Sekyrka Jaroslav
Jaroslav Sekyrka
Narozen 18.10.1921v Jílovém u Prahy.
Usmrcen injekcí do srdce 7. 3. 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
Jeho otec se rovněž jmenoval Jaroslav Sekyrka, matkou byla Anna Horníková, po druhém sňatku provdána za známého učitele a komunistického funkcionáře Slávu Horníka[1], který byl umučen v Brně na Špilberku v roce 1940.[2]
Jaroslav Sekyrka, povoláním soustružník, působil jako vedoucí ilegální skupiny mládeže v Libni, nazvané Komunistický svaz mladé generace[3] a spolupracoval s různými členy odbojových skupin komunistické strany. Zúčastňoval se rozmnožování letáků, kolportoval Rudé právo a opatřoval zbraně.[4]
V roce 1939 přichází pracovat do závodu Ing. Štancla[5], který patřil k významným českým odbojářům. V době jeho nástupu zde působil také další český odbojář Emilian Kobrle[6] a od roku 1940 i jeho syn Mirek. V létě 1941 se ke skupině přidává i Zdeněk Dejl[7], který jako zázrakem Mauthausenský teror přežil.[8] Všichni tři patřili do ilegální buňky Komunistického svazu mladé generace a Zdeněk Dejl měl tuto organizaci zásobovat zápalnými náložemi.
Skupina se ve svém prvním období věnovala opatřování ilegálních bytů, falešných dokladů a budování linky pro přechod antinacistů do zahraničí. V další etapě se pak zabývala zejména zpravodajskou činností ve prospěch Sovětského svazu. Shromažďovala materiál o činnosti okupantů a tyto zprávy zasílala zpravodajskému oddělení generálního štábu Rudé armády. Od léta 1940 se pokoušela o výrobu materiálu, který by mohl být využit k masovým sabotážím, což byla především zápalná tělesa.[9]
Vedoucím skupiny byl již zmíněný Ing. Oldřich Štancl. Byl absolventem Průmyslové školy a spolumajitelem továrny na kovové zboží na pražském Žižkově, kde zastával funkci továrního inženýra. Kromě skutečné výroby tento závod poskytoval peníze pro podporu rodin zatčených a umučených osob. Krycí zaměstnání zde našli i ti, kteří pracovali v odboji. V továrně se rozmnožovaly letáky, a jak již bylo zmíněno výše, vyráběly se zde bomby pro sabotážní účely. Velmi nápomocným faktem byla také Štanclova znalost hospodářsko-politických poměrů nacistického Německa. Ještě před okupací pořádal pravidelné schůzky studentů-techniků, kde přednášel o mezinárodní hospodářské situaci. Po okupaci se pak někteří z nich stali jeho oporou při organizování odbojové činnosti. V roce 1940 se ke skupině přidal Jiří Stricker[10], jehož pak nacisté považovali za vedoucího organizace.
Na přelomu let 1940 a 1941 došlo k navázání kontaktu odbojové skupiny Stricker-Štancl-Runa se skupinou Tří králů. Spolupráce vyústila v to, že spolupracovník Josefa Mašína Rudolf Fuks seznámil telegrafistu Josefa Novotného se Strickerem. Následně tento telegrafista začal využívat vysílačku, kterou získal od Strickera Mašínův spolupracovník Jindřich Valeš. Jindřich Valeš měl za úkol v rámci Strickerovy organizace vybudovat zpravodajsko-sabotážní skupinu. Její první akcí mělo být přerušení elektrického vedení v Suchdole. Bohužel celá akce se nepovedla tak jak byla zamýšlena a destrukcí byl poškozen pouze stožár elektrického vedení.
Následně se zrodil plán na zničení dálkového elektrického vedení Ervěnice[11]-Praha, který měl způsobit částečné přerušení dodávek proudu do hlavního města. Počátkem října 1941 Navázal Jindřich Valeš spojení s dr. Sládkem, který měl skupině pomoci při výrobě destrukčních zařízení.
O uskutečnění plánu se pokoušeli několikrát, vždy pod technickým dohledem Ing. Štancla a Jindřicha Valeše. Po několika neúspěšných pokusech, kdy se ukázalo, že trhavina nebyla dost účinná, měl být dne 15. 10. 1941 opravdu záměr realizován. K této akci však nedošlo, neboť byl Štancl, večer téhož dne, zatčen. Zatčení přišlo jako následek zadržení spojky, u které gestapo našlo destrukční materiál. Druhý den byl zatčen i Jindřich Valeš. Vzhledem ke stannému právu měly události velmi rychlý spád. Je velmi těžké určit, kolik bylo v ten den zatčeno osob, ale podle jejich spolupracovníků prokázali zatčení statečnost a veškerou vinu brali na sebe, čímž ušetřili mnoho dalších životů[12]. Na začátku listopadu ještě povolilo gestapo Štanclově manželce Boženě návštěvu, ale nejen o jeho osudu již bylo rozhodnuto.
15. října, když byl Štancl zatčen, přijel Emil Kobrle do žižkovského závodu, aby zametl důkazy, které by Němci mohli proti Štanclovi použit. Největší problém vyvstal s cyklostylem, který Štancl získal při likvidaci majetku Svazu přátel SSSR. Velký stroj byl proto rozebrán a jednotlivé části převezeny za pomocí Zdeňka Deyla, Jaroslava Sekyrky a Františka Poláka do bytu ve Veverkově ulici v Holešovicích.
Dne 28. 11. 1941 byli v Kobylisích zastřeleni nejen Štancl, ale i nadaný inženýr a výrazná osobnost levicového studentstva druhé poloviny třicátých let Otakar Runa[13], již jednou zmíněný Emil Kobrle, Bohumil Kuchař[14] a Jiří Stricker, který byl na rozdíl od ostatních z důvodu židovského původu oběšen.[15]
Jindřich Valeš byl hlavně díky výslechům Jiřího Strickera, při kterých bral veškerou vinu na sebe, 31. ledna 1942 propuštěn. Po propuštění Jindřich Valeš opětovně vyhledal zbylé odbojáře ze své skupiny. Ta již ke konci roku 1941 byla opět sjednocena a navázala spojení s břevnovskou komunistickou organizací, která náležela do složek odbojové skupiny „Kapitán Nemo“. Ale to je již další kapitola této odbojové skupiny.
Náš příbuzný Jaroslav Sekyrka byl zatčen gestapem v továrně v pondělí 20. 10. 1941 při odpolední směně. Ten den již gestapo jednou v továrně zatýkalo. Odvedlo si Emila Kobrleho. Jaroslav Sekyrka byl vyslýchán v Pečkově paláci a vězněn na Pankráci do 12. 1. 1942. Odtud byl převezen do Terezína a následně transportován 6. 2. 1942 do koncentračního tábora Mauthausen. Zde onemocněl úplavicí a místo léčení byl usmrcen injekcí 7. 3. 1942 v 7.40 hod.[16] Téhož dne byl v Mauthausenu usmrcen sedmnáctiletý Miroslav Svoboda, syn budoucího československého prezidenta Ludvíka Svobody.
O dva měsíce později se však boj českého lidu vyostřil v důsledku zdařeného útoku na tehdejšího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Gestapo po likvidaci odbojové skupiny Oldřicha Štancla a Jiřího Strickera bylo překvapeno, jakého rozsahu celá odbojová skupiny dosáhla. Doposud se totiž v takovém rozsahu s komunistickým odbojem nesetkalo. Proto samo vypracovalo brožuru o této skupině, kde rozsah činnosti zobecnilo a upozornilo na možnosti ilegální komunistické strany
Jaroslavu Sekyrkovi byl "in memoriam" prezidentem Československé republiky udělen Československý válečný kříž 1939 dne 22. 3. 1947 a Ministrem vnitra Československé republiky udělen Pamětní odznak druhého národního odboje dne 9. 5. 1950.[17]
Dne 12. 5. 2013 jsme se s pozůstalými z rodiny zúčastnili zájezdu do koncentračního tábora Mauthausen u příležitosti 68. výročí osvobození tábora. Hlavním cílem bylo zjistit, zda se jméno Jaroslava Sekyrky nachází v knize obětí nacistické zvůle. Jeho jméno bylo nalezeno na straně 1691- německá preciznost se potvrdila.
[1] Sláva Horník, vlastním jménem Ladislav Horník. Narozen 22. 6. 1907 ve Zbrašíně u Loun. Do školy chodil v Lounech. Po skončení reálky se stal učitelem. Člen KSČ, byl organizátor dělnické mládeže, pracoval v oddílech „Rudých průkopníků“. Pro své radikální komunistické postoje měl konflikty se zákonem, byl krátkodobě vězněn a v roce 1934 zbaven učitelského povolání. Po okupaci se hned zapojil do odboje, byl zatčen a vězněn na Špilberku v Brně, kde také na následky mučení zemřel. V Praze 5, kde učil (Škola Na Zámečnici, Nepomucká 3), je po něm pojmenována ulice. Citováno z https://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/47400 k 21. 5. 2013
[2] In memoriam- vzpomínka na padlé hrdiny, výstřižek z neznámých novin
[3] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 1. 12. 1966. Po okupaci naší země nacisty vznikl začátkem roku 1940 Komunistický svaz mladé generace (KSMG) jako ilegální odbojová organizace levicově orientované mládeže. Pracoval pod přímým vedením ilegální KSČ. Její členové se podíleli na sabotážích, kolportáži (ilegální roznášení a vylepování) letáků a dalších formách odboje. Na přelomu let 1940 a 1941 vydával ilegální časopis Mladá garda. V létě a na podzim 1941 byl postupně gestapem rozbit. Citováno k 21. 5. 2013 z https://smkclibereckykraj.webnode.cz/products/z-historie-pokrokoveho-mladeznickeho-hnuti-u-nas/. Původní slovo v článku fašistické zaměněno za nacistické.
[4] Dopis o činnosti v národním odboji za okupace, MNV Chodov, 28. 3. 1947
[5] Ing. Štancl Oldřich (nar. 14. 8. 1902 v Týnci nad Sázavou), spolumajitel továrny na šrouby v Brněnské ulici na Žižkově. Zakladatel skupiny Štancl-Stricker, která byla napojena na odbojovou organizaci „Rudá kapela“. Zatčen v Karlíně 15. 10. 1941 v 19:30 na ilegální schůzce. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 v Ruzyňských kasárnách hned po vynesení rozsudku. Manželka Božena zahynula v Osvětimi počátkem roku 1943. Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262. V Čížek M. Národní osvobození 2/2016je uvedeno, že uvedenou odbojovou skupinu Štancl-Stricker tvořil i Otakar Runa. Skupina byla napojena na domácí ilegální ÚV KSČ a také na zahraniční vedení KSČ sídlící v Moskvě. Štancl i jeho dva společnici procházeli tvrdými výslechy, které u Štancla končívali zpravidla jeho bezvědomím.
[6] Kobrle Emilian (nar. 11. 10. 1895 ve Slaném), zámečník. Nejstarší člen vedoucí pětice Štanclovy skupiny. Spolupracoval s Bohumilem Kuchařem a s Ing. Otakarem Runou. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 v Ruzyňských kasárnách. Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262
[7] Dejl Zdeněk (nar. 5. 6. 1921 ve Vysokém Veselí). Zemřel 2. prosince 2013 v Praze. Vězeň KTM č. 5740. Do KLM odeslán 6. 2. 1942. 5. 5. 1945 osvobozen. V KT pracoval jako elektrikář a opravář rádiových zařízení. Z titulu tohoto zařazení měl možnost poslouchat zahraniční rozhlasové vysílání. Zprávy pak přenášel do KT. Viz Josef Klat- vzpomínka na Z. Dejla, rukopis v držení V. Janíka
[8] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 1. 12. 1966
[9] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 29. 11. 1966
[10] Stricker Jiří, (nar. 20. 3. 1915 v Praze – Žižkově), typograf. Zatčen v noci 16. 10. 1941 společně se svou ženou Věrou v jejich bytě v Praze XII-Královské Vinohrady, Soběslavská čp. 2250. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 oběšením. Manželka Věra se v MPT dočká osvobození. Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262. Společně s ním byli do odboje zapojeni i jeho bratr František a bratranec Hanuš Stricker.
[11] Ervěnice (německy Seestadtl) je název zaniklé obce v okrese Most v Ústeckém kraji. Nacházela se 8 km západně od starého města Mostu v nadmořské výšce 238 metrů. Ervěnice zanikly v letech 1959-1960 při rozšiřování důlní těžby Na katastru Ervěnic byly otevřeny uhelné doly Elly (1892) a Hedvika (1902). U tohoto dolu byla v roce 1926 zprovozněna státní elektrárna Ervěnice pro pražskou rozvodnou síť. Za druhé světové války byl v prostoru elektrárny zřízen zajatecký tábor pro ruské, francouzské a italské zajatce. Zdroj https://cs.wikipedia.org/wiki/Erv%C4%9Bnice. Citováno k 22. 5. 2013
[12] V Čížek M. Národní osvobození 2/2016 je uvedeno, že z 24 členů skupiny se jich 13 dožilo konce války na svobodě.
[13] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 1. 12. 1966. Runa Otakar Ing. (nar. 26. 7. 1915 v České Třebové, Staré náměstí čp. 20), v rodině železničního zaměstnance. Byl mimořádně nadaným studentem jak českotřebovského gymnázia, tak elektrotechniky v Praze, student Hlávkovy koleje, úspěšným vysokoškolským asistentem, středoškolským profesorem na Druhé průmyslové škole strojnické v Praze a inženýrem Škodových závodů v Praze. Miloval sport, hudbu, výtvarné umění, ovládal tři světové jazyky. S Oldřichem Štanclem se znal již ze studentských let. Protinacistickému odboji dává veškerou svou intelektuální sílu a elán. Od léta 1941 se pokoušel sestrojit zápalnou a výbušnou nálož. Udržoval spojení i s ilegální skupinou v rodné České Třebové. Zatčen 15. 10. 1941 v souvislosti s akcí gestapa proti komunistické organizaci mládeže. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 v Ruzyňských kasárnách, hned po vynesení rozsudku stanného soudu. V návrhu rozsudku se pravilo: „Komunistický funkcionář Runa se rozhodující měrou podílel na budování teroristického aparátu a všemožně podporoval jeho práci“ Viz Alena Hájková ……. Viz https://zpravodaj.probit.cz/kalend11_01.htm nebo https://www.ceska-trebova.cz/vyznamne-osobnosti/d-2791 citováno k 22.5.2013 a Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262. nebo také Čížek M. Národní osvobození 2/2016: O. Runa byl zatčen jako první z trojice odbojářů Stricker-Štancl-Runa tak, že jen v kanceláři Škodových závodů v Praze obestoupili tři příslušníci gestapa. Spolupracovníci O. Runy se ho začali zastávat ovšem marně. Dva ze zatýkajících gestapáků potom odešli do penzionu ve Vyšehradské ulici, kde provedli prohlídku jeho pokoje. 17. října se pokusil v cele o sebevraždu. Protože společně se Štanclem odmítali při výsleších vypovídat, byly jim pod nehty vráženy dřevěné třísky. Runu při výsleších byly rákoskou, kordem, měděnými dráty a o přestávkách mezi výslechy musel dělat dřepy.
[14] Kuchař Bohumil narozen 26. 2. 1911, účetní adjunkt. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 na Kobyliské střelnici. V policejním návrhu rozsudku bylo o něm řečeno, že zhotovoval zápalné nálože. Po jeho zatčení bylo u něho v bytě nalezeno 106 většinou již dohotovených zápalných náloží.
