Příběh rodiny Moravcových
Příběh rodiny Moravcovy
Vlastislav Janík
Příběh rodiny Moravcovy je příběhem obětavosti, lásky a nasazení až do krajnosti pro osvobození naší vlasti, který nemá v dějinách národního odporu proti německým okupantům obdoby. Rodina Moravcových byla zapojena do podpory parašutistů bezprostředně po jejich příchodu do Prahy. Postupem času se jejich byt stal přijímací přepážkou podobnou té, kterou zřídil Alfréd Bartoš ze skupiny SILVER A v Lázních Bělohrad u knihkupce Jana Vojtíška. Přes byt manželů Moravcových tak prošli parašutisté Josef Valčík, Karel Čurda, Jaroslav Švarc či Josef Bublík.
Marie Moravcová rozená Krčilová se narodila 24. srpna 1898 v Praze Žižkově Eduardu a Marii Krčilovým. Měla dva sourozence - o dva roky mladší Karolínu provdanou za Františka Krále a starší sestru Ludmilu provdanou za Karla Sládečka obchodníka s minerálními oleji. V roce 1918 se Marie provdala za Aloise Moravce, který se narodil 25. ledna 1887 v Ratboři v okrese Kolín, který byl zaměstnán u Československých státních drah jako vrchní inspektor. 3. září 1918 se manželům narodil syn Miroslav. Po základní školní docházce začal pracovat jako automechanik v leteckých opravnách v Čakovicích. Druhý syn Vlastimil se Moravcovým narodil 17. března 1921 v Čerčanech. Vystudoval obchodní akademii a do zaměstnání nastoupil jako organizační úředník Topičova knižního nakladatelství. Po vzniku Československa se rodina přihlásila k Československé církvi. V roce 1931 se Moravcovi přestěhovali z žižkovského Jarova do druhého poschodí domu čp. 1751/7 v Biskupcově ulici v Praze Žižkově, který vlastnil jejich švagr Sládeček.
Poprvé dramatické události přelomu 30-tých a 40-tých let dolehly na rodinu Moravcovu na přelomu září a října roku 1938. Tehdy se Marie Moravcová jako členka Dobrovolných sester Československého červeného kříže zapojila do pomoci československým občanům vyhnaným z československého pohraničí. Po okupaci zbytku českých zemí odešel do zahraničí syn Miroslav. Ve Francii vstoupil do tvořící se zahraniční československé armády. Jako člen Svazu letců Republiky československé byl po porážce Francie zařazen k 310. československé stíhací peruti. S tou se v roce 1944 zúčastnil podpůrných operací při vylodění Spojenců na pláži SWORD v Normandii. Během této akce 7. června zahynul, když havaroval s poškozeným letounem.
Nemenší bitvu podstupovala v tzv. protektorátu i jeho rodina. Spolu s dalšími členkami Dobrovolných sester Československého červeného kříže Annou Šrámkovou a Terezií Kaliberovou se Moravcovi zapojili do podpory parašutistů přicházejících do protektorátu. Parašutisté u paní Moravcové nacházeli vždy bezpečné a milé útočiště a tak není divu, že paní Moravcovou nazývali mámou. Asi nejvíce jejich byt využíval po svém dekonspirování v Pardubicích parašutista Josef Valčík z výsadku SILVER A, který pobýval u Moravcových od počátku dubna, kam přišel i se svým psem.
Také syn Vlastík se postupně stal jedním z nejbližších spolupracovníků parašutistů ze skupin ANTHROPOID, SILVER A a z OUT DISTANCE. Sloužil jim jako spojka a průvodce. Stal se přímým účastníkem operace CANONBURY, tj. založení signalizačních požárů k provedení náletu britského letectva na Škodovy závody v Plzni. Se členem paraskupiny SILVER A Josefem Valčíkem se v dubnu 1942 pokusil vyzvednout operační materiály skupiny STEEL, zanechané parašutistou Oldřichem Dvořákem na místě seskoku v poli u velkostatku Požáry, nedaleko Křivoklátu. Místo bylo střeženo četnictvem a jeden z četníků Vlastimila Moravce a Josefa Valčíka včas varoval. Vlastimil Moravec získal jako spolupracovníky a ukrývatele parašutistů svoji snoubenku Věru Löblovou, její matku Irenu Löblovou a bratra Miroslava Löbla, kteří pak poskytovali byt parašutistovi Josefu Valčíkovi. Vlastimil Moravec opatřil od své známé Lidie Bondyové pro Josefa Gabčíka jízdní kolo a předal mu ho 26. dubna 1942. Josef Gabčík pak 27. května 1942 na kole přijel na místo útoku na Heydricha. Vlastimil Moravec se přímo zúčastnil i příprav útoku na Heydricha, pravděpodobně i obhlídek Heydrichovy cesty z Panenských Břežan do Prahy.
