Akce Connonburry byla předznamenáním konce všech blízkých podporovatelů parašutistů v Plzni jak z výsadku Anthropoid tak i Silver A a Out distance. Důvodem byl Karel Čurda, který se akce zúčastnil. Parašutisté, kteří pobývali v Plzni od 16. dubna celkem 9 dnů, neustále svá místa pobytu měnili. Střídají se v bytech rodiny Václava Krále, Vojtěcha Kučery, Jana Bejbla, Aloisie Hrnčiříkové a Františka Krále. Do tohoto kolotoče konspiračních opatření nasedl i Karel Čurda, když 23. dubna dorazil s Vlastimilem Moravcem do Plzně. Tím se mu samozřejmě otevřela vědomost o nejbližších podporovatelích parašutistů v Plzni, kterou po svém přihlášení na gestapu plně rozkryl.

            Operace Steel

V noci z 27.-28. dubna 1942 je u osady Požáry vysazena skupina Bivoac s velitelem rtm. Františkem Pospíšilem, rt. Jiřím Čoupkem a des. asp. Liborem Zapletalem, Bioscop ve složení rt. Bohuslav Kouba, čet. asp. Josef Bublík a čet. Jan Hrubý a pod operačním jménem Steel vyskakuje z letounu svob. asp. Oldřich Dvořák. Jeho úkolem je předat odboji krystaly do vysílacích stanic a sloužit jako záloha skupině Silver A. Po ukrytí operačního materiálu Oldřich Dvořák nejdříve postupuje společně s členy výsadku Bivouc do Kladna. Odtud zamíří do Lázní Bělohrad na Alfrédem Bartošem vybudovanou agenturní přepážku na adrese knihkupce Jana Vojtíška. Po prokázání se domluveným heslem je poslán k manželům Krupkovým do Pardubic, kde se setkává s Alfredem Bartošem. Pro vysílačku zakopanou na dopadové ploše na Požárech se chtěl vypravit až po tomto setkání, aby byl zajištěn její bezpečný převoz a jasné umístění.

            Bohužel již 30. dubna byla při vláčení pole v osadě Požáry k objevení vysílací souprava objevena. Nález byl nahlášen na četnické stanici a poté na kladenském gestapu. Místo nálezu bylo již odpoledne střeženo četníky.

            Z toho důvodu dochází v noci 30. dubna k přestřelce, po níž na místě zůstává mrtvý Arnošt Mikš z výsadku Zinc, těžce zraněný strž. Václav Komínek a smrtelně zraněný František Ometák.

            O den později k místu vyzvednutí materiálu, jak bylo původně domluveno, přichází i Josef Valčík a Vlastimil Moravec. Četnickou hlídkou jsou však varováni a nebezpečnou oblast opouští. Pravděpodobně téže noci se k ukrytému materiálu vypravil i samotný Oldřich Dvořák. Za pomocí svého strýce Klementa Balíka se vydal k místu, kde byl vysazen. Také oni byli četníky varováni a tak vyvázli z nebezpečné situace. Oldřich Dvořák se vrátil zpět do Prahy.

            Bez vysílačky byl vynikající radista Oldřich Dvořák pro Alfréda Bartoše nepotřebný. Proto byl předán do péče odbojové organizace ÚVOD, kde začal pomáhat telegrafistovi Františku Peltánovi. Oba dva jsou v polovině května roku 1942 posláni do Plzně, kde se o ně stará odbojová skupina „Vašěk-Čeněk“. Je tedy pravděpodobné, jako tomu již bylo i v případě parašutistů z Anthropoidu, že Václav Král společně se svými spolupracovníky obstaral Oldřichu Dvořákovi, protektorátní doklady na základě nově vystaveného křestního listu na jméno Miroslav Novotný.[41] Po vypuknutí velkých razii po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jej na žádost Rusého a Dvořáka Jan Bejbl a Václav Král „uklidili“ do cely plzeňské policie.[42] V období od 4. června až 8. června byl Dvořák dokonce „hospitalizován“ ve Strakonicích u MUDr. Karla Hradeckého.

