Tobišková Raja
Pravý ruský boršč a kamínek z Mauthausenu
Když jsem Raju Tobiškovou naposledy viděl bylo to začátkem listopadu v královéhradecké nemocnici. Ležela zde od srpna letošního roku. Prodělala těžkou operaci a jak se lidově říká utekla hrobníkovi z lopaty, když několik dní proležela na jednotce intenzivní péče. Sice byla již z lékařského hlediska vyléčená, ale její srdíčko již nechtělo napumpovat do jejích oslabených nohou tu potřebnou sílu. Přesto její mysl byla jasná a já ji mohl předal poslední kamínek z Mauthausenu, který jsem jí již poslední roky vozil. Vždy pro ni moc znamenal. I když v lágru smrti strávila, v uvozovkách, jen dva měsíce.
Dostala se do něj evakuačním transportem z KT Ravensbrück jako takzvaný Ost Arbeiter z Ruska, kde se narodila narodila 23. června 1927 jako Raisa Osypenko v Port Katunu. Bohužel tragické události II. světové války ji zavlékli až do nacistického Německa, kde jako totálně nasazená musela od svých 15 letech pracovat pro Velkoněmeckou říši. Do KT Ravensbrücku se dostala na základě textu v dopise, který adresovala svému bratrovi na podzim roku 1944. Ten v té době pobýval v Berlíně rovněž jako zavlečenec z východních zemí. V tom dopise se pravilo, že „i pro něj jednou vyjde sluníčko“. To stačilo k tomu, aby ji gestapo poslalo za ostnaté dráty koncentračního tábora.
KT Mauthausen byl od svého založení v roce 1938 jen mužských táborem. První ženy se zde objevili až na přelomu let 1944-1945, kdy se z celé Evropy začaly do Mauthausenu evakuovat hlavně židovské tábory a pak i největší ženský koncentrační tábor Ravensbrück. Ženy se do KLM dostaly v té nejhorší době. V táboře byl nedostatek všech potřeb nutných na přežití. Jídla bylo málo, že vězni ještě více než před tím umírali podvýživou, hroutilo se sociální zázemí (na jednom bloku určeném maximálně pro 300 vězňů bylo ubytováno až 1200 vězňů) a pracovní nasazení i vlastních žen bylo enormní.
Ženy tehdy z KLM jezdili do nedalekého Amstettenu, kde likvidovali následky spojeneckých náletů na místní železniční uzel. Jednalo se o odklízení sutin, pohřbívání mrtvých atd. Při jedné takové směně se najednou objevily na obloze bombardovací spojenecké svazy, které okolí nádraží zasypaly dalším přídělem leteckých pum. Kdo mohl tak se schoval. Ženy ve vězeňských úborech prchaly do blízkého lesa. Bohužel zanedlouho i tam je dostihly výbuchy bomb. Bilance náletu bylo tragická. Ten den zahynulo z pětisetčlenného komanda více než 300 žen. Když měly ženy třetí den opět znovu nastoupit do práce do amstettenského komanda řekly, že znovu do Amstettenu nepojedou. Něco nebývalého. V táboře, kde vězeň měl hodnotu „červa, kterého stačilo jen zašlápnout“ to vyvolalo nebývalou reakci. Brzy se na „stávkující“ ženy přišel podívat sám velitel tábora Franz Ziereis. A tehdy sedmnáctiletá Raja předstoupila před velitele tábora a řekla, že „my do Amstettenu nepojedeme. To nás raději za živa upalte.“ Fr. Ziereis asi věděl, že dny jeho i tisícileté říše jsou sečteny. Pravděpodobně se skřípěním zubů poslal ženy pracovat do táborového zahradnictví. Na odklízení trosek již ženy nikdy nejely.
Těsně po válce se Raja v táboře spřátelila s československými vězni. Ti ji vzali sebou do Čech. Ještě jako neplnoletou se ji ujali manželé Stránští, kteří oba prošli koncentračními tábory. Na návrat zpět do SSSR neměla odvahu. Již tehdy věděla jak se Stalinův režim choval k těm, kteří padli do německého zajetí a válku přežili. Po získání československého občanství se usadila v Hradci Králové, kde založila rodinu.
Pravidelně se zúčastňovala srazů mauthauseňáků jak si bývalí vězni říkali. Jezdila také na mezinárodní oslavy osvobození KT, kde jsem ji také poprvé mohl poznat. Již dříve jsem ji několikrát kontaktoval, ale mé žádosti o rozhovor odmítala. Po její poslední návštěvě Mauthausenu v roce 2008 nakonec k osobnímu rozhovoru došlo. Z něho jsou také poskládány tyto vzpomínky. A ještě na něco nemohu při vzpomínkách na Raju zapomenou. Na pravý ruský boršč, který na mou návštěvu přichystala. Tak vynikající boršč už nikdy jíst nebudu. Raja Tobišková vězeň KT Ravensbrück a KT Mauthausen totiž 12. prosince roku 2010 ve svých 83 letech odešla na věčnost.
Prosím ty kdož jste ji znali, aby si na ní vzpomněli.
Vlastislav Janík
Raja Tobišková a Jiří Zavřel
Raja Tobiškobá