Po útoku na zastupujícího říšského protektora se německé bezpečnostní složky nemohly dostat na stopu parašutistů. Až vyhlášená amnestie přinesla výsledek. Před polednem 16. června 1942 se na hlavní úřadovně gestapa v Praze přihlásil člen výsadku Out Distance rtm. Karel Čurda s tím, že „chce učinit svědeckou výpověď a požádal o předložení aktovky nalezené na místě atentátu, neboť se domníval, že jejího vlastníka zná a bude o něm moci podat odpovídající informace. Čurda uvedl, že tato aktovka patří jistému Josefu Gabčíkovi - a dále prohlásil, že Gabčík je rovněž agent-parašutista. Dalším pozorným výslechem se podařilo navázat s Čurdou bližší vztah, přičemž on pak prozradil některé úkryty českých agentů-parašutistů v Praze, Lázních Bělohradě, Pardubicích a Plzni.“.
Po půlnoci 17. června je na základě udání Karla Čurdy vysláno komisařem Heinzem Pannwitzem do bytu rodiny Moravcových zatýkací komando. V bytě zastihnou jen Marii Moravcovou a jejího manžela Aloise. V nestřeženém okamžiku stačí Marie Moravcová pozřít kapsli kyanidu a na místě umírá. Zatčen je tedy jen její manžel. Syn Vlastimil, který shodou okolností byl u příbuzných v Písku, byl do Prahy přivolán fingovaným telegramem, že jeho matka těžce onemocněla. Po příjezdu, který se uskutečnil pravděpodobně v dopoledních hodinách 17. června, je při příjezdu na nádraží zatčen a podroben krutému výslechu.
Byt Moravců je pečlivě střežen gestapem. Během prvního dne po zatčení se k bytu Moravcových přiblíží její sestra Karolína Králová se svojí dcerou Ludmilou. Obě dvě jsou zatčeny. Ludmila je pro svůj nízký věk propuštěna, ale paní Královou si již na gestapu ponechají. Odpoledne po práci se k bytu Moravcových vypraví i syn Karel. Ten se naštěstí před vstupem do domu, kde Moravcovi bydleli, se zastaví v restauraci umístěné v domě, kde Moravcovi bydleli. Odtud uvidí vynášet rakev Marie Moravcové a dozví se o sebevraždě Jana Zelenky-Hajského, který bydlel v protějším domě.
Zatím gestapo z výslechů Vlastíka Moravce a Hany Krupkové zjišťuje, kde je úkryt parašutistů. Nad ránem 18. června tak vzplane poslední bitva. Odehraje se v Resslově ulici. Trvá 7 hodin, je vedena proti stonásobné přesile sedmi statečnými parašutisty. Pro Vlastíka Moravce to znamená jediné - v odpoledních hodinách identifikovat mrtvé těla parašutistů, která jsou vynesena na roh Resslovy a Václavské ulice.
Za čtyři měsíce po těchto událostech je z Malé pevnosti Terezín vypraven transport čítající více jak 400 lidí do koncentračního tábora Mauthausen. Mezi těmito lidmi je i 262 mužů, žen a dětí, podporovatelů parašutistů.
Ti byli 24. října 1942 v intervalu dvou minut vražděni v tzv. odstřelovacím koutě v Mauthausenu. Alois Moravec byl zavražděn v 15:08. Dvě minuty po něm jeho syn Vlastík. Smutnému osudu neušla ani sestra Marie Moravcové Karolína Králová. Za podporu parašutistům byla v Mauthausenu zavražděna v 10:06, její manžel František Král v 15:52. Jejich dcera Ludmila a syn Karel válku přežili a dožili se osvobození.