Příběh Jaroslava Deršaty
Vlastislav Janík
Vzpomínka jednoho z odbojářů, který znal Jaroslava Deršatu: „Znal jsem ho velmi dobře a jsem přesvědčen, že žádný člověk na světě neudělal tolik dobra pro lidi ve vlasteneckém citu co on.“
Jaroslav Deršata se narodil 13. října 1898 v Praze Nuslích řezníkovi Jaroslavu Deršatovi a Josefě Deršatové, rozené Krausové. Syn Jaroslav se vydal ve šlépějích svého otce a stal se řezníkem. Jaroslav Deršata byl římskokatolického vyznání a člen Sokola v Nuslích. V roce 1935 se podruhé oženil s Alžbětou Procházkovou narozenou 30. listopadu 1902 v Praze Pankráci Václavu Procházkovi obchodníku se smíšeným zbožím a Martě Procházkové rozené Parisové. Manželé pak bydleli na adrese v Brožíkově ulici 287. V roce 1935 se manželům narodila dcera Jaroslava a o dva roky později syn Jiří.
Po okupaci Česko-Slovenska se Jaroslav Deršata zapojil do odbojové organizace Bílá růže, která měla ústředí v pražských Vršovicích. Dle svědectví paní Deršatové byly motivy jejího manžela tyto: „Někdo to dělat musí, jinak se z toho nedostaneme. Já bych dal třeba život za svobodu naší české vlasti.“ Na to co bude s jeho manželkou a dětmi při jeho případném zatčení odpověděl: „Neboj se, bude o tebe a děti postaráno – jen ten krámeček a skromné živobytí ti to dá. Krátce na to mi řekl, že pro některé práce by potřebovali zapojit nějakou ženu. Při tom se mi svěřil, že uvažoval o mně. Souhlasila jsem, ač měla jsem dvě děti.“ Alžběta, se tak stala spojkou s krycím jménem Rubešová alias Rubeška. Roznášela protiněmecké letáky mezi zaměstnanci pražských jatek v Holešovicích, kam často docházela.
Během okupace Obec sokolská utrpěla těžké ztráty. Již 12. dubna 1941 vydal říšský protektor v Čechách a na Moravě zastoupený K. H. Frankem přípis, který byl adresován ministerskému předsedovi protektorátní vlády gen. Aloisu Eliášovi. V něm Frank zmiňoval sympatie Sokolů se změnou vlády v Jugoslávii a s jugoslávským Sokolem. Dále Frank v přípisu uváděl, že se německým bezpečnostním složkám podařilo prokázat ilegální kontakty sokolských představitelů s československým odbojem ve Francii. Po zákazu Junáka se představitelé Sokola vstřícně postavili k její členské základně a hromadně členy Junáka přijímali do své organizace. „Tyto skutečnosti – vedle četných dalších téhož druhu, které byly zjištěny a které jsou neustále hlášeny – dokazují, že sokolská organizace stala se střediskem otevřeného i tajného odporu vůči Říši,“ a dále pokračoval s typicky nacistickou rétorikou, že: „Ačkoli jsou dány dostatečné důvody pro rozpuštění svazu i jeho členských spolků, nehodlám rozpuštění provésti. Žádám však, abyste nařídil, aby s okamžitou platností až na další byla zastavena činnost svazu, žup i jednot, jakož i event. připojených spolků.“ Další rána pro Sokol nastává po nástupu zastupujícího protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Ten svým výrokem „Vůči zlomyslným silám mohu postupovat jenom s největší tvrdostí.“ V podstatě předznamenal další osudy české obce sokolské. V noci ze 7. na 8. října 1941 začalo promyšlené a podle dopředu připravených seznamů provedené zatýkání funkcionářů Sokola. Celkem bylo při této akci zatčeno kolem 1500 sokolů. Mezi nimi byl i Jaroslav Deršata. Pro něj si úředníci gestapa došli v noci 9. října. „Kolem půlnoci někdo několikrát zazvonil. Manžel spal tvrdě. Vzbudila jsem ho a on rychle vstal a šel otevřít. Já jsem slyšela německy zařvat, vyskočila jsem z postele a viděla jsem, jak tři gestapáci drží revolvery proti manželovi. Jeden z nich dal povel, aby se rychle oblékl a šel s nimi. Po celou dobu, co se manžel oblékal, chodil jeden z gestapáků za ním s napřaženým revolverem. Jestli šel manžel do ložnice, on za ním a stále tak chodil, až byl manžel oblečen. Druzí dva stáli s napraženými revolvery u dveří. To bylo naposledy, co jsme ho viděli živého. Manželova poslední slova byla „pozdravuj otce a děti“- Pochopí každý, jak asi se mu těžko šlo od tříletého a pětiletého dítěte. Od zatčení mého manžela prodělala jsem mnoho prohlídek. První noc, kdy byl manžel zatčen, dala jsem se do prohlídky bytu. Všechny zásuvky a jeho psací stůl jsem prohlédla a bylo-li něco jen trochu podezřelého, hned jsem vše házela do kamen. Sotva jsem skončila, už v půl páté ráno přišlo gestapo. Počínali se velmi brutálně, kopali do všeho, co jim bylo v cestě. Asi po dvou hodinách prohlídky odešli a v bytě to zůstalo jako po rvačce. Takových prohlídek bylo několik.“
Alžběta se často po svém manželovi na gestapu často ptala. Naposledy před vánoci 1941. Bylo jí sděleno, že bude souzen stanným soudem, kde někteří vězni dostanou milost. To se však nestalo. Místo toho se ocitnut v KT Mauthausen.
