Pek Jaroslav

V listopadu loňského roku zemřel ve věku nedožitých 93 let Ing. Jaroslav Pek. Vězeň č. 3358 koncentračního tábora Mauthausen.

Jaroslav Pek se narodil 14. prosince 1919 v Týně nad Vltavou. Zde prožil své rané dětství i nastupující hospodářskou krizi 30. let. V roce 1931 pila, kde pracoval jeho otec, zkrachovala. Rodina se rozhodla řešit svoji sociální situaci tak, že se vystěhovala do Sovětského svazu. Do země kde dnes již znamení včera. Důvod byl prostý. Otec Jaroslava Peka vkládal do první země socialismu jako zakládající člen KSČ velkou naději na vyřešení rodinných materiálních problémů. V sovětské Rusku Pekovi pobyli celkem 6 let. Do Československa se vrátili v roce 1937, v době, kdy vypukly v Rusku opět stalinské čistky a Pekovy byli nuceni k tomu, aby přijali sovětské občanství. To odmítli a tak jim nezbývalo nic jiného než se vrátit do staré vlasti.

Zde však také neměli na růžích ustláno. Když se totiž při shánění zaměstnání zmínili o tom, že se vrátili z Ruska, žádný ze zaměstnavatelů je nechtěl vzít do práce. Až po čase se otec Jaroslav uchytil ve smíchovské vagonce jako truhlář a syn Jaroslav nakonec s trochou dávkou štěstí získal zaměstnání ve Waldesce ve Vršovicích. Zde jej také zastihla okupace.

Hned se jako člen Svazu komunistické mládeže zapojil do odboje. Zpočátku roznášel letáky, nosil rodinám odbojářů finanční pomoc a jejich byt na Smíchově se stal místem azylu v ilegalitě žijících lidí.

V září roku 1941 si pro Jaroslava Peka přímo do továrny ve Vršovicích přišlo gestapo. Po několika výsleších v Pečkárně je v prosinci jako „nepolepšitelný“ odeslán do KT Mauthausen. Za krátký čas se v lágru setkává se svými zatčenými druhy z odboje i se svým otcem. „Před kuchyní se nosiči řadí podle čísel baráků. Před námi jsou nosiči z třináctky. S překvapením zjišťuji, že mezi nimi je můj dobrý kamarád František Záruba. Nevěděl jsem, že ho dostalo gestapo. Okamžitě jsem se snažil prohodit s ním několik slov. Uslyšel jsem jen: Tvůj táta je tady taky – nic víc. Stál jsem jako zkamenělý, v hlavně prázdno. Dosah sdělení jsem si v prvních okamžicích nedokázal uvědomit.“ Zprvu si totiž myslel, že zpráva není pravdivá. Vždyť mu chodily dopisy od rodičů, kde byl jeho tatínek podepsán. Aby se o tom přesvědčil, vytáhl úzkostlivě uschovávaný dopis z domova a začal jej zkoumat. Dopis byl sice podepsaný oběma rodiči, ale podpis otce nebyl pravý. V tu chvíli jej polila hrůza. Věděl dobře o zdravotním stavu svého otce a uvědomoval si, že nemůže v podmínkách koncentračního tábora přežít. Po karanténě, kterou prodělal Jaroslav Pek st. na bloku 13 byl přidělen ke komandu do Russenlágru, které mělo za úkol připravovat terén pro stavbu baráků, ve kterých měli být ubytováni sovětští váleční zajatci. Shodou okolností ve stejném komandu pracoval i jeho syn. Ten se ho také hned ujmul a zasvěcoval jej do vlastního táborového života. Jeho podstatou bylo heslo nicht arbeiten – immer gucken.

Posléze se opět oba dva dostali do tesařského komanda, které stavělo na planýrce vytvořené vězni nové baráky. Ač se jednalo o celkem ne moc fyzicky náročnou práci, přesto otec Jaroslava Peka těžce onemocněl a jeho stav se neustále zhoršoval. Když již mu nikdo nedával žádnou naději, byl přeložen do KT Dachau, kde podmínky pro vězně byli přeci jenom lepší a zde se také dožil osvobození tábora.

To na Jaroslava čekala ještě dlouhá strastiplná cesta plná životních překvapení.

V září roku 1942 vedení tábora hledalo lidi do továrny ve Steyeru. J. Pek se přihlásil a byl přijat jako zámečník. Poměry v továrně byly samozřejmě mnohem lepší než v táboře. Díky své zkušenosti se vypracoval tak, že začal civilním zaměstnancům opravovat hodinky, vyrábět různé dárkové předměty, za které obdržel často nějaké potraviny. To mu dovolilo přežívat v nelidských podmínkách.

V prosinci roku 1944 byl náhle přeložen do KT Osvětim. Tento tábor totiž nutně potřeboval opraváře aut a J. Pek měl ve své vězeňské kartě uvedenu tuto profesi, kterou před válkou vykonával. V Osvětimi však nepobyl dlouho. Rudá armáda nezadržitelně postupovala západním směrem na Berlín a v lednu se dostala až do blízkosti osvětimského tábora. Tehdy byl tábor rychle evakuován na západ. Vězni byli narychlo vyháněni na pochody smrti s cílem dosáhnout ještě neobsazeného území. Překotnost celého snažení dokumentují i vzpomínky Jaroslava Peka, kdež říká: „Jednou jsem se vrátil do tábora a tam nikdo nebyl. Tábor byl úplně prázdný. Říkal jsem si, že se můžu schovat, ale na druhé straně mně v hlavě vrtala myšlenka, že může být tábor podminovaný a Němci jej mohou vyhodit po povětří. Tak jsem raději tuto myšlenku zavrhnul.“ Se zbylou skupinou vězňů se dostal do Gross Rosenu a pak do Leonbergu, kde byla podzemní továrna. Na jaře jej v tomto táboře zastihlo osvobození americkou armádou.

Šťastně se tak mohl vrátit po 4,5 letech věznění v nacistických táborech domů do Prahy, kde se setkal i se svým otcem.

Po válce se aktivně zapojