Hašler Karel
Karel Hašler
Vlastislav Janík
Jméno Karla Hašlera se stalo mezi vězni KT Mauthausen legendou. Jeho písničky byly pro mnoho vězňů vzpruhou v neradostném životě za dráty. Ostatně i písnička s titulem „To je ta písnička česká“ se stala jakousi hymnou českých vězňů v Mauthausenu a doprovázela je až do síní krematorií či pohřebních obřadů. Protože jméno Hašler se stalo legendou, mnohými legendami je opředen i pobyt Karla Hašlera v KT Mauthausen. V uvedením článku bych chtěl uvedené mýty vyvrátit a držet se svědectví, které se o Karlu Hašlerovi dochovalo do dnešních dnů.
Karel Hašler se narodil 31. října 1879 na Zlíchově. Stal se rukavičkářem, ale díky svému uměleckému nadání odešel pro prostředí naprosto odlišného. Stal se z něho herec, a to i herec divadla Národního, kabaretní umělec, který dokázal rozdávat radost ze svých písniček po celých Čechách a Moravě. V roce začátku okupace se Hašler dožíval 60-ti let. Byl jednou rozvedený a s druhou ženou Němkou Lotte v roce 1941 očekával své druhé dítě. V roce 1940 Hašlera přemluvil František Spurný, aby znovu začal vystupovat jako během 1. světové války a upevňoval na představeních národní duch. Jeho koncerty a vystoupení byly masově navštěvovány. O rok později jako spoluautor scénáře se Karel Hašler podílel na natáčení filmu dle předlohy Jana Drdy Městečko na dlani. Exteriéry filmu se natáčely u Ronova nad Doubravou. Po celodenním natáčení se filmaři scházeli v místním hostinci, kde se pak dlouho do noci vykládala a zpívalo. Hašler tomu samozřejmě musel dávat tón a často určitě zahrál i svoje písničky s upraveným aktualizovaným textem odrážejícím poměry v protektorátu. Jeden večer byl zase filmařský personál soustředěn v mysliveckém sále. Společně s ním tam sedávala i skupinka německých důstojníků, která do Doubravy přijela na lov. Po jednom takovém večeru byl Hašler náhle odvolán z místnosti. Po krátkém výslechu byl naložen do vozu a odvezen do Petschkova paláce. Po celou dobu jízdy Hašler seděl na zadní sedačce vedle mlčícího vojáka, který na klíně dřímal nabitý samopal. V Pečkárně pak strávil 2 dny a třetí byl propuštěn na svobodu. Hašler se znovu zapojilo do natáčení filmu. Koncem srpna se štáb stěhoval do Třemošnice u Ronova nad Doubravou. 2. září se ke štábu přiblížilo několik vojáků, kteří jen tak zbůhdarma přihlíželi na dění na place. Po polední přestávce najednou zatli vedoucího štábu Václava Dražila a spolu s ním i Karla Hašlera. Tentokráte se však již z vězení Karel Hašler nevrátil. O ani ne měsíc později do Prahy nastoupil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Hašler putoval do věznice v Drážďanech pravděpodobně k soudu, ale protože soud neměl asi dostatek prokazatelných důkazů, aby Hašlera hnal k soudní stolici, byl na místo toho 17. října odeslán do KT Mauthausen. Což stejně díky jeho věku znamenalo trest smrti. A právě jako nejvěrohodnější pojednání o jeho pobytě v KT Mauthausen se mně zdá svědectví škpt. Antonína Kramáře, vězně číslo 1935, který do Mauthausenu přišel transportem 3. října 1941. Uvedené svědectví otiskl Zdeněk Deyl starší ve své životopisné knize o Karlu Hašlerovi „Bylo to 17. října 1941, když se za chladného odpoledne objevil se před karanténním blokem v KT v Mauthausenu hlouček asi čtyřiceti nově přibylých vězňů, oděných pouze ve spodním vězeňském prádle, s dřeváky na holých nohou. Vyšli z horké koupele, oholeni a ostříháni. Třásli se zimou.
Pomáhal jsem tehdy jako starší vězeň blokovému písaři zapisovat do evidence přírůstky nových obětí nacistické persekuce. Ihned jsem poznal mezi Heftlinky Hašlera a vřele jsem ho uvítal. Měl radost, která ještě vzrostla, když jsem mu slíbil podporu a nutné informace. Opatřil jsem mu teplé ponožky a přímluvou u kápa vymohl přijetí do Strumpfstopferei, kde vězňové látali punčochy pro esesáky. Tím byl pro první dobu poněkud zabezpečen před nelidskými pracovními výkony, jež byly od vězňů požadovány.
Přidělili mu vězeňské číslo T-6581. Dostal plíšek s tímto označením a nosil jej na šňůře kolem krku. Na plátěné blůze a potrhaných kalhotách měl červený trojúhelník s iniciálou T a číslem. Hašler našel mnoho známých a brzy se vžil do poměrů. V druhé polovici listopadu se po ránu procházel mezi bloky. Setkal se s dozírajícím esesákem, který ho snad z bezmezné nenávisti k českým vězňům, snad z opilosti bezdůvodně zbil a skopal. V punčochárně mi ukázal oteklou nohu s krevními podlitinami. Do táborové nemocnice nebyl přijat a musel se vrátit do práce.
V tu dobu byl již značně zesláblý. Po práci museli čeští vězňové místo večeře cvičit na Apelplacu pod velením dozorců, ozbrojenými býkovci, v příšerném rudém světle reflektorů a v kouři, valícím se z komínů krematoria. Hašler věřil, že se do dvou měsíců vrátí domů. Nepřestal o tom kamarády ujišťovat. Při sčítání Heftlinků ráno, v poledne a večer stával v zadních řadách, obyčejně vedle mne, vždycky vzpřímený s hlavou hrdě vztyčenou. Při povelu Augenrechts (vpravo hleď) se díval Blockenführerovi vyzývavě do tváře. Stával se nápadným a to se nedoporučovalo. Vyskytly-li se v protektorátu nepokoje, sabotáže, nebo projevy odporu proti okupantům, odnášeli to čeští psi v koncentrácích citelně. Když se provalila lež o pádu Moskvy, řádili essmani nejstrašněji; všechny Čechy vyhnali do lomu na nejtěžší práci.
Lékař SS Richter z Prahy léčil jeho zranění a chtěl ho umístit jako pomocného písaře na bloku č. 3, Hašler odmítl, že práce v punčochárně je bezpečnější.
Koncem listopadu se hlásil k raportu u politického oddělení a žádal zástupce tábora Bachmayera, aby směl sepsal poslední vůli, chtěl se postarat o své děti a povolení dostal, ze zranění na lýtku se vyvinula flegmona, poležel si několik dní v nemocnici, kam ho dostal dr. Richter, a nechal jej později na holičkách. Šéflékař tábora SS Utersturmbanführer dr. Krebsbach jej vyhnal z revíru na invalidku na blok 13, všechny Čechy. Pak také Zeireis rozpustil punčochárnu a poslal zbylé Čechy na těžkou práci do lomu. I když tomu utekl na třináctce se mu moc dobře nedařilo. Vězni sem určení byli předem určeni k likvidaci. Dostávali jenom poloviční porce stravy, nesměli se vzdalovat od bloku a ni přijímat návštěvy. Nosili mu oknem ze záchodu trochu polévky a chleba. Pak jej zastihli silné krvavé průjmy. Ve středu před zlatou nedělí přinesl Kramář Hašlerovi kousek chleba naposled. Nevzal jej. Odmítl s poznámkou, že mu už nepomůže. Byl to za mého pobytu v táboře první případ, byť sebe neduživější, odmítl chléb.
Vypadal uboze, měl rozšíření panenky, vpadlé oči mu zářili zvláštním světlem. Poslední rozhovor skončil náhle, protože byl náhle odvolán ke kontrole čísel, jež tetovali vězňům na prsa kvůli úmrtní evidenci. Teprve po třech dnech, v neděli odpoledne jsem vyhledal spoluvězně Msgr Dr. Černého preláta z Hradce Králové a žádal ho, aby poskytl Hašlerovi útěchu. Oknem záchodku jsme zaprosili, aby nám ho zavolali. Řekli nám, že byl v důsledku prudkých průjmů postaven pod sprchu a že leží v bezvědomí na umývárně. Jelikož dovnitř nemohli požádali, aby alespoň otevřeli okno. Vyhověli jim a uviděli jsme na holé betonové podlaze obličejem k oknu ležet bezvládné tělo našeho písničkáře, vyhublé na kost, s velkýma očima v hustých brvách. Zemřel patrně na zánět mozkových blan nebo plic po opakovaných ledových sprchách.
Úřední zápis o jeho smrti zní: „Běžné číslo úmrtního protokolu 1320-T Schutzhäftling m.r. 6581 Hašler Karel, narozen 31.10.1879 v Praze. Zemřel na všeobecnou otravu po flegmoně dne 22. prosince 1941 v osm hodin deset minut.“