V koncentračním táboře byl jako většina vězňů zařazen do komanda kamenolom. Dostal za úkol vynášet těžké žulové kameny z lomu na stavbu tábora. Při nošení této zátěže, kdy jeho tělo nebylo chráněno, protože v ruce držely těžký kámen, staly se hlavně záda snadným cílem obušků vězeňských kápů a dozorců. Z bolestivých ran mířených hlavně na ledviny mu otekly nohy. Unést kámen se stávalo den za dnem těžší. Až 28. ledna 1942 v 8 hodin jeho tělo útrapy věznění nevydrželo a Jaroslav Deršata v Mauthausenu zemřel.
Během věznění dostala Alžběta Deršatová od manžela jen jeden dopis. Jaroslav Deršata v něm psal, aby byla na sebe opatrná a nestonala. Dětem v něm vzkazoval, aby poslouchali maminku. Přesně týden po obdržení dopisu přišlo oznámení, že je mrtev.
Alžbětě se nevyhnuly ani další tragédie, které ulicí prošly. V její poválečné výpovědi je totiž zaznamenán okamžik zatýkání Oldřicha Frolíka, spolupracovníka parašutistické skupiny ANTHROPOID, které proběhlo 15. září 1942. „Jednoho dne přijelo k nám do ulice německé auto a z něj vystoupil jeden gestapák a šel do domu Frolíka. Tu byl slyšet výstřel. Po výstřelu druhý gestapák vešel do domu Frolíka a poté Frolík vyskočil oknem a přiběhl k nám do mé kuchyně. Z mé kuchyně vyskočil oknem pak do Kostelní ulice a uličkou mezi Zbrojovkou do polí. Skrýval se asi týden a přece byl dopaden a popraven. Tady byl tehdy velký shon. Ulice Baarova a Kvestorská, dříve Kostelní a Brožíkova byly odsazeny Němci a pátrali, kdo mu dopomohl k útěku.“ Frolík byl po několika dnech dopaden. Ještě společně i se Stanislavem Albrechtem. Ani jeden z nich neprozradil, že i u Alžběty Deršatové se v jarních měsících roku 1942 ukrýval Josef Gabčík a Josef Valčík.
Alžběta i po těchto událostech v odboji dál pracovala. Dále se podílela na získávání zpráv z Janečkovy továrny, které předávala vedoucím organizace Bílá růže a pokračovala i v distribuci letáků. Asi nejtěžším a nejnebezpečnějším úkolem, kterému byla vystavena, bylo ukrývání zbraní v jejich domě. Stalo se tak od léta 1944. Tehdy do dvora jejich domu dojel nákladní vůz řízený Augustinem Friedlem a ještě za pomocí dalších osob bylo z korby vozu do sklepa přeneseno 6 jutových pytlů se zbraněmi. Zbraně našly využití po vypuknutí povstání, když si pro ně přijel Antonín Ejem a odvezl si je na dvoukoláku pro vznikající povstalecké jednotky.
V květnových dnech roku 1945 zásobovala Alžběta Deršatová potravinami barikádu, která byla postavena v bezprostředním okolí jejího bydliště.
V roce 1949 nebyl přiznán organizaci Bílá růže bojový charakter. Nebylo to ale vinou Alžběty Deršatové. Ta své úkoly plnila s nasazením vlastního života a to bez ohledu na to, že patřila v očích úředníků gestapa mezi a priory podezřelé osoby a i bez ohledu na to, že by její děti mohly přijít o svojí matku a po smrti otce i o jedinou živitelku.