Příběh Františka Klomínka a jeho rodiny

Příběh Františka Klomínka a jeho rodiny

Vlastislav Janík

            Je mnoho rodin v historii protiněmeckého odporu, které zaplatily za svobodu naší země velkou daň. Jednou z nich je i rodina Františka Klomínka. Její nejstarší člen František Klomínek okupaci přežil. Byl však od roku 1943 vězněn v koncentračním táboře Mauthausen a jen díky pomoci svých kamarádů se dožil osvobození. Takové štěstí neměl jeho syn Miroslav, který byl popraven v Drážďanech, ani jeho zeť, který byl zavražděn také, ale v koncentračním táboře Mauthausen.

Osobní život

František Vilém Klomínek se narodil 19. února 1884 v Praze-Podolí Františkovi a Marii Klomínkovým. Vystudoval obor chemie na Českém vysokém učení technickém a pracoval pak jako úředník a následně jako dozorce v podolské cementárně. Byl malé postavy, kaštanových vlasů a modrých očí. Oženil se s Josefínou Lehovcovou, narozenou 17. prosince 1884 na Pankráci, dcerou Františka a Antonie Lehovcových. František i Josefina byli katolického vyznání a sňatek uzavřeli 5. srpna 1912. Rodina po celý svůj život pobývala v Praze-Podolí. Nejdříve ve Dvorcích v domě s popisným číslem 45, pak v Pankrácké ulici a následně v Přemyslově ulici, kde vystřídali celkem tři byty. Nejdříve žili od 6. února 1924 v čp. 25, od 16. srpna 1922 v čp. 48 a od 7. prosince 1926 v čp. 43[1].

František Klomínek byl od roku 1922 vlastníkem lovecké pušky, flobertky a pistole[2]. Miloval květiny a nebál se pěstovat i různé neobvyklé druhy rostlin. Je to patrno z korespondence s jeho dcerou, kde se v jednom z dopisů do německé policejní věznice na Pankráci dcera Milena zmiňuje:„o Tvé květiny je postaráno. Dvě z nich máme u sebe a zaléváme je pilně, ostatní jsou sneseny v cementárně do ředitelny a vrátní se o ně starají. Minulý týden kvetla překrásně bílá pokojová lípa, ještě jsem ji nikdy neviděla tak plnou květů.“[3]

Manželům Klomínkových se narodily dvě děti. Dcera Milena Marie se narodila 1. června 1913 v Praze-Podolí a po rodičích byla římskokatolického vyznání.  Vystudovala právnickou fakultu university Karlovy, kde získala diplom 20. května 1938[4], ale právnickou profesi nikdy nevykonávala[5]. Po studiu pracovala jako soukromá úřednice. Již během studií byla členkou komunistické studentské frakce jako aktivní funkcionářka[6] a od roku 1935 byla i členkou KSČ. Její bratr Miroslav se narodil 18. ledna 1917 v Praze-Podolí a v matrikách byl zapsán s římskokatolickým vyznáním. Miroslav studoval na Masarykově reálce v Praze II a posléze se přihlásil na Vysokou školu lesnickou. O prázdninách roku 1933 po VI. ročníku gymnázia vycestoval do sousedního Rakouska, aby se naučil německému jazyku[7]. Cestu si tenkrát prodloužil o návštěvu Švýcarska a Itálie. O dva roky později cestu do zahraničí podnikl znovu. S druhou cestou však byly spojeny nemalé problémy. Miroslav Klomínek se v té době zapojil do letákové akce komunistické mládeže na gymnáziu v Křemencově ulici a měl o tom i záznam, který úředník při udělování pasu měl vepsaný v žádosti s poznámkou Lukšan[8].

Vratislav Lukšan[9] již od mládí inklinoval k levicovému hnutí. Narodil 5. dubna 1913 v Praze Novém Městě v rodině zámečníka, později dopravního úředníka Československých drah. Od roku 1932 byl členem středoškolské Kostufry. Kostufra byla komunistická studentská frakce, která vznikla v roce 1922 s cílem šířit politiku KSČ na akademické půdě vysokých škol. Spadala pod Komunistický svaz mládeže a její představitelé se stali vedoucími činiteli studentských organizací, z nichž můžeme jmenovat například Jednotu nemajetného a pokrokového studenstva. Po ukončení členství v Kostufře v roce 1933 byl Lukšan přijat za člena KSČ. V roce 1934 byl zatčen pražskou policií za rozšiřování komunistických letáků a odsouzen k 7 měsícům vězení. Trest si odpykal v pankrácké trestnici[10]. Po propuštění z vězení začal pracovat v ústředním aparátu Rudé pomoci. Rudá pomoc byla organizací Komunistické internacionály, která vznikla v roce 1922 a měla poskytovat materiální a morální pomoc politickým vězňům „třídního boje“ po celém světě. V ČSR byla roku 1932 úředně rozpuštěna, ale pokračovala ve své činnosti ilegálně a od roku 1935 pod názvem Solidarita. Její činnost byla zastavena po zářijových událostech roku 1938. Tímto datem končí i činnost Vratislava Lukšana v této organizaci. Při prověřování Klomínkovy účasti ve vlastní letákové akci v roce 1935 však policie nezjistila nic bližšího o jeho zapojení. Miroslav Klomínek se ale při této akci asi poprvé setkal s prostředím straníků z řad KSČ, které jej i v následujícím období ovlivnilo. V roce 1935 Miroslav maturoval a stal se mimořádným posluchačem přírodovědecké fakulty Karlovy university. V roce 1936 si ale ještě dodělával maturitní zkoušku z latiny, protože ji nejspíše potřeboval v dalšímu studiu na fakultě. Studium přírodních věd Miroslavu Klomínkovi asi moc nevyhovovalo. Proto se od podzimu 1936 stal studujícím zemědělského inženýrství Vysoké školy technické v Praze. Po zavření českých vysokých škol našel Miroslav Klomínek zaměstnání jako úředník Českomoravských drah na nádraží v Pardubicích. Po dobu svého života byl hlášen bytem u svého otce.

Dcera

Dcera Milada se zamilovala do Zbyňka Tauchmana, který se narodil 5. prosince 1913 v Telči profesoru Josefu Tauchmanovi a Bertě rozené Luštinové[11]. Konec četby Zbyněk byl bez vyznání, s domovskou příslušností v Nové Pace čp. 112, kam se jeho rodiče z Telče přestěhovali, neboť odtud pocházeli[12]. Zbyněk v Nové Pace vystudoval střední školu a poté pokračoval ve studiích na právnické fakultě Karlovy univerzity. Po absolvování právnické fakult v roce 1937 se stal advokátním koncipientem. Od roku 1932 byl členem KSČ, angažoval se hlavně mezi studenty a mládeží v Kostufře. Jeho blízkými spolupracovníky byli pozdější známí představitelé KSČ ve 30-tých až 50-tých letech. Jednalo se například o Sahulovou, Václava Sinkuleho, Bohuslava Laštovičku, Eduarda Goldstückera, Tusara a Jana Kazimoura. Ještě před ukončením studií zastupoval několikrát studenty v KV KSČ. V době druhé republiky pracoval v organizaci Národní studentský svaz práce a zapojil se i do spolupráce se Stranou práce. S Miladou Klomínkovou se oženil na Vinohradech 10. prosince 1938. Milada pak uváděla, že je bez vyznání[13]. Krátce po svatbě 10. ledna 1939 se manželé Tauchmanovi nastěhovali do nájemného bytu pana Brože na Justičním náměstí, nyní náměstí Hrdinů, čp. 1301. 31. července 1940 se jim narodila dcera Nataša, která byla zapsána po rodičích taktéž bez vyznání[14]. Nataša byla až do roku 1948 hlášena v Nové Pace dle domovské příslušnosti svých rodičů. Po okupaci Zbyněk pokračoval v činnosti v komunistické straně. Jeho aktivity se zaměřily na oblast Prahy 14, Braníku a Podolí. Na Pankráci se dostal do úzkého spojení s Lidovým domem, které bylo odbojovým centrem komunistů v této oblasti. Jednalo se hlavně o činnost v tzv. Rudé pomoci spočívající ve vyplácení pravidelných měsíčních příspěvků ve výši 400 K asi 15-ti rodinám komunistických funkcionářů, kteří emigrovali do SSSR[15]. O jeho pomoc požádal i Eduard Goldstücker. V dubnu 1939 poznal, že je smrtelně ohrožen a rozhodl se opustit protektorát. Obrátil se proto na Zbyňka Tauchmana, kterého znal již z vysokoškolských studií a z práce v Kostufře, a žádal o svolení odbojové organizace, aby mohl odejít z okupované vlasti. Zbyněk Tauchman mu během několika dní přinesl kladnou odpověď spojenou i s nabídkou pomoci při ilegálním odchodu do Polska. Toho však Eduard Goldstücker nakonec nevyužil, protože měl již rozmyšlen jiný plán odchodu do zahraničí, který se mu zdařil[16]. Miroslav Tauchman spolupracoval i s Václavem Sinkulem. V důsledku své odbojové činnosti byl 11. dubna 1941 zatčen v kanceláři JUDr. J. Valenty v Jungmannově ulici 17. Na gestapu jej vyšetřovali příslušník gestapa tlumočník Břetislav Smola[17] a Fridrich Zander[18]. Do odboje byla zapojena i jeho manželka Milena, která působila jako jeho spojka,[19] a zároveň se zapojila v letech 1939-1942 do sociální podpory ilegálních pracovníku z řad KSČ a do pomoci při vydávání Rudého práva. Svůj byt dávala k dispozici například Václavu Sinkulemu[20]. V září 1942, když se do ilegality musela ponořit i manželka již zatčeného Václava Sinkuleho MUDr. Ludmila Sinkulová, a rozhodla se pro odjezd na falešné doklady do Říše, poslala ji Milena Tauchmanová 1000 K. Ty však Ludmila již nestačila využít a přenechala je jiným odbojářům[21]. V odbojové činnosti pracovala i po zatčení svého manžela, a to hlavně v oblasti Pankráce. Byla ve spojení s manžely Marií a Emilem Koberlovými, z nichž E. Koberle byl zatčen na podzim roku 1941. Její účast v odboji trvala až do roku 1945 a byla soustředěna na organizaci Rudé pomoci[22] a spočívala v kontaktu s potřebnými, kterým několikrát poskytla i značné peněžní částky. Ty se dostávaly pomocí Jarmily Jafkové například k matce a sestře Františky Rychové[Vlastisla1]  ze Svépravic u Prahy. Peněžité prostředky posloužily i k zakoupení potravin pro zásilky do koncentračních táborů například JUDr. Janu Češpivovi[23], Líze Zárubové a Věře Diskantové[Vlastisla2] . Finanční prostředky Milada Tauchmanová získávala mimo jiné od Viléma Eckardta, majitele velkého závodu v Chotěboři a manžela své spolužačky z Drtinova gymnázia a přítelkyně Šárky Eckartové, rození Šebkové. Od něj měla k dispozici až do konce války 5 000 K měsíčně a v některých hlavně zimních měsících, kdy bylo potřeba nakoupit topivo i 10 000 K. Distribuci peněz pak prováděla hlavně s Marií Kobrlovou a její dcerou Helenou. Část peněz putovala také do Nové Paky k Františce Karlové.

Milena Tauchmanová požádala 12. září 1941 Zemský úřad v Praze o vyživovací příspěvek za svého manžela, a to se zpětnou platnosti od 27. května 1941[24]., kdy byl Zbyněk Tauchman zatčen.  Od 12. ledna 1942 Zbyněk Tauchman pobýval ve vazební věznici pražského gestapa v Terezíně. To už ale o něm bylo rozhodnuto. 6. ledna byl totiž stanným soudem vrácen zpět Gestapu a to jej 6. únoru 1942 odeslalo do koncentračního tábora Mauthausen. Zde byl umístěn na trestní blok č. 13 pod vězeňským číslem 5578[25]. V březnu téhož roku napsal své ženě první a poslední dochovaný dopis.  23. července 1942 v 8 hodin a 50 minut  v KT Mauthausen zemřel[26]. Dle svědectví jeho spoluvězně na ubikaci Oldřicha Kaisra[Vlastisla3]  se vrátil ten den naprosto vysílen z práce z lomu. Nepřijal již jídlo, které mu kamarád nabízel a do rána byl mrtvý.[27]

            Zbyněk Tauchman během svého krátkého života vlastnil rozsáhlou knihovnu s politickými tituly, kterou uložil během okupace na neznámém místě na venkově a kterou po válce bezvýsledně hledala jeho manželka Milena[28].

Další zatýkání v rodině

            Poprvé se Miroslav Klomínek do odbojové činnosti zapojil již v prosinci roku 1938. Bylo to díky jeho známému Vratislavu Lukšanovi, kterého znal již u dob studií. V letech 1935 až 1937 absolvoval Vratislav Lukšan vojenskou prezenční službu u ženijního pluku 1 v Terezíně. Dokončil ji v hodnosti vojína, protože byl za svoji politickou orientaci vyloučen z poddůstojnické školy. Během roku 1938 byl povolán do zbraně hned dvakrát. Poprvé v květnu a podruhé již v srpnu 1938 a z vojenské služby byl propuštěn až v polovině prosince 1938. Bylo to tím, že patřil k mladším nově vycvičeným ročníkům, které armáda potřebovala.

Poslední dny svého pobytu na vojně strávil Lukšan v posádce v Milovicích, kde se mu podařilo zcizit z rotního skladu ženijního pluku 1 několik ručních granátů, okolo 200

 průbojných nábojů a 6 kusů armádních pistolí vz. 27 včetně nábojů a příslušenství. Zbraně pak předal Miroslavovi Klomínkovi, aby uvedenou výzbroj bezpečně ukryl. Miroslav jako nejvhodnější místo pro úkryt zvolit areál podolské cementárny. Uvědomil o tom i svého otce, protože Lukšanovi sdělil, že pokud by potřeboval zbraně vyzvednout, má se obrátit na jeho otce Františka. Naproti tomu Lukšan ve svém hlášení o odbojové činnosti pro udělení statutu odbojového pracovníka dle zákona č. 255 z roku 1945 uvádí „Někdy v roce (koncem) 1939 jsme o těchto zbraních řekli též otci s. Klomínka, ale ani on nevěděl, kde přesně jsou.[29]“ Mezitím něco donutilo Ing. Františka Klomínka místo ukrývání zbraní změnit. Domluvil se se svým známým Otto Laadtem, který v podolské sokolovně provozoval restauraci, zda by nemohly být zbraně ukryty právě tam. Otto s tím souhlasil a ukryl zbraně ve skříni ve výčepu mezi ubrusy. Zbraně zde byly uloženy po dobu sedmi měsíců a to v době, kdy bylo v sokolovně ubytováno a stravováno 100 mužů Schutzpolizei. Teprve po jejich odchodu bratr Zlatník na přání br. Komínka balík se zbraněmi u mne vyzvedl a u filtrační vodárenské stanice vhodil do řeky.[30]“ Na podzim roku 1942 došlo v odbojové organizaci, v které Miroslav Klomínek v Pardubicích působil, k zatýkání. Při této akci bylo zatčeno celkem 20 odbojářů a v lednu 1943 bylo 19 z nich odsouzeno k trestu smrti. Během vyšetřování Miroslava Klomínka vyšlo najevo, že před dvěma lety ukryl zbraně v cementárně u svého otce. Gestapo samozřejmě zajímalo, zda jsou tam zbraně ještě ukryty a rozhodlo se Františka Klomínka zatknout a schované zbraně získat. Při prvním pokusu zatknout Františka Klomínka jej Gestapo nezastihlo doma. Zanechalo mu však výzvu, aby se dostavil do Petschkova paláce, kde byl hned po výslechu 11. března 1943[31] zadržen[32]. Postupem času byli zatčeni z podolského Sokola Antonín Zlatník, Otto Laadt[33], Jindřich Musil[34]a František Vomastek[35]. Všichni, kteří před zatčením Františka Klomínka věděli existenci o ukrytých zbraní nebo se podíleli na jejich likvidaci.

O Františku Vomastkovi mělo gestapo povědomí, že zná Vratislava Lukšana a Miroslava Klomínka, a zaměřilo tím směrem i výslechy,[36] které vyústily 8. dubna 1943 k zatčení Vratislava Lukšana, který pracoval od roku 1939 jako pomocný dělník na stavbách, minér na stavbě vinohradského tunelu a jako pomocný skladník pro firmu Bosch. Naposled od počátku roku 1942 byl totálně nasazen u firmy Junkers ve Vysočanech jako frézař.

Výslechy zatčených sokolských činovníků byly kruté. Popisuje je Otto Laadt ve svých pamětech: „Protože jsem se nechtěl přiznat, kde zbraně jsou, začalo zase „zpracovávání“ mého těla obuškem, při čemž mne zase tlumočník držel a rval za vlasy, takže mi celé chomáče vytrhal. Když jsem měl kůži na zádech pořádně zvalchovanou, že jsem již na žádné mlácení nereagoval, vymyslel si jeden z těchto inkvizitorů něco radikálnějšího! Přinesl namočené prostěradlo a přeloženým do cípu mě mrskal přes zmlácené tělo. Každá rána tímto způsobem daná, mě strašně bolela, ale zatnul jsem zuby a vždy jen škubnutím tělem po uštědřené ráně jsem dával známky života najevo. Cítil jsem po zádech vlhko a měl jsem dojem, že se tak strašně potím. Nevěděl jsem, že se mi to ze zad prostěradlem rozsekaných lije krev. O tom jsem se přesvědčil až na cele, když ze mne kamarád Somer[37] košili svlékl, rány mi studenou vodou vymyl a krev stíral. Potom mi tuto košili vypral v umývadle, aby doma nic nepoznali, až obdrží moje prádlo, aby se nevědělo, jakým způsobem provádí Gestapo výslechy vyšetřovanců a vězňů. […] Že s br. Ing. Klomínkem a Zlatníkem bylo asi stejně zacházeno jsem si domyslil.“[38] Nebyl daleko od pravdy. Výslechy Františka Klomínka také vedl Rudolf Hartl. Byly asi tři. Z toho první byl nejhorší. Hartl nutil Františka Klomínka dělat dřepy, spoutal jej do kozelce, v němž jej nechal okolo hodiny svázaného, fackoval jej do tváře, a nakonec tloukl do ledvin. Další dva výslechy byly již bez fyzického násilí[39]
            Asi po 4 týdnech při jednom převozu k výslechu, kdy měl být František Klomínek pravděpodobně konfrontován s Ottou Laadtem, byli aktéři uvedených událostí naloženi do jednoho vozu, kde Klomínek Laadtovi sdělil, „že mu Hartl ukázal písemné udání na nás. Podpis však zakryl. Abych tedy nic nezapíral, on že to již přiznal, že ten balík do úschovy dal, u mě že byl asi 1-2 dny, pak že si jej br. Zlatník u mne vyzvedl a hodil do vody. Bylo to moje štěstí, že jsme se cestou tak domluvili, neboť bych byl zapíral dále, což by znamenalo, že by mne po konfrontaci s Klomínkem byli snad utloukli. Takto ani ku konfrontaci nedošlo, jen se mi komisař tázal, proč jsem to neudal policii, když jsem věděl, co v tom balíku je? Odpověděl jsem mu: „Co bych to byl za charakter, abych udal kamaráda Čecha a Sokola, který mně důvěřoval a že bych se nemohl později nikomu z kamarádů podívati poctivě do očí“. Tato moje výpověď byla též protokolována a po podepsání tohoto protokolu byl jsem zase Hartlem odveden dolů do biografu[40].“

Ještě v době relativně klidné pro všechny uvedené aktéry zemřela Františku Klomímkovi 3. července 1941 jeho žena Josefína.

Po zatčení výše uvedených odbojářů však zatýkání funkcionářů podolského Sokola dále pokračovalo. Nemělo však již nic společného se skupinou kolem Františka Klomínka, Antonína Zlatníka a Otty Laadta. Jednalo se o Ladislava Kvíze[41], Jaroslava Doudu[42][Vlastisla4] , Josefa Žížalu[43][Vlastisla5] , Josefa Mašitu[44]a Rudolfa Vondráška[45]. Alespoň dle svědectví Otty Laadta se uvedení „přiznali k nějaké „šuškandě“ a prohlásili, že chodili do restaurace v Sokolovně hrát mariáš. Ještě v Terezíně měli název „mariášníci“. Tito bratři neměli s našim ani prvým ani druhým případem nic společného, čehož důkazem bylo, že jako lehčí případ byli posláni do koncentračního tábora ve Flossenburgu.“[46]

Po zatčení otce Františka udržovala písemný kontakt mezi členy rodiny dcera Milena. Pokud to šlo, v dopisech nebo při povolených návštěvách otce informovala jak se  bratru Mirkovi daří. „Právě včera jsem dostala dopis z 25.IV., který budu-li Tě zase vidět přinesu s sebou. Může psáti jen jednou za 6 neděl. Má jasnou náladu. Doslova píše, že Tě miluje, ctí a v myšlenkách je stále s Tebou.“[47]

Nic však nebylo platno. Miroslav byl z Pardubic převezen do káznice v Ichtershausenu a poté do Drážďan. Zde byl po soudním líčení 18. června 1943 popraven.

            František Klomínek byl po zatčení umístěn do policejní německé věznice na Pankráci. Jeho příbuzným bylo umožněno, aby mu každý druhý a čtvrtý čtvrtek v měsíci mezi 8-12 hodinou mohli vyměnit špinavé prádlo na čisté. Toho okamžitě využila Milena a donesla mu úplně nové šaty, což vysvětlovala ve svém dopise otci, že krejčí ji nestačil starší opravit. I nadále pokud to šlo, snažila se jej všemožně podporovat. Zašla i za jeho ošetřujícím lékařem, aby mu oznámila, kde se její otec ocitnul a domluvila se s ním na vhodné medikaci vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a potom mu léky do vězení i zasílala.[48]

Terezín

Po skončeném vyšetřování byl František Klomínek přepraven do vazební věznice pražského gestapa do Malé pevnosti Terezín (MPT). Byl umístěn na celu č. 17, kde až pod samým klenutím kobky sdílel lůžko společně s Otto Laadtem.[49] V MPT byl František Klomínek přidělen do komanda zvaného Grippelkomando, jež vedl Josef Vašina[50]. Komando bylo nasazováno na lehčí práce. Jeho náplní bylo provádět lehké udržovací práce v prostorách pevnosti nebo úpravu zahrad. Dopoledne se pracovalo do půl dvanácté. Pak komando odešlo na nádvoří, kde zůstalo stát čelem k domu, kde byly kanceláře do té doby, dokud jejich kápo nezahlásil návrat komanda z práce. Následoval rozchod do cel na oběd. Další apel následoval v jednu hodinu odpoledne s nástupem do práce, která končila o půl šesté a byla zakončena apelem v šest hodin večer. Po něm následovala večeře.

Spoluvězňové kolem Františka Klomínka se rychle měnili. Mizeli nebo byli odeslání do jiných trestnic. To mělo za důsledek , že se Klomínek z třetího patra pryčny posunul do prvního a jeho souputník Laadta dokonce do přízemí.  První dochovaná zmínka o jeho pobytu v Terezíně vychází z korespondenčního lístku, který  František Klomínek adresoval 30. května 1943 své dceři Mileně. Píše v něm standardně, jak vězni museli, že je zdráv a má se dobře. Upozorňuje dceru, že má balíky posílat stejným způsobem jako dřív. Přál si také, aby mu zaslala sůl, kvůli vitamínům cibuli a kalcium a z oblečení podkolenky. I v dalších korespondenčních lístcích žádal dceru o totéž. Jen žádost někdy rozšířil o požadavek zaslání peněžní hodnosti ve výši 100 K. Vše musela Milena poslat, neboť 16. července 1943 Mileně děkoval za zaslané věci. Peníze pro vězně byly nutné. Mohli si za ně koupit základní hygienické potřeby jako byla pasta na zuby či kartáček, proto o další peníze žádá i v lístku z 8. srpna 1943.[51]

            V druhé polovině srpna se však čas strávený v Malé pevnosti Terezín začíná naplňovat. 18. srpna byli vyvoláni ještě s kamarády Ottou Laadtem[52], Josefem Žížalou[53], Ladislavem Kvízem, Antonínem Zlatníkem[54], Jaroslavem Doudou[55] a Josefem Vondráčkem[56] z podolského Sokola a Vratislavem Lukšanem a Františkem Vomastkem[57] k transportu. Z toho důvodu byli společně soustředěni v koupelně vedle cely č. 15. Zde měli poslední možnost se setkat se svými uvězněnými druhy z marodky, kteří během noci k nim mohli chodit na toaletu. Nespalo se jim dobře. Aby nespali na mokrém betonu snažili se usnout na dřevěných roštech, na kterých jim byla noc trochu snesitelnější. Hned v 8 ráno nastoupili do nákladního auta v počtu asi 45 mužů a žen a vyrazili do Kladna, kam dorazili kolem 11 hodin dopoledne před budovu kladenského gestapa. V té době se úřadovna kladenského gestapa stále stavěla, a tak pracovní síla v podobě vězňů byla vítaná. Po administrativním převzetí místním komandantem, které trvalo asi 15 minut byli jen muži za doprovodu četnické asistence odvedeni do kladenské sokolovny, kde je převzal službu konající vrchní strážmistr četnictva. U něj sepsali veškerý majetek, který si přivezli z Terezína, a pak byli předáni místnímu blockkomandantu, který jim přidělil lůžka. Ocitli se tak ve skupině asi 180 mužů. Část z nich chodila na práci na nádraží, do hutí apod. František Klomínek byl zařazen na službu v sokolovně, kde sloužil ještě s dalšími čtyřmi vězni. O tom, že byl  přesunut na Kladno zpravuje František Klomínek svoji dceru Milenu v dopise z 22. srpna 1943  a   žádá ji, aby mu zaslala rukavice, kapesníky, ponožky a peníze na poštovné. Jeho doručovací adresou se nyní stala venkovní služebna Gestapa na Kladně. Z kladenské adresy 5. září 1943 odeslal Klomínek další dopis, v kterém žádal Milenu, aby mu zaslala ještě dvě košile, dvoje spodky, čtyři kapesníky, dva ručníky, jeden hadr na nádobí a peněžitou částku ve výši 100 K.

            Pobyt na Kladně byl pro vězně přijatelnější než v Malé pevnosti. Vězni z Prahy měli ještě tu výhodu, že za nimi začaly jezdit manželky a přátelé z Prahy a s těmi, kteří chodili na práci mimo objekt sokolovny, se mohli při cestě do zaměstnání potkat. Příbuzní mohli také balíček s potravinami zanechat na služebně gestapa v Kladně nebo donést na poštu a adresát jej dostal druhý den, neboť balíčky se vydávaly každý den po návratu z práce. Bylo také zcela normální, že si vězni mohli na týden v místní kantýně předplatit například České slovo nebo Lidové noviny nebo za 50 haléřů bylo možno si zapůjčit Rodokaps. Dvakrát do týdne byl na programu i kabaret konferovaný Ottou Křížem[58] a karikaturistou Miloušem Volfem[59]. Vše bylo umožněno proto, že dozor nad vězni vykonávali čeští četníci, kteří  zabezpečovali, aby je nezaskočila nečekaná návštěva z gestapa.

            Co vězně nejvíce na Kladně trápilo, byly stovky štěnic, které se v nočních hodinách vyrojily a velmi znepříjemňovaly vězňům spánek. Vězni se tak ráno budili opuchlí od štípanců. Na štěnice nepomáhalo žádné opatření. Kavalce se sice každý den dávaly ven vyvětrat a všechny kovové části postelí byly natírány benzínem a olejem a některé části byly i vypalovány, ale invazi štěnic to v noci stejně nezastavilo.

            Odjezd do Mauthausenu

Přesně po měsíci od jejich příjezdu z Terezína došlo ke změně. Odpoledne 19. září 1943 byl vyvolán Klomínek, Laadt, Zlatník, Lukšan a Vomastek. Vězeňským personálem jim bylo oznámeno, že jsou zařazeni do transportu. Rychle se pustili do balení věcí, aby stihli ještě pomocí strážných z řad četníků odeslat zprávy svým rodinám a přátelům. Díky tomu byla do vzkazu od Františka Klomínka vsazena i karikatura, kterou pro něj vytvořil Milouš Volf a která se dochovala v pozůstalosti Františka Klomínka až do dnešních dnů.[60] Uvedení vězni byli ještě před příchodem ostatních eskortováni českými četníky na kladenské gestapo. Zde Otto Laadt obdržel ještě balík od příbuzných a po odbytí administrativních formalit vyrazili směrem na Prahu do pankrácké věznice. Zde byli umístěni ve 2 poschodí, v transportní cele, kde se ocitli ve společenství asi 20 osob. Ač štěnic na cele bylo méně než v kladenské sokolovně, nebyla noc na Pankráci pro Františka Klomínka nijak příjemná. Ráno na chodbě u kanceláře čekali nastoupeni na transport do neznáma. Bohužel už jen tři. Klomínek, Laadt a Zlatník. Po chvíli k nim byl přidělen ještě jeden vězeň z podolského Sokola, který s nimi sdílel podobný osud. Jednalo se o Jindřicha Musila.

Po administrativních procedurách byli předáni příslušníkům gestapa, kteří je policejním antonem odvezli na nástupiště Wilsonova nádraží až těsně k vagónu, který byl pro ně určen. Vlak se rozjel Vinohradským tunelem a přes Tábor směřovali na jih do Lince. Tam dorazili kolem deváté hodiny večer. Zde je převzalo šest mužů ze Schutzpolizei, kteří jim nasadili řemínky a spoutali k sobě vždy za jenu ruku, a to za velkého zájmu okolních obyvatel.Takto zajištěni vyrazili před nádražní budovu, odkud odjeli nákladním autem do policejní věznice vzdálené asi čtvrť hodiny jízdy. Umístili je opět do transportní cely, která se nacházela ve 3. poschodí. Ráno je v 5 hodin probudili a po snídani odvezli zpět na linecké nádraží, kde na ně čekal stejný vagon, kterým přijeli, a pokračovali v něm v jízdě až do Mauthausenu, kam dorazili okolo 9 hodiny 22. září 1943. Na peronu na ně čekalo 12 mladých příslušníku zbraní SS. Po krátkém seřazení vyrazila skupina směrem k táboru.

Po čtvrthodině čekání před vraty tábora se brána  otevřela a nově příchozí byli nasměrováni k tzv. zdi nářků. Po dalším čekání přichází Franz Ziereis, velitel celého komplexu táborů KT Mauthausen. Lukšan mu hlásí že jsou transport několik Čechů z Prahy a nějací Rusové. Ziereis mu odpovídá: „Nemusíte si myslet, že jsme tu tak zlí, jak se o nás v Praze vypráví“. Což v roce 1943 při příjezdu Františka Klomínka byla již trochu pravda. Nejhorší období pro české vězně v Mauthausenu bylo období od začátku října 1941 do poloviny roku 1942. Po přijímací proceduře je Klomínkovi přiděleno vězeňské číslo 35 326. S nafasovaným spodním prádlem odchází na blok č. 5, kde začíná jeho karanténa a navazování kontaktů s okolními vězni. K Františkovi Klomínkovi se hned přihlásil Zdeněk Kotal[61], který před zatčením bydlel v Čáslavi a v Praze. Povoláním byl laborant. Zatčen byl za odbojovou činnost, kterou vykonával společně s  Klomínkovým synem, a jeho bratranec byl u Otty Laadta zaměstnán v sokolovně v Podolí jako kuchař.

První dny byly pro vězně opravdu těžké. Leželi sice na slamníkách, ale ty byly naplněny jen malým množstvím dřevěných hoblin, které se hned proležely, a tak vězeň cítil každé prkno podlahy. Po trpkých 12-ti dnech karantény jsou přeloženi na blok č. 9. Ani zde však nepobudou dlouho. Hned druhý den je jejich sokolská parta z Podolí vyvolána a odvedena za prádelnu, kde si je prohlíží táborový písař. Ze skupiny vybírá ty mladší a posílá je na blok č. 14, z kterého se dostávají do pobočných táborů. V Mauthausenu zůstávají jen Otto Laadt a František Klomínek jako nejstarší ze skupiny. Zůstanou v mateřském táboře se zařazením do tzv. Sanitárního tábora. Při vstupu do jeho prostor byli oba dva podrobeni lékařské prohlídce. Prohlídku vedl vrchní lékař sanitárního tábora MUDr. Wladyslaw Czaplinski. Každého se ptal na jeho zdravotní stav, když tu Klomínek prohlásil, že má na plicích kavernu. Lékař jej pečlivě prohlédnul a inkoustovou tužkou nad zápěstí pravé ruky napsal číslo 2, což znamenalo druhý blok, kde byli umístěni vězni nemocní TBC. V podstatě tam byli v izolaci a z bloku  již nebylo možno  odejít. Když se toto dověděl Otto Laadt ,sdělil vše svému novému příteli, spoluvězni  ThDr. Otakaru Švecovi[62], který hned zašel k blokovému písaři profesoru Vratislavu Duškovi[63]. Ten ještě s dalšími spoluvězni zorganizoval, že po 6-ti týdnech, když již měl jít FrantišekKlomínek na injekci smrti do srdce, byl místo toho odeslán na blok č. 1. Tak skončilo velké drama, které mělo dobrý konec. Na bloku č. 1 byl Klomínek převeden na práci do komanda Weberei. Náplní práce tohoto komanda bylo vytahování drátů z cívek telefonních aparátů. Oba kamarádi Klomínek i Laadt tam pracovali pod ochrannou rukou polského kápa, který si jich vůbec nevšímal. Později se Klomínek dostal na blok, kde vykonával funkci výpomocného písaře, což byla pro něj  výhra. Nemusel chodit do práce a jen zajišťoval v relativním klidu chod věcí na bloku. S touto prací měl již ostatně zkušenosti ze svého pobytu na Kladně, kde vykonával obdobnou funkci. V sanitárním lágru byly ale podmínky oproti Kladnu podstatně horší. V sanitárním táboře byli umístěni vězňové invalidé většinou určení k likvidaci. Přesto se jim Klomínek snažil ze všech sil pomáhat, aby nasazením na lehčí práce či záměrným vyloučením ze seznamu pro výběrovou komisi příslušníků SS, která rozhodovala o transportu do plynové komory, prodloužil jejich život nebo je i zachránil před jistou smrtí.

Všechnu péči, kterou dal Laadt Klomínkovi tím, že se jej snažil vyreklamovat z bloku č. 2, mu František Klomínek v jarních měsících roku 1944 vrátil. Otto Laadt měl z války poraněné ruce. Když 9. března roku 1944 slézal z lůžka umístěného 2,5 m nad zemí, ruce mu uklouzly a Laadt naznak spadl do uličky mezi postele řádně potlučen. Naštěstí doktor, ke kterému byl hned odveden, nezjistil žádnou zlomeninu, ale jeho tělo bylo celé potlučené a nedovolovalo mu nastoupit do práce. Celé čtyři neděle ležel na lůžku a tehdy i s ostatními vězni se o něj všemožně staral i František Klomínek. Tak se Otto Laadt z uvedené šlamastiky dostal a vyvázl díky svým kamarádům hrobníkovi z lopaty.

I v tom největším nebezpečí a srabu, který vězni každodenně prožívali myslel František Klomínek na své nejbližší, což mu dodávalo síly. Myslel hlavně na svoji dceru Milenu, na jejího manžela, který byl již v té době popraven, ale i na svoji vnučku Natašu. Pro ně chtěl opatřit žulová srdíčka vyráběná vězni tajně v brusírně v lomu z červené žuly. Byla to srdíčka, jak sám po válce prohlásil, vyrobená z kamene, o který se rozbila těla mnohých vězňů shozením z 60-ti metrové skály zvané skála parašutistů. Srdíčka však nebyla zadarmo. Muselo se za ně zaplatit. Část peněz dostal od svého kamaráda Otty Laadta a část peněz vyšetřil za cigarety, které dostal přídělem. Opravdu se mu srdíčka podařilo získat i uchovat co celou dobu věznění v KT Mauthausen a přivést domů.

Blížil se konec války.

Blížil se konec války. S ním i naděje na osvobození, ale také nejtěžší dny, které vězni v KT Mauthausen prožívali. Nebylo to tím, že se teror Němců vůči nim zvyšoval. Bylo to tím, že vězni umírali fyzickým vyčerpáním, že neměli co jíst, protože systém zásobování nacistického Německa se úplně zhroutil Vězni přežívali, jak mohli a docházelo i k případům kanibalismu. Do osvobození si Klomínek s Laadtem museli projít ještě mnohým utrpením. 3. května 1945  byl z bloku 18 přeložen do sanitárního tábora jejich těžce nemocný a vysílený druh z podolského Sokola Antonín Zlatník. Péči o něj v sanitárním táboře měl převzít František Klomínek. Lístek, který šel společně se Zlatníkem od Laadta, aby se o něj Klomínek postaral v nastávajícím chaosu, ke Klomínkovi nedošel. Klomínek se o všem dozvěděl až 5. května po osvobození tábora, kdy se s Laadtem, který byl v té době umístěn v horním táboře, zase viděli. Klomínek se hned pustil do hledání ztraceného Zlatníka. Druhý den však Laadtovi přinesl smutnou zprávu. Zlatník hned druhý den po přeložení do sanitárního tábora zemřel. Bohužel ani péče Františka Klomínka dle sdělení ošetřujícího lékaře by Zlatníkovi nepomohla. Antonín Zlatník měl pokročilé stádium TBC a jeho život  již nebylo možno zachránit.

Sociální zabezpečení

Už samo zatčení blízkého člena rodiny působilo blízkým úzkost a materiální strádání, protože rodina ztratila v muži většinou svého živitele. Okupační režim však šel ještě dál a rodině  pozastavoval i výplatu sociálních dávek či výplatu penzí. To se stalo i Klomínkovým. 23. září 1943 na adresu Peter Aspelt Gasse 43, Podolí přišel od Ministerstva hospodářství a práce dopis, ve kterém se psalo, že Všeobecný penzijní fond v Praze pozastaví vyplácení důchodu od 1. října 1943 až do doby, pokud nebude Klomínek propuštěn s tím, že během tohoto období bude 50 % převedeno na jeho nemohoucí sestru. Toto podlé nařízení, které zavedli okupanti, kdy za činy příbuzných byli trestáni i rodinní příslušníci došlo ještě jednou a to 3. března 1944, kdy úředníci penzijního úřadu píší, že „Od 23.9.1943 odpočívá výplata Vašeho invalidního důchodu od 1.10.1943 do vašeho propuštění z vazby. V této době budou důchod vypláceti ve výši 50 % tj. 693,- Kč měsíčně k rukám pí. Tauchmanové ve prospěch vaší nesvéprávné sestry sl. Růženy Klomínkové[64]“. Ještě jednou si Všeobecný penzijní ústav v Praze na Františka Klomínka vzpomene. To když 25. února 1944 zašle dopis Mileně Tauchmanové, ve kterém je psáno o výplatě důchodu Františka Klomínka a zároveň se v něm upozorňuje, že je Milena povinna neprodleně oznámit jeho úmrtí nebo úmrtí jeho sestry slečny Růženy Klomínkové s varováním, že již vyplacené důchodové splátky by při pozdním nahlášení byla povinna vrátit.

Korespondence

Na celém příběhu Františka Klomínka je pozoruhodné, že se do dnešních dnů z průběhu jeho celého věznění jak na Kladně, tak i v koncentračním táboře Mauthausen zachovala rozsáhlá korespondence, kterou udržoval kontakt se svou dcerou Milenou. Tato korespondence je o to unikátnější, že se dochovala jako oboustranná. František Klomínek dokázal uchovat dopisy od dcery během celé doby věznění, což se podařilo jen málokomu. Bylo to pravděpodobně dáno tím, že jeho umístění v káznicích se jen málo střídalo a odehrávalo se v izolovaném prostředí jako tomu bylo v prostředí kladenské sokolovny nebo sanitárního tábora KT Mauthausen, do kterého jen málo zasahovaly výkonné složky jeho věznitelů. Z těchto dopisů se tak dá alespoň částečně rekonstruovat, jaké během věznění měl potřeby a jak korespondence pomáhala přežít dlouhý čas věznění.

Jistě jej nejvíce potěšily zprávy o jeho vnučce Nataše. Bylo to také jedno z málo témat, které bez problémů procházelo cenzurou. Zároveň takové zprávy dokázaly dodat energii do dalšího života nebo naopak adresáta roztesknit, protože popisované události nemohl s rodinou prožívat společně.

Tak například v dopise z 19. března 1943 adresovaném do věznice na Pankráci dcera Milena popisuje, jak Nataša velmi dobře prospívá u své babičky v Nové Pace a jak je jí tam dobře. Zároveň až k slzám musela dojmout Františka Klomínka věta, že „ze zahrádky natrhala dvě kytičky fialek a přála dědečkovi k svátku.“[65] V dalším dopise Milena píše: „Nemohu Ti poslat kus léta, ani kytičku chrp, které máš rád a které dnešní neděli rozkvetly ve všech polích kolem Prahy.“[66]

Když byl Klomínek vězněn na Kladně, Milena ho v dopise z 28. srpna 1943 informovala, že absolvovala rodinou školu a pedagogický kurz a na sklonku prázdnin se bude přesouvat do Prahy. V dalším z dopisů Milena popisuje, jak Nataša chodí do rytmické školy (27.1.1943), dosáhla výšky 1,5 m (29.3.1944) a Klomínek děkuje za vše co mu dopisem či balíčkem z domova posílají (26.1.1944). V mnoha dopisech jsou dochovány prosby o materiální pomoc. A tak třeba v dopise z 19. ledna 1944 píše dcera Milena, že mu posílá 20 RM a František Klomínek ji doručení peněz potvrzuje 14. března 1944 a 28. května píše, že obdržel dalších 15 RM.

Dcera Milena neopomněla vzpomenout jeho 60-tých narozenin, kterých se dožíval právě 19. února 1944 v Mauthausenu. Klomínek zase nezapomněl popřát Nataše k čtyřletým narozeninám a ptal se, zda měla dort se svíčkami a jaké dostala dárky, a že byl 23. července v den jejich narozenin v duchu s nimi (3.8.44). V mnoha dopisech jsou vyřizovány pozdravy z Nové Paky, kde Milena často trávila s malou Natašou prázdniny a kde pobývala u rodičů svého manžela, nebo se v nich objevují  zprávy o tom, že  v Nové Pace ležel ještě sníh (12.4.1944). Následně napsala dopis z Brna, ve kterém píše, že strávila s Natašou v Nové Pace 14 dní. František jí odpovídá 9. července, že Brno je pěkné město, děkuje za zaslané peníze a dopis, který je psán ve velmi optimistickém duchu, uzavírá prostým slovem „Nashledanou.“ V jednom z dopisů dokonce popsal František Klomínek svůj sen, který se mu zdál: „Dnes pozdě k ránu 25.7. se mi zdálo, byl jsem v Tvém bytě Mílo sám. Šli jste spolu s Nataškou po schodech nahoru a Nataška se smála na celé kolo a ve dveřích zůstala stát … a pak zvolala „Je děda je tady!“ A já ji na to pověděl, to jsem, to jsem zlatá rád, že jsi mně dědečka poznala. Na to jsem se probudil[67].“ I tyto popsané pocity vložené do řádků dopisu jistě vězni přinášely soucítění s domovem a dávaly mu naději a vůli žít a přežít v podmínkách, ve kterých se nyní nacházel. Na to Milena psala otci i o běžných věcech, na které Klomínek jistě neměl ani pomyšlení, když psala (10.7.1944), že bude mít v srpnu roku 1944 dovolenou a že s Natašou navštívily Kinského zahrady a poslala zprávu o tom, že teta Růžena je v pořádku. On naopak v odpověď ve svém dopise psal, že je rád, že Růžena jim neděla moc starostí. S končící  válkou, kdy již bylo jasné, jak vše dopadne, jen se nevědělo, kdy  a jestli se toho všichni dožijí, se v Klomínkových dopisech více a více projevovala tužba znovu se s nejbližšími setkat. „Píši tobě každý čas a děkuji bohu. Jsem zdráv a mám se dobře. … Čas od času se mně před mýma očima vynoří celý kaleidoskop ze zážitků a na krátkou chvíli mě přenesou do nitra pražského nebo novopackého života. Jsem rád, že je Nataša s tebou.“ Zároveň vyslovuje obavu „Pozná mě znovu? Jen si o mě nedělej starosti. Dokážu si představit, že potřebujete odpočinek. Myslím, že později povím více až se všichni znovu sejdeme. Cenné zásilky přicházejí pravidelně a já vám všem děkuji za všechno. …Líbám všechny. Váš Klomínek otec a dědeček.“ Zároveň vyslovuje obavu, že s blížícím se koncem můžou být dopisy doručovány pozdě i když pravidelně píše vždy prvního každého měsíce. Ještě srdečněji vyznívá dopis poslaný Klomínkem před Vánoci 1944: „Byla to Nataša, kdo mi připomínal Vánoce. Moji drazí. Přeji Vám vše dobré a pěkné Vánoce a nebuďte smutní, že i letos mi chybí domov. Vím, že na mě budeš myslet, stejně jako já na tebe … Přeji Vám také ještě jednou pěkné Vánoce a dobrý šťastný nový rok... Miluji tě Mílo. Můžeš být bez starostí. Pohodové splnění všech vašich přání a hodně zábavy s Natašou. Dopis s 15 RM jsem dostal. Přeji Nataše vše nejlepší k jejím 4 narozeninám. Je statečné děvče. A ještě jedno přání k Vánocům pro všechny. Další dopis napíši až v lednu 1945.“ To mu došel ještě dopis od Mileny, který napsala 21. prosince, v němž psala o vánočních přípravách, o přání, aby dárek, který má pro Natašu připravený se jí líbil. Jednalo se o panenku vyrobenou z krajkového materiálu, na kterou se asi Nataša velmi těšila. Milena hodlala oslavit Vánoce doma. V únoru (20.2.1945) Klomínek psal, že prosinec a leden byly bohaté na sníh a třeskuté mrazy. Až v únoru začalo postupně tát i s nadějí, že mu dojde zase další dopis od Mileny. I Milena mu v korespondenčním lístku odpovídá (7.3.1945), že si Nataša zimu opravdu plně užila, když sáňkovala 14 dní. Zároveň v únoru se Praha stala cílem velkého spojeneckého náletu, o němž píše Milena otci v odpise z 27.2.1945. Naštěstí v té době byla mimo Prahu a Nataša pobývala ve Stránčicích, a tak vše přežily bez úhony. Nataša tam byla v té době odvezena z důvodu blížící se fronty. Stránčice jí měly poskytnout více bezpečnosti. Milena pak za ní dvakrát až třikrát v týdnu dojížděla. Koncem války se stala i Nová Paka velmi vzdálená od Prahy, protože doprava byla přetížena a přednost měly vojenské transporty. Milena proto píše, že s rodiči z Nové Paky udržovala v těchto měsících jen písemný styk, který obohacovala o Natašiny kresby, které do dopisů přibalovala.

            Poslední dopis, který František Klomínek odeslal Mileně z Mauthausenu, byl napsán již po osvobození 13. května 1945. Konstatuje v něm, že přežil společně s ostatními vězni hrůzy války a daří se mu velmi dobře. „A mám jako všichni jediné přání. Domů! Domů! Domů!“ Samozřejmě připojuje v dalším textu vzpomínku na své nejbližší včetně svého syna Mirka, o němž se během války nemohl v dopisech zmiňovat a nevěděl co se s ním stalo.

Návrat domů

František Klomínek opouštěl KT Mauthausen s tělesnou váhou 45 kg. Do Prahy se dostal 19. května 1945 ve 22:15 s velkým transportem českých vězňů. Na Hlavním nádraží v Praze se musel jako všichni odebrat do čekárny Červeného kříže. Zde byla do chodby vyvolávány jejich jména mezi čekající. Ke Klomínkovi ani k Laadtovi se nikdo nehlásil. Bylo to proto, že příjezd jejich transportu byl oznámen pozdě a příbuzní jejich příjezd nestihli. Nicméně se k nim na nádraží přihlásil pan Veselý z podolského Sokola, který na nádraží pracoval. Ten jim také hned sdělil, že jsou všichni z podolského Sokola již zdrávi doma, a to včetně Zlatníka. Veselý byl ve své argumentaci tak přesvědčivý, až téměř oba mauthausenské vězně, kteří byli Zlatníkovu skonu nejblíže, málem přesvědčil o tom, že žije. I tak silná byla touha lidí vytěsnit z hlavy myšlenky na to, že někdo zemřel a nechali jej v hlavně stále žít.

Cestou domů bylo na ulicích vidět ještě památky na barikády, a tak klopýtali po mnohde rozbitých ulicích přes náměstí Petra Osvoboditele, Kateřinskou a Benátskou ulicí k Vyšehradskému tunelu adále k podolské cementárně. Zde se od Laadta oddělil František Klomínek. Ještě nějakou chvíli to trvá, než se dozvoní na vrátného a již je doma. Po více jak dvou letech věznění v německých kriminálech. Z tábora si kromě již zmíněných kamínků-srdíček odvezl i prsten, který patřil Lukšanovi, který byl v jiném pobočném táboře.

Poválečná osvědčení

Po válce byla snaha sdružit politické vězně do společné organizace, která by zastřešovala jejich potřeby a zároveň shromažďovala jejich svědectví, aby na jejich prožité hrůzy během věznění nebylo zapomenuto. Vznikl tak Svaz osvobozených politických vězňů a jejich pozůstalých. Podmínkou členství byla věrnost Československé republice a dobré chování ke spoluvězňům během války. Svaz měl být už od svého založení také organizací politickou, distancoval se však od stranictví, naopak měl stranické a jiné rozdíly v politice překlenovat a vyrovnávat pod heslem „… odboj a revoluci dělali občané jako Čechoslováci, a nikoliv jako straníci. Žádná strana nemá práva oháněti se revolucí jakožto svým podnikem.“ Svaz se zároveň vymezoval od Svazu národní revoluce, který upravoval výnos ministerstva vnitra takto: „Svaz národní revoluce sdružuje pouze partyzány, bojovníky na barikádách a ilegální pracovníky, pokud tito nebyli vězněni. Pro záležitosti politických vězňů a pozůstalých po politických vězních jest jedině příslušný Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu[v m6] .“ Do Svazu samozřejmě vstoupil i František Klomínek. Během svého členství byl prověřován, že se během svého věznění v KT Mauthausen choval „vždy vzorně jako dobrý Čech a získal úctu všech svých spoluvězňů, kterým pomáhal i sociálně jako písař na bloku nemocničním.“[68] Toto potvrzení podepsali jeho nejbližší spoluvězni Otto Laadt, Antonín Kramář a Mons. Dr. Otakar Švec. Dále musel v rámci prověřování získat i svědectví, že se ani před zatčením nezpronevěřil povinnostem českého vlastence. Toto prohlášení mu potvrdili členové podolské sokolské organizace Josef Žížala, Rudolf Vondráček a Jaroslav Douda. Poslední třetí prohlášení o jeho chování po propuštění z koncentračního tábora zůstalo nevyplněno.

Svědkem u soudu

25. března 1948 byl do soudní síně číslo 11 v prvním poschodí Krajského trestního soudu v Praze ve věci Hartl Rudolf a spol. předvolán František Klomínek. Rudolf Hartl byl zaměstnancem řídící služebny gestapa v Praze na referátu II BM a IV 1b 2a, které měly v náplni sledovat českou pravicovou opozici a rozkrývat činnost ilegálních organizaci. V Petschkově paláci mu byla přidělena kancelář číslo 124. Právě Rudolf Hartl zatýkal Ottu Laadta a následně jej vyšetřoval, a stejně tak i Františka Klomínka. A jak ve svých pamětech Otto Laadt uvádí, již při zatýkání mu odebral tento muž drobné postavy náprsní tašku i s penězi a jeho zeti vzali 200 cigaret. To však nebylo vše. Při předvedení k výslechu, si musel svléci svrchník a „tu mně komisař srazil k zemi a zatím, co mě tlumočník držel za vlasy v dřepu, spoutal mi komisař ruce k sobě vzadu patentními řetízkovými pouty a – teď to začalo! Tlumočník seděl přede mnou na židli a držel mě za vlasy, rval mě za ně a komisař vzadu do mne třískal obuškem a při tom oba na mě křičeli, abych se přiznal…. Ač jsem měl strašné bolesti, nekřičel jsem, neb jsem byl vždy na sebe „ras“. … Komisař tak dlouho do mne bušil, až jej již asi bolely ruce a když viděl, že žádné přiznání ze mě nevynutí, tak s poznámkou „Ty jsi ale tvrdý – ale my to již z Tebe dostaneme“ mě přestal mlátit, odemkl mi pouta, dopsal se mnou protokol. Tento jsem musel podepsat, ač jsem v podvědomí ani nevěděl, co podepisuji.“[69] Ze svědectví Otty Laadta se dá odvodil, že stejně brutální výslechovou procedurou prošel i František Klomínek.

Oba odbojáře zachránilo to, že Hartl při jednom z výslechů ukázal Františku Klomínkovi udání, na jehož základě jej zatkli. Klomínek pochopil, že nemá cenu již zapírat a svoji účast na ukrývání zbraní přiznal. Toto při jednom společném převozu do Petschkova paláce řekl Klomínek Laadtovi, aby vše také doznal. „Bylo to moje štěstí, že jsme se cestou tak domluvili, neboť bych byl zapíral dále, což by znamenalo, že by mne po konfrontaci s Klomínkem byli snad utloukli“.

Oba vězni tedy měli velkou motivaci proti Hartlovi svědčit. Zachoval se však jen krátký protokol, který byl sepsán s Františkem Klomínkem 25. března 1948 před Krajským soudem v Praze, v němž mimo jiné uvedl: „V důsledku surového zacházení byl můj tělesný stav podstatně zhoršen. Dnes již nějakých následků nepociťuji.“. Průběh výslechů s Ottou Laadtem byl mnohem horší. Nejenom došlo na fyzické násilí, ale Otto Laadt byl podroben i psychickému nátlaku, když uvedl, že „Při výslechu mě Hartl vyhrožoval, že dá přivésti moji manželku s dcerou a že je dá před mýma očima zastřeliti.“[70]

 
Boj o Otakara Švece

Po uchopení moci komunisty došlo krátce po únoru 1948 k perzekuci církve a jejich představitelů. Perzekuce se nevyhnula ani kněžím, kteří i během okupace se jasně přihlásili k československé státnosti a aktivně bojovali za naši svobodu. Postih neminul ani Otakara Švece[71], který byl zatčen 13. října 1949 jako blízký spolupracovník arcibiskupa Berana. Komunisté asi nečekali, jakou reakci jeho zatčení vyvolá mezi bývalými vězni KT Mauthausen, Kanovník Švec byl po celou dobu svého věznění svým spoluvězňům oporou a s lítostí v srdci se s ním loučili, když byl v listopadu 1944 převezen do KT Dachau. Bývalí vězni  nechápali, za co by Otakar Švec měl být zatčen a chtěli svému bývalému spoluvězni pomoci. Proto 24. března 1950 František Klomínek poslal  přímo   sekretariátu ústředního výboru Komunistické strany Československa na Příkopy 33, Praha 1 intervenční dopis za jeho propuštění. Celý případ dostal své jednací číslo a Klomínek byl 5. dubna 1950 vyzván, aby se 12. dubna dostavil do ústředního sekretariátu KSČ. Tam mu bylo sděleno, jak již předem tušil, že bude odmítnut, aby se obrátil na ministerstvo spravedlnosti, které dle vyjádření úředníků na sekretariátu mělo věc ve své gesci a  KSČ se tímto od věci distancovala. Je nasnadě, že  veškerá snaha bývalých mauthausenských vězňů byla marná. V procesu s biskupem Zelou a spol. byl Mons. Otakar Švec odsouzen k 20-ti letům vězení. Už v době jeho pobytu ve vyšetřovací vazbě se znažili jeho bývalí spoluvězňové z KT Mauthausen spolu se sourozenci P. Švece u představitelů komunistické moci vymoci pro něj milost. Znovu intervenci obnovili v roce 1952, když se dozvěděli, že u něho propukla TBC páteře. Ve svém dopisu s žádostí o milost mimo jiné uvedli: „Každý nepředpojatý politický vězeň z Mauthausenu, který tam přišel do styku s Dr. Švecem, potvrdí podle pravdy mimořádné zásluhy tohoto spoluvězně. Byl jediným z cca 3  kněží vězněných v konc. táboře Mauthausen, který přes hrozbu nejpřísnějších trestů našich věznitelů vnikal i do infekčních baráků na Russenlágru na zavolání těžce trpících a umírajících, aby je duchovně posílil a podaroval. Jeho charitativní činnost neznala rozdílu národnostního, politického neb rasového, pomáhal vždy těm nejubožejším. Dával hladovým ze svého nepatrného přídělu chleba i polévky a téměř pravidelně rozdal obsah balíčků, které dostal z domova. Nepočítal při tom s odplatou. Byl nebojácný, charakterní a přímý, a proto velmi oblíben. Jest znám případ, kdy Dr. Švec se neohroženě postavil v komandu Weberei proti kápovi – obávanému vrahu z povolání – Heinrichu Hackenbrachtovi, když tento utloukal spoluvězně – ruského zajatce, invalidu… Dr. Švec zachránil před jistým zaplynováním tuberkulózou postiženého Ing. Františka Klomínka, otce popraveného studenta Klomínka, aktivního člena odboje KSČ.“ Přesto byla žádost o amnestii 20.6.1952 usnesením Státního soudu v Praze zamítnuta. Bývalí vězni se nevzdali a svoji intervenci obnovili poté, co se stal prezidentem Antonín Zápotocký, také vězeň koncetračníhiokoncentračního tábora. I tato žádost o milost byla krajskou prokuraturou zamítnuta a k prezidentovi se žádosti o milost vůbec nedostaly. Proto se bývalí vězni na prezidenta znovu  začali obracet. Při tom využívali i své kontakty na bývalé spoluvězně, kteří v této době zastávali vysoké stranické posty. Intervence byly nakonec úpěšné a  7. srpna 1954 byly P. Švecovi odpuštěny 2/3 trestu. Zbývalo mu tak 18 měsíců trestu. Jeho zdravotní stav se však zhoršoval. P. Švec ochrnul a špatně mluvilv důsledku mrtrtviei, kterou utrpěl. Usnesením Generální prokuratury v Praze mu byl 3. listopadu 1954 prominut zbytek trestu a 12. listopadu 1954 byl podmínečně propuštěn. Byl však trvale upoután na lůžko. Proto byl předán svým příbuzným a léčen na ortopedické klinice na Praze 2 a ve fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Nakonec byl umístěn do Ústavu pro choroby stáří v Mělníce-Podolí. 29. května 1958 zemřel na infarkt v mělnické nemocnici. Pohřben byl do rodinného hrobu na Ústředním hřbitově v Plzni.

            František  Klomínek se tohoto propuštění O. Švece nedočkal. Zemřel v Praze 27. prosince 1951 ve svých 67 letech[72].

Milena Tauchmanová zemřela 19. ledna 2002 v Praze 4 Záběhlicích.

Její manžel obdržel po válce 20. října 1945 Československý válečný kříž[73]. Spolek Československých právníků VŠEHRD zřídil 15. října 1945 fond pro sociálně slabé studenty a tento fond pojmenoval jménem  JUDr. Zbyňka Tauchmana[74].