Růtovi

První pražský úkryt
parašutistů z Anthropoidu

Vlastislav Janík

Ještě dřív, než se
seznámili se Zelenkou-Hajským, před tím, než se do věci zapojili Moravcovi a
další známá jména českého odboje, skrývali se členového slavného výsadku u dnes
neprávem pozapomenuté rodiny Růtových.

Vyšlo v Paměť a
dějiny č. 2, 2016

Dětství, dospívání
a rodinný život

            Václav Růta se narodil 24. června 1890 Václavu Růtovi staršímu
a Anně Růtové, rozené Kyselové,[1]
v Turnově. O devět let později přišel na svět jeho bratr Josef[2].

            Hned po vzniku Československa se Václav Růta ocitl jako
zaměstnanec pošt v Bratislavě, kde pracoval na hlavní železniční stanici jako
úředník u drážní pošty. V Bratislavě se seznámil i se svou budoucí ženou Marií,
rozenou Rausovou[3],
vyučenou dámskou krejčovou, s níž 17. září 1921 uzavřel sňatek
v Tišnově.[4]
Po dvou letech manželství se jim 21. března 1923[5] narodil
syn Jiří, který měl však v křestním listu zapsáno jméno ve slovenské
mutaci jako Jura[6].
V době sňatku bydlela rodina v Konventní ulici č. 7 v Bratislavě
a později se přestěhovala do pronajatého domku ve vinohradech blízko
Lamačské cesty.[7]

            Během svého pobytu v Bratislavě se Václav Růta
dostal do kontaktu s Janem Bejblem, který zde sloužil u policie.

            Rodina Růtových udržovala úzké vztahy se svými příbuznými
a často jezdila za rodiči do Turnova i do Tišnova. Snad nejtěsnější kontakt
udržovala Marie Růtová se svou sestrou Antonií. Ta si po první světové válce
vzala za muže ruského legionáře Jana Medka[8] a
v roce 1920 se jim narodila dcera Miroslava[9],
která trávila v rodině Růtových veškerý volný čas. Obě děti si tak
vzájemně nahrazovaly chybějící sourozence. Oba
jsme se měli opravdu rádi. Jirka byl velký maminčin mazánek. Bez maminky
neudělal ani krok.[10]

            Prostředí, ve kterém Růtovi v Bratislavě žili, bylo
značně poněmčeno a maďarizováno a Miroslava vzpomíná, že Jiří mluvil jen maďarsky a německy.[11]

Odchod z Bratislavy a hledání nového domova

Pobyt
v Bratislavě skončil s rozpadem Česko-Slovenska v březnu 1939. Rodina
Růtových odešla do Čech, ač nemusela. Marie Růtová měla trvalý pobyt na
Slovensku od roku 1913, tedy před vznikem republiky, a mohla být proto
považována za slovenskou státní příslušnici. To platilo také o synovi Jiřím.
Přesto by život manželů Růtových na Slovensku nebyl s velkou
pravděpodobností příliš šťastný. Václav Růta by zřejmě musel odejít z pošty
jako nespolehlivý a stal by se občanem druhé kategorie. V té době se proto
obrátil na svého bratra Josefa, žijícího v Praze v Žerotínově ulici
č. p. 1641/47,[12]
který byl zaměstnán u vlakové pošty. Ten zjistil, že v Biskupcově ulici č.
p. 1837/4 je volný byt se dvěma pokoji a kuchyní. Tuto informaci předal
bratrovi Václavovi a v dubnu se rodina Růtových nastěhovala.