Tragický konec

Dne 16. června se na řídící služebně gestapa v Praze přihlásil rt. Karel Čurda. Jeho hlavním motivem bylo ochránit vlastní matku a sestru před popravou a zastavit vraždění nevinných lidí. Gestapákům uvedl jména útočníků na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Místo úkrytu parašutistů však neznal, ale to bylo to podstatné, co gestapáky nejvíce zajímalo. Po pokusu o spáchání sebevraždy se Čurda i po konfrontaci s parašutistou Viliamem Gerikem hroutí a začíná vypovídat. Čurda postupně prozradil všechny podporovatele, kteří mu v době jeho ilegální činnosti pomohli. Zatýkány jsou postupně rodiny Svatošových, Moravcových a Bautzových, u nichž se K. Čurda ukrýval v Praze. První zatčení jsou již v den, kdy se K. Čurda přihlásil. Avšak účel vyzrazení těchto lidí, tj. dopadení parašutistů se nenaplnil. Gestapo parašutisty nenachází, a proto nutí K. Čurdu k dalším výpovědím. A Karel Čurda, chycen do pasti vlastního strachu a výpovědí, musí vypovídat dál. Zatčena je brzy ráno17. června rodina knihtiskaře Vojtíška v Lázních Bělohrad, jejímž prostřednictvím se K. Čurda dostal do Pardubic ke Krupkovým a ani jim se nevyhne zatčení pardubickým gestapem. Zatčeni jsou v Polici nad Metují o hodinu později než Vojtíškovi. Ani to nevede k dopadení parašutistů. K. Čurda se proto přiznává i k tomu, že jednou z jeho činností bylo i napomáhání při bombardování plzeňské Škodovky. 17. června tak zaměstnanci plzeňského gestapa zatýkají postupně rodinu Václava Krále, Vojtěcha Kučery, Aloise Hrdličkové a nechybí ani manželé Jan a Antonie Bejblovi. Tím je osud manželů naplněn. Po zatčení jsou ještě týž den převezeni do Prahy, kde jsou podrobeni výslechům na řídící úřadovně gestapa v Bredovské ulici. Až po jejich absolutním vytěžení byli pravděpodobně v září roku 1942 převezeni do vazební věznice gestapa v Terezíně. Zde čekají na verdikt stanného soudu. Ten oba v nepřítomnosti 29. září roku 1942 odsoudil k trestu smrti.

Rozsudek je vykonán 24. října 1942 výstřelem do týlu jako u všech popravených 264 obětí tohoto dne. Antonie Bejblová byla zastřelena v 8:44. Jako osmá ze skupiny žen. Její manžel čekal na výstřel z malorážní pistole do 16:54. Po něm šlo ještě 10 dalších mužů.

Závěr

Osudy Jana Bejbla a jeho ženy Antonie nevybočují ze statečného počínání všech odbojářů, kteří byli aktivně zapojeni do podpory parašutistů z operačního období let 1941 až 1942. Jan Bejbl jistě věděl mnohem víc informací, než na gestapu vypověděl. Jedinou informací, kterou alespoň z dochovaných archivních materiálů můžeme přisoudit, že gestapu pověděl a ještě jen s malou pravděpodobností je fakt, že sdělil gestapu, že Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi poskytl adresu na Václava Růtu. Na druhé straně můžeme i tvrdit, že mohl tuto informaci jen potvrdit poté, co ji uvedl již někdo z dříve zatčených ve dnech 16. až 17. června[43]. Co je však nutno říci a co Jan Bejbl jakož i Václav Král nevyzradil, byla spolupráce s parašutistou Oldřichem Dvořákem z výsadku Steel a všechny další čelné představitele odbojové organizace Vašek-Čeněk, kteří do léčky gestapa padli až počátkem července roku 1942.

• Úvod
• Informace o zájezdech
• Aktuality
• Informace Mauthausenského mezinárodního výboru
• Zpracované příběhy vězňů KTM
  • Beck Walter
  • Čeřenský Miroslav
  • Pek Jaroslav
  • Poljak Mikuláš
  • Sekyrka Jaroslav
  • Královi
  • Bejblovi
  • Bonn Hanuš
  • Herout Karel
  • Fiala Vladislav
  • Klat_Josef
  • Dub Karel
  • Baumanovi
  • Strnadovi
  • Keprt Antonín
  • Hnilička Antonín
  • Tobišková Raja
  • Starý Jaroslav
  • Milička František
  • Jebavý Jan
  • Růtovi
  • Piskáčkovi
  • Příběh manželů Bergauerových
  • Sobkovi
  • Loudovi
  • Příběh manželů Jesenských
  • Bradáčovi
  • Příběh rodiny Brychových
  • Zdenka Paková
  • Příběh rodiny Moravcových
  • Příběh rodiny Albrechtových
  • Šindelka Přemysl
  • Příběh rodiny Frolíkovy
  • Deršata Jaroslav
  • Pavlík Karel
  • Příběh rodiny Moravcových z Konojed
  • Příběh manželů Jesenských ze Skořepky
  • Příběh rodiny Khodlových
  • Příběh rodiny Kučerových
  • Příběh rodiny Pechmanových
  • Štich Zdeněk
  • Příběh rodiny Marečkových
  • 28. duben 1945
  • Vystrčil Karel
  • Hrubý Antonín
  • Beníček Vincenc
  • Havelka_Ladislav
  • Ondrášek František
  • Vráblík František
  • Luža Josef
  • Rozum Josef
  • Janovsky Josef
  • Příběh Františka Klomínka a jeho rodiny
  • Brunclíkovi
• Fotogalerie
• Kontakt
• Mauthausenské bloky
• Napsali nám

mauthausen

ktmauthausen@seznam.cz