[15] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 29. 11. 1966
[16] Dopis Ministerstva národní obrany, Domácí odboj, adresovaný matce Anně Horníkové a otci Jaroslavu Sekyrkovi 17. 2. 1947
[17] Archiv rodiny Sekyrkovy
[1] Sláva Horník, vlastním jménem Ladislav Horník. Narozen 22. 6. 1907 ve Zbrašíně u Loun. Do školy chodil v Lounech. Po skončení reálky se stal učitelem. Člen KSČ, byl organizátor dělnické mládeže, pracoval v oddílech „Rudých průkopníků“. Pro své radikální komunistické postoje měl konflikty se zákonem, byl krátkodobě vězněn a v roce 1934 zbaven učitelského povolání. Po okupaci se hned zapojil do odboje, byl zatčen a vězněn na Špilberku v Brně, kde také na následky mučení zemřel. V Praze 5, kde učil (Škola Na Zámečnici, Nepomucká 3), je po něm pojmenována ulice. Citováno z https://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/47400 k 21. 5. 2013
[2] In memoriam- vzpomínka na padlé hrdiny, výstřižek z neznámých novin
[3] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 1. 12. 1966. Po okupaci naší země nacisty vznikl začátkem roku 1940 Komunistický svaz mladé generace (KSMG) jako ilegální odbojová organizace levicově orientované mládeže. Pracoval pod přímým vedením ilegální KSČ. Její členové se podíleli na sabotážích, kolportáži (ilegální roznášení a vylepování) letáků a dalších formách odboje. Na přelomu let 1940 a 1941 vydával ilegální časopis Mladá garda. V létě a na podzim 1941 byl postupně gestapem rozbit. Citováno k 21. 5. 2013 z https://smkclibereckykraj.webnode.cz/products/z-historie-pokrokoveho-mladeznickeho-hnuti-u-nas/. Původní slovo v článku fašistické zaměněno za nacistické.
[4] Dopis o činnosti v národním odboji za okupace, MNV Chodov, 28. 3. 1947
[5] Ing. Štancl Oldřich (nar. 14. 8. 1902 v Týnci nad Sázavou), spolumajitel továrny na šrouby v Brněnské ulici na Žižkově. Zakladatel skupiny Štancl-Stricker, která byla napojena na odbojovou organizaci „Rudá kapela“. Zatčen v Karlíně 15. 10. 1941 v 19:30 na ilegální schůzce. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 v Ruzyňských kasárnách hned po vynesení rozsudku. Manželka Božena zahynula v Osvětimi počátkem roku 1943. Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262. V Čížek M. Národní osvobození 2/2016je uvedeno, že uvedenou odbojovou skupinu Štancl-Stricker tvořil i Otakar Runa. Skupina byla napojena na domácí ilegální ÚV KSČ a také na zahraniční vedení KSČ sídlící v Moskvě. Štancl i jeho dva společnici procházeli tvrdými výslechy, které u Štancla končívali zpravidla jeho bezvědomím.
[6] Kobrle Emilian (nar. 11. 10. 1895 ve Slaném), zámečník. Nejstarší člen vedoucí pětice Štanclovy skupiny. Spolupracoval s Bohumilem Kuchařem a s Ing. Ottokarem Runou. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 v Ruzyňských kasárnách. Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262
[7] Dejl Zdeněk (nar. 5. 6. 1921 ve Vysokém Veselí). Zemřel 2. prosince 2013 v Praze. Vězeň KTM č. 5740. Do KLM odeslán 6. 2. 1942. 5. 5. 1945 osvobozen. V KT pracoval jako elektrikář a opravář rádiových zařízení. Z titulu tohoto zařazení měl možnost poslouchat zahraniční rozhlasové vysílání. Zprávy pak přenášel do KT. Viz Josef Klat- vzpomínka na Z. Dejla, rukopis v držení V. Janíka
[8] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 1. 12. 1966
[9] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 29. 11. 1966
[10] Stricker Jiří, (nar. 20. 3. 1915 v Praze – Žižkově), typograf. Zatčen v noci 16. 10. 1941 společně se svou ženou Věrou v jejich bytě v Praze XII-Královské Vinohrady, Soběslavská čp. 2250. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 oběšením. Manželka Věra se v MPT dočká osvobození. Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262
[11] Ervěnice (německy Seestadtl) je název zaniklé obce v okrese Most v Ústeckém kraji. Nacházela se 8 km západně od starého města Mostu v nadmořské výšce 238 metrů. Ervěnice zanikly v letech 1959-1960 při rozšiřování důlní těžby Na katastru Ervěnic byly otevřeny uhelné doly Elly (1892) a Hedvika (1902). U tohoto dolu byla v roce 1926 zprovozněna státní elektrárna Ervěnice pro pražskou rozvodnou síť. Za druhé světové války byl v prostoru elektrárny zřízen zajatecký tábor pro ruské, francouzské a italské zajatce. Zdroj https://cs.wikipedia.org/wiki/Erv%C4%9Bnice. Citováno k 22. 5. 2013
[12] V Čížek M. Národní osvobození 2/2016 je uvedeno, že z 24 členů skupiny se jich 13 dožilo konce války na svobodě.
[13] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 1. 12. 1966. Runa Ottokar Ing. (nar. 26. 7. 1915 v České Třebové, Staré náměstí čp. 20), v rodině železničního zaměstnance. Byl mimořádně nadaným studentem jak českotřebovského gymnázia, tak elektrotechniky v Praze, student Hlávkovy koleje, úspěšným vysokoškolským asistentem, středoškolským profesorem na Druhé průmyslové škole strojnické v Praze a inženýrem Škodových závodů v Praze. Miloval sport, hudbu, výtvarné umění, ovládal tři světové jazyky. S Oldřichem Štanclem se znal již ze studentských let. Protinacistickému odboji dává veškerou svou intelektuální sílu a elán. Udržoval spojení i s ilegální skupinou v rodné České Třebové. Zatčen 15. 10. 1941. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 v Ruzyňských kasárnách, hned po vynesení rozsudku stanného soudu. Viz https://zpravodaj.probit.cz/kalend11_01.htm nebo https://www.ceska-trebova.cz/vyznamne-osobnosti/d-2791 citováno k 22.5.2013 a Zdroj Jaroslav Čvančara – Někomu život někomu smrt 1939 3 1941, československý odboj a nacistická okupační moc, Laguna 2002, str. 262. nebo také Čížek M. Národní osvobození 2/2016: O. Runa byl zatčen jako první z trojice odbojářů Stricker-Štancl-Runa tak, že jen v kanceláři Škodových závodů v Praze obestoupili tři příslušníci gestapa. Spolupracovníci O. Runy se ho začali zastávat ovšem marně. Dva ze zatýkajících gestapáků potom odešli do penzionu ve Vyšehradské ulici, kde provedli prohlídku jeho pokoje. 17. října se pokusil v cele o sebevraždu. Protože společně se Štanclem odmítali při výsleších vypovídat, byly jim pod nehty vráženy dřevěné třísky. Runu při výsleších byly rákoskou, kordem, měděnými dráty a o přestávkách mezi výslechy musel dělat dřepy.
[14] Kuchař Bohumil narozen 26. 2. 1911, účetní adjunkt. Popraven za I. stanného práva 28. 11. 1941 na Kobyliské střelnici
[15] Novinový článek, Historie stará čtvrt století, autoři Alena Hájková, Vilém Kahan, MF, 29. 11. 1966
[16] Dopis Ministerstva národní obrany, Domácí odboj, adresovaný matce Anně Horníkové a otci Jaroslavu Sekyrkovi 17. 2. 1947
[17] Archiv rodiny Sekyrkovy