Václav Růta
získal zároveň nové zaměstnání na poště na Wilsonově (Hlavním) nádraží. Jeho
žena zůstala v domácnosti a syn byl zapsán na libeňské gymnázium. Do
stejné školy, shodou okolností ze stejného domu a ze stejného patra, docházel i
syn Jana Zelenky Jan Milíč. Zelenkovi se do domu nastěhovali po záboru
československého pohraničí po několikaměsíčním pobytu v ubytovně ve
Všehrdově ulici, která byla součástí Tyršova domu, 9. ledna 1939.[13]
Obě rodiny tak sdílely osud vyhnanců z oblastí, jež dříve patřily
Československu, ale i hodnoty mravní a vlastenecké, dané jejich příslušností
k Obci sokolské.[14]

Silvestrovský "dárek"

V noci
z 28. na 29. prosince 1941 byla u obce Nehvizdy vysazena operační skupina Anthropoid. Parašutisté Jan Kubiš a
Josef Gabčík se následně šťastně dostali do Plzně k policejnímu
inspektorovi Václavu Královi, který jim opatřil nové pracovní knížky. Kubiš
s Gabčíkem ho však požádali i o bezpečné spojení v Praze. Král se kvůli
tomu radil se svým kolegou, obvodním inspektorem Janem Bejblem,[15]
jenž si vzpomněl na Václava Růtu, který v březnu 1939 opustil
Bratislavu a usadil se v Praze.[16]
Bejbl samozřejmě znal ze slovenské metropole i další státní zaměstnance, ale
kontakt na Růtovy zřejmě vyhodnotil jako bezpečný a důvěryhodný, což bylo jistě
dáno vlasteneckým smýšlením rodiny. I po stránce pracovního zařazení šlo o
ideální kontakt. Václav Růta pracoval přímo na nádraží, kam přijížděly rychlíky
z Plzně a pro oba parašutisty tím bylo snazší ho vyhledat právě na jeho
pracovišti, než v labyrintu žižkovských ulic, když víme, že Prahu jak
Josef Gabčík a Jan Kubiš vůbec neznali.

Kdy parašutisté dorazili k Růtovým

[Dne] 31. 12. 1941 přivedl Král atentátníky
k policejnímu inspektoru v záloze Janu Bejblovi, bytem v Plzni,
který jim pak dále zprostředkovával spojení do Prahy. V Praze našli
konečně ubytování u poštovního úředníka Václava Ruty[17], bytem Praha XI, Biskupcova 4. Přišli
k němu během dopoledne 31. 12. 1941. Když si později o atentátnících
povídaly do věci zasvěcené české ženy, potom často používaly při řeči krycí
výraz "silvestrovský dárek". Ruta přijal oba agenty bez jakéhokoli zaváhání, a
ačkoli jeho byt sestává pouze ze dvou místností, je přechovával až do 5. 1. [19]42.[18]
Potud zpráva, kterou v září 1942 vypracoval Heinz Panwitz o průběhu
vyšetřování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
V tomto textu si musíme všimnout pasáže, kde se uvádí, že parašutisté
přišli k Růtovým již během dopoledne na Silvestra roku 1941. Bylo to vůbec
možné?

Do Plzně na
adresu Václava Krále dorazili 30. prosince. Pražský kontakt dostali až ráno 31.
12. 1941,[19]
kdy je Král seznámil s Bejblem, který jim předal adresu Václava Růty.
V kolik toto setkání mohlo proběhnout a kde? Držíme-li se toho, co píše
Heinz Panwitz, muselo k němu dojít brzy ráno. Václav Král bydlel na adrese
Pod Záhorskem č. 1 na severní straně města a Bejbl v Čechově ulici č. 34
na tzv. Říšském předměstí (nyní Jižní Předměstí), které se nachází na jižní
straně města. K setkání mezi ním a parašutisty tedy mohlo dojít na půl
cesty, což odpovídá centru města, a není vyloučeno, že se tak stalo přímo na
nádraží těsně před odjezdem vlaku na Prahu. Podle této varianty by pak pro ně
nebyl problém dorazit do Biskupcovy ulice dopoledne. Mohli to mít ještě
jednodušší, pokud vyhledali Václava Růtu přímo na hlavním nádraží a on je
odvezl domů osobně.

V bytě
Růtových pak pobývali do 5. ledna 1942. Tehdy se, alespoň podle Heinze
Pannwitze, v bytě náhodou objevil Jan Zelenka-Hajský, aby si u Václava
Růty objednal soupravy poštovních známek.[20]
Od tohoto data oba parašutisté přešli do péče sokolské odbojové organizace.

První varování

Kontakt
s neteří Miroslavou udržovala rodina Růtových i během svého pražského
pobytu. Často za nimi jezdila, přestože již byla totálně nasazena ve sklárně ve
Velkém Meziříčí, a to jako sekretářka ředitele. V té době zde pracovala i
Milada Hrušáková, dívka Ivana Kolaříka[21],
který 3. ledna 1940 odešel do exilu, aby se zapojil do boje proti nacistickému
Německu. Zúčastnil se bojů ve Francii a v Anglii. Byl vybrán do kurzů pro
zvláštní úkoly a posléze zařazen do operační skupiny Out Distance. Společně s
npor. Adolfem Opálkou a rt. Karlem Čurdou byl vysazen v noci z 27. na
28. března 1942 v protektorátu u obce Ořechov na Telčsku. Bohužel, při
ukrývání operačního materiálu na dopadové ploše ztratil falešnou legitimaci,
která zněla na jméno Jan Krátký z Prostějova, datum narození 22. 3. 1920
v Ivančicích u Brna, povoláním kancelářský pomocník. V ní zůstala i
podobenka jeho děvčete, na jejímž rubu bylo v tomto smyslu napsáno: Věnuji a až do smrti budu na Tebe myslet.
Milada Hrušáková.[22]
To bylo doplněno v levém rámu bylo
ještě V. M. a nějaké datum z roku 1939.[23]

O výsadku
na Telčsku se Gestapo dozvědělo 28. března 1942 proto, že část materiálu
dopadla přímo do vesnice Ořechov. Jednalo se o rádiomateriál, který měla
skupina předat domácímu odboji. Druhou část nákladu, naváděcí radiomaják
Rebecca, skupina zakopala v lesíku poblíž
místa seskoku[24].
K ránu toho dne se parašutisté vydali k silnici, po níž došli až na
křižovatku silnic Telč-Jindřichův Hradec-Brno. Až zde hlasil Kolarík, že nemá legitimáciu a fotografie sebou. Behom cesty sme
sa dohovorili, že sa rozídeme a síce npor. Opálka šiel smer Brno, des. Kolarík
do Valaskeho Meziričí a ja som šiel na Jindrichov Hradec.[25]

Ivan
Kolařík zamířil do svého rodiště. Objevil se u svých rodičů, od kterých si
vyžádal svoje původní protektorátní doklady, jež tu zanechal před odchodem do
exilu. Poté navštívil rodinu své milé, která mu dala potravinové lístky, bez
nichž se v tehdejších poměrech nedalo žít. Následně se přesunul ke svému
bratrovi MUDr. Jiřímu Kolaříkovi do Zlína. Nebylo mu to však nic platné. Ztráta
legitimace byla osudová chyba. Brzy se totiž dostala do rukou Gestapu. Podobenka
v ní byla rozmnožena a rozeslána do ostatních služeben. Po stopě Ivana
Kolaříka se vydali pod osobním
vedením jejich nadřízeného krimálního rady Hugo Römera[26]
dva zkušení zaměstnanci brněnské řídící služebny Gestapa, kriminální tajemník
Siegfried Pribil[27]
a Rudolf König[28].
Nejdříve zamířili do Ivančic, místa narození uvedeného ve falešné legitimaci.
Po kontrole totožnosti na četnické stanici, u policie a u jednoho z místních
učitelů zjistili, že místo narození je fiktivní. Ze svých zkušeností
z boje s parašutisty vysílanými do protektorátu však věděli, že datum
narození se většinou shoduje se skutečným datem narození hledané osoby a
stejně tak i první písmeno příjmení. Z iniciál V. M. na fotografii usoudili, že
by mohlo jít o Velké Meziříčí. Druhý den se tedy vypravili do Velkého Meziříčí.
Také zde brzy zjistili, že osoba jménem Jan Krátký ve městě nikdy nežila. Bylo
jim však řečeno, že iniciály V. M. mohou znamenat také Valašské Meziříčí. Po
telefonickém rozhovoru s nadřízeným kriminálním radou Hugo Römerem tedy
odjeli do Valašského Meziříčí, kde slavili úspěch. Na místním ohlašovacím úřadu
totiž našli přihlášku Milady Hrušákové, a ihned se proto vypravili na adresu
jejího otce, pplk. Bohumíra Hrušáka. Otevřela jim čtrnáctiletá dívka, sestra
hledané. Nikdo jiný v bytě nebyl. Milada byla v té době v práci.
König se za ní ihned vypravil, zatímco Pribil hlídkoval u domu Hrušákových. Ve
sklárně si König nechal Miladu Hrušákovou zavolat,[29]
poté ji naložil do vozu a odjel s ní za Pribilem. Cestou jí ukázal
podobenku Jana Krátkého. Milada Hrušáková okamžitě
poznala svého býv. mládence Ivana Kolaříka. Zároveň řekla, že je od roku 1939
nezvěstný a že ho také od té doby neviděla.[30]
Gestapáci oběma sestrám oznámili, že Ivan Kolařík se vrátil z Anglie za účelem špionážní služby a že každý, kdo
je podporuje a s nimi se stýká, je stíhán těžkým trestem.[31]
Po tomto vysvětlení a s příkazem, aby tuto informaci předaly rodičům,
odjeli za rodiči Ivana Kolaříka.. I oni prohlásili, že svého syna viděli naposledy
v roce 1939. Aby působili důvěryhodně, požádali gestapáky, zda bychom nemohli vyrozumět a varovat
jejich příbuzné v Ivančicích. Dala nám pro ně dopis se žádostí, aby jej
odevzdali I. Kolaříkovi, kdyby tam náhodou přišel. V dopise ho žádala jeho
matka, aby byl rozumný a sám se přihlásil, že jemu ani jeho rodině nic se
nestane. Varování příbuzných i předání dopisu jsme jim přislíbili. Podotýkám,
že nám zapřeli, že mají ještě druhého syna lékařem ve Zlíně a že se u tohoto
Ivan Kolařík nachází.[32]
Po sepsání dopisu oba tajní policisté odjeli do Brna.

Römer dal
mezitím vytisknout plakát s Kolaříkovou fotografií[33] a
oznámením, že hledaný muž zastřelil českého strážníka. To vedlo k rozepři
obou příslušníků Gestapa s ním, protože si mysleli, že navázali důvěrný
vztah s Kolaříkovými příbuznými, o kterých předpokládali, že je
k němu dovedou. Zároveň doufali, že Kolaříka přesvědčí, aby se jim vzdal,
a že se jim ho podaří získat jako konfidenta.

Druhý den,
1. dubna 1942, oba dokončili svoji misi v Ivančicích. Vyhledali babičku
Ivana Kolaříka, oznámili jí, že její vnuk se nachází na území protektorátu, a
předali jí dopis od dcery.

Celý případ
však dostal nečekané rozuzlení. Na brněnské Gestapo totiž přišlo hlášení, že blízko Zlína byl nalezen na silnici otrávený muž, který
po převozu do nemocnice zemřel.[34]
Jako mrtvý byl identifikován Ivan Kolařík, který spáchal po zvážení všech
okolností sebevraždu s pomocí cyankáli v kombinaci s veronalem.[35]
Tím však příběh nekončí, ale spíše graduje.

Totožnost Ivana
Kolaříka byla zjištěna podle staré občanské legitimace, kterou měl u sebe.
Z toho Gestapo vyvodilo, že si ji pravděpodobně vyzvedl u svých rodičů.
Dále zlínské Gestapo objevilo u mrtvého potravinové lístky. Sice bez jména
majitele, ale s razítkem dodavatele a hlavně s číslem zákazníka. Zjistit,
původního majitele lístků už nebylo složité. Prokázalo se, že patřily rodině
Hrušákových. Poté začalo zatýkání. Zatčeni byli ve dvou vlnách rodiče Ivana
Kolaříka[36],
rodiče Milady Hrušákové[37]
i samotná Milada[38].
Miroslava Donnerová na událost vzpomíná takto: Po chvíli přivedli Miladu Hrušákovou a vzali ji do ředitelské
místnosti. V tu dobu volal bleskový telefon z Přerova a mužský hlas,
představil se jako doktor, sháněl Miladu. Odpověděla jsem, že má návštěvu.[39]

V souvislosti
s Ivanem Kolaříkem byl dále zatčen jeho bratr Jiří a 22. dubna 1942 také
JUDr. Vladimír Hoblík z Brna, kterého Jiří Kolařík žádal o pomoc
s úkrytem pro svého bratra, což vyšlo najevo při výsleších. Popraven byl
společně s rodinou Kolaříkových a Hrušákových.

S těmito
bezprostředními informacemi, hlavně o zatčení Milady Hrušákové a o vyvěšení
fotografie Ivana Kolaříka, přijela Miroslava Donnerová na velikonoční svátky do
Prahy k Růtovým. Vše jim - aniž věděla, že rodina je do podpory
parašutistů zapojena - podrobně vyprávěla. Teta pozorně naslouchala, nedala na
sobě nic znát a situaci pouze komentovala slovy: Doufám, že paní Moravcová[40]
na to nebude nic říkat.[41]
Nic také nemohla. O vysazení skupiny Out
Distance velmi pravděpodobně věděl velitel Silveru A Alfréd Bartoš a s napětím očekával, kdy se
přes zřízenou přepážku na adrese Jana Vojtíška v Lázních Bělohrad objeví
první parašutista z této skupiny. Stalo se tak po Velikonocích 9. dubna
1942 a byl jím npor. Adolf Opálka.[42]
Z Lázní Bělohrad zamířil do Pardubic ke Krupkovým, kde se setkal
s Bartošem, a odtud byl vyslán do Prahy do bytu Moravcových v Biskupcově
ulici. Až tehdy bylo možné předat zprávu od Miroslavy Donnerové
z Valašského Meziříčí veliteli skupiny Out
Distance. Bohužel k ničemu takovému pravděpodobně nedošlo. Ostatně, že
je Ivan Kolařík po smrti, netušili parašutisté ani na konci dubna. Svědčí o tom
alespoň příkaz Adolfa Opálky, který několik dní po bombardování Plzně vyslal
Čurdu za Kolaříkem do Valašského Meziříčí s výzvou, aby se hlásil v Lázních Bělohrad u majitele tiskárny, neb aby
vydal peníze, které obdržel v Anglii. Kdyby Kolařík mé výzvě nevyhověl,
měl jsem ho zastřelit[...] ale nedostal jsem se až tam, vlastně ne až k des.
Kolaříkovi, poněvadž na nádraží ve Vel. Meziříčí pronásledovali mne četníci,
před nimiž jsem utekl do lesa, kde jsem přespal.[43]
Z Čurdovy svědecké výpovědi učiněné po válce vyplývá, že informace od
Miroslavy Donnerové zůstaly v kruhu rodiny Růtových. S velkou
pravděpodobností jí to zachránilo život, neboť Čurda mohl být pro svůj úkol do
Valašského Meziříčí vybaven adresou neteře Růtových Miroslavy Donnerové.

Zatčení

Dne 27.
května 1942 byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda
Heydricha. Ten den uvázla v Praze Hana Krupková, která se v bytě Jana
Zelenky sešla s Josefem Valčíkem, aby přivezla bližší informace do
Pardubic. Po velké policejní akci v noci z 27. na 28. května ruch
v Biskupcově ulici ustal. Všichni parašutisté se totiž krátce po atentátu
stáhli do  krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje. Napětí ukončilo vyslání
zatýkacího komanda pražského gestapa 17. června do bytu manželů Moravcových v Biskupcově
ulici 1745/7.

Před
polednem předchozího dne se totiž na hlavní úřadovně státní policie
v Praze přihlásil člen výsadku Out
Distance rtm. Karel Čurda s tím, že chce učinit svědeckou výpověď, a požádal o předložení aktovky nalezené
na místě atentátu, neboť se domníval, že jejího vlastníka zná a bude o něm moci
podat odpovídající informace. Čurda uvedl, že tato aktovka patří jistému Josefu
Gabčíkovi - bližší personálie nejsou známy - a dále prohlásil, že Gabčík je
rovněž agent-parašutista.[44]
To samé prohlásil i o sobě. Bezpečně pak označil aktovku, která byla nalezena
na místě atentátu a byla přinesena z výkladu Baťovy prodejny na Václavském
náměstí.[45] Dalším pozorným výslechem se podařilo
navázat s Čurdou bližší vztah, přičemž on pak prozradil některé úkryty
českých agentů-parašutistů v Praze, Lázních Bělohradě, Pardubicích a
Plzni. Okamžitě a razantně byly tyto úkryty obsazeny.[46] V noci
bylo na základě Čurdova udání vysláno komisařem Heinzem Pannwitzem do
Biskupcovy ulice 1745/7 do bytu rodiny Moravcových zatýkací komando.
V bytě však zastihlo jen Marii Moravcovou a jejího manžela Aloise. Marie
Moravcová stačila v nestřeženém okamžiku spolknout kapsli kyanidu a na místě
zemřela. Zatčen byl tedy pouze její manžel, který byl odvezen na služebnu
gestapa do Bredovské ulice (dnes ulice Politických vězňů). Jejich syn
Vlastimil, zvaný Aťa, jenž se shodou okolností nacházel u příbuzných
v Písku, byl do Prahy vylákán falešným telegramem, že jeho matka vážně
onemocněla. Po příjezdu, pravděpodobně v dopoledních hodinách 17. června,
byl doma zatčen a podroben krutému výslechu. Gestapo si mezitím začalo na základě
výpovědí zatčených skládat celou mozaiku sokolského odboje. Dnes již nelze
přesně zjistit, jak se dostalo na stopu rodiny Zelenkových, můžeme jen
konstatovat, že kolem poledne 17. června vyjelo z Petschkova paláce
několik zásahových vozů. Gestapáci v domě č. p. 1837/4 v Biskupcově
ulici na Žižkově vnikli v prvním patře do bytu Jana Zelenky-Hajského.
Ihned se rozpoutala střelba. Zelenkovi se podařilo dostat se do koupelny, ze
které následně vyšel, ale brzy klesl k zemi a od úst mu šla pěna, cyankáli.
Z bytu tak byla odvedena pouze jeho žena Františka, která však utrpěla
těžký psychický šok a nebyla schopna vypovídat.

Rozruch
kolem zatčení rodiny Moravcových a posléze i Zelenkových museli zaregistrovat i
v rodině Růtových. Je známo, že Jiří Růta jako první sdělil při hodině
angličtiny synovi Zelenkových Janu Milíčovi, co se v poledne odehrálo
v jejich bytě.[47]
Tehdy se Jan Milíč rozhodl, že už se domů nevrátí. Zamířil do Husova háje v
Záběhlickém lesíku, kde spáchal sebevraždu kyanidem draselným. Důležité stopy
smrtí Marie Moravcové, Jana Zelenky-Hajského a Jana Milíče tím mizí. Rodina
Růtových zůstala bez vnější známky nejistoty doma. Václav Růta dál normálně
chodil do práce a Jiří do školy, přestože jeho spolužák následující den chyběl.

Byty
Moravcových a Zelenkových však střežilo Gestapo. První den po zatčení se
k bytu Moravcových přiblížila sestra paní Moravcové Karolína Králová se
svou dcerou Ludmilou. Obě byly zatčeny. Ludmila byla vzhledem ke svému věku
(bylo jí teprve osmnáct) propuštěna, ale paní Královou si na Gestapu nechali[48].
Odpoledne po práci se k bytu Moravcových vypravil i syn Karolíny Králové
Karel. Ten se předtím naštěstí zastavil v restauraci, která byla přímo
v domě, viděl, jak vynášejí rakev Marie Moravcové, a dozvěděl se o
sebevraždě Jana Zelenky-Hajského. Den po Zelenkově zatčení se chytila do pasti
další oběť - jedna z jeho nejbližších spolupracovnic Anna Šrámková[49].
Také ona chtěla zjistit, co se Janu Zelenkovi stalo, a proto si dodala odvahu a
šla do k jeho bytu, kde byla ihned zatčena.

Otázka tedy
zní: Mohli Růtovi něco udělat pro svoji záchranu? Byli nuceni čekat, jak
všechno dopadne, a doufali, že štěstí bude stát na jejich straně?

Jistou
naději na únik měl syn Jiří a možná i jeho matka. Jiří Růta měl totiž křestní
list vystavený na Slovensku. A já jsem
tehdy měla spoustu kontaktů na Slovensko. V naší fabrice pracovala spousta
Slováků a určitě bych jej na to Slovensko dostala,[50]
říká Miroslava Donnerová: Ale oni nic
neřekli.

Gestapo se
o Růtových dozvědělo s největší pravděpodobností od Bejblových, Králových
či od Ati Moravce, kteří o jejich odbojové činnosti věděli. Je také možné, ale
to jsou jen spekulace, že Gestapo našlo v bytě Jana Zelenky-Hajského
důkazy svědčící proti jeho sousedům.[51]
Jisté je, že v pátek 19. června, svou "žeň" v Biskupcově ulici
zatčením Růtových gestapo dovršilo.

Výslechy

Samozřejmě i Růtovi byli
vystaveni brutálním výslechům. Ty však již s největší pravděpodobností
nedosahovaly takové intenzity jako v době, kdy Gestapo zuřivě pátralo po
ukrytých parašutistech. Václavu Růtovi jako jejich prvnímu ubytovateli byly preparaci
hlav parašutistů předloženy k identifikaci hlavy Jana Kubiše a Josefa
Gabčíka. Růta Václav ubytovatel Strnada a
Vyskočila od 31. 12. 1941 do 5. 1. 1942. Opětovně rozpoznal v obou hlavách
mrtvol číslo 3 a 6 osoby, které u něho byly.[52]

Terezín

O pobytu rodiny Růtových
v Terezíně vypovídá pouze korespondenční lístek, který napsala Marie
Růtová z cely č. 20 dne 13. září 1942 svému bratrovi Josefu Rausovi do
Tišnova. Na lístku s pečlivě vymezeným obsahem o rozsahu šesti řádků
informovala bratra o tom, že je zdravá, a žádala ho o zaslání prádla, praktického oblečení, mýdla,
toaletního papíru, 50 korun, vitaminů, hřebenu, županu.[53]
Lístek vzbudil v celém příbuzenstvu v Tišnově rozruch a všichni se
pustili do shánění požadovaných věcí. Nakonec
jsme sehnali jak prádlo, šaty, tak i teplý župan. Balík se však vrátil na
adresu do Žerotínovy ulice, kde bydlel strýc Joska, vzpomíná Miroslava
Donnerová.[54]

Dne 29. září 1942 na
zasedání stanného soudu v Petschkově paláci vynesl Ulrich Geschke[55]
v nepřítomnosti trest smrti nad 252 podporovateli parašutistů, kteří
vykonali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mezi
nimi byli i Marie, Václav a Jiří Růtovi.

Všichni tři byli popraveni
v bunkru koncentračního tábora Mauthausen 24. října 1942. Marie Růtová
v 10 hodin 36 minut, Václav Růta v 16:16 a dvě minuty po něm byl u
měřicího zařízení ranou do týlu, stejně jako jeho rodiče, popraven i syn Jiří.[56]

Závěr

Růtovi přechovávali
parašutisty z výsadku ANTHROPOID mezi prvními, výrazně přispěli ke
zdárnému průběhu celé operace. Parašutistům toto zázemí poskytlo čas, aby
odklidili operační materiál z místa dopadu a hlavně aby se prostřednictvím
Růtových dostali k čelnímu činovníkovi sokolské odbojové organizace, Janu
Zelenkovi - Hajskému. Důvodem, že tento kontakt nebyl dále využíván, nebo
alespoň o něm neexistují žádné záznamy, může být právě bezprostřední blízkost
bytu hlavního mozku celého sokolského odboje v Praze Jana Zelenky. Zelenka
byl zkušený ilegální pracovník a přísně dodržoval zásady konspirace.
V jeho bytě, pokud víme, nikdy nepřespávali žádní parašutisté. I parašutista
Jaroslav Švarc z výsadku TIN byl v dubnu roku 1942 ubytován u
Františka Wolfa, jenž bydlel ve stejném domě, ale nikoli u Zelenkových či Růtových.
U Zelenkových se uskutečnila pouze první prověřovací schůzka mezi parašutisty a
domácím odbojem.

Význam rodiny Růtových
spočívá v tom, že bezprostředně po příchodu parašutistů do Prahy získali
Josef Gabčík a Jan Kubiš bezpečné zázemí a posléze shodou okolností i kontakt
na představitele sokolského odboje. Bohužel z dochovaných pramenů nelze více
jejich odbojovou činnost rekonstruovat, alespoň co je autorovi dosud známo. I
tak lze ocenit postoj rodiny v době od prvního zatýkání v Biskupcově
ulici, kdy projevili velkou míru chladnokrevnosti a odhodlání a čekali, až se
jejich osud naplní.

• Úvod
• Informace o zájezdech
• Aktuality
• Informace Mauthausenského mezinárodního výboru
• Zpracované příběhy vězňů KTM
  • Beck Walter
  • Čeřenský Miroslav
  • Pek Jaroslav
  • Poljak Mikuláš
  • Sekyrka Jaroslav
  • Královi
  • Bejblovi
  • Bonn Hanuš
  • Herout Karel
  • Fiala Vladislav
  • Klat_Josef
  • Dub Karel
  • Baumanovi
  • Strnadovi
  • Keprt Antonín
  • Hnilička Antonín
  • Tobišková Raja
  • Starý Jaroslav
  • Milička František
  • Jebavý Jan
  • Růtovi
  • Piskáčkovi
  • Příběh manželů Bergauerových
  • Sobkovi
  • Loudovi
  • Příběh manželů Jesenských
  • Bradáčovi
  • Příběh rodiny Brychových
  • Zdenka Paková
  • Příběh rodiny Moravcových
  • Příběh rodiny Albrechtových
  • Šindelka Přemysl
  • Příběh rodiny Frolíkovy
  • Deršata Jaroslav
  • Pavlík Karel
  • Příběh rodiny Moravcových z Konojed
  • Příběh manželů Jesenských ze Skořepky
  • Příběh rodiny Khodlových
  • Příběh rodiny Kučerových
  • Příběh rodiny Pechmanových
  • Štich Zdeněk
  • Příběh rodiny Marečkových
  • 28. duben 1945
  • Vystrčil Karel
  • Hrubý Antonín
  • Beníček Vincenc
  • Havelka_Ladislav
  • Ondrášek František
  • Vráblík František
  • Luža Josef
  • Rozum Josef
  • Janovsky Josef
  • Příběh Františka Klomínka a jeho rodiny
  • Brunclíkovi
• Fotogalerie
• Kontakt
• Mauthausenské bloky
• Napsali nám

mauthausen

ktmauthausen@seznam.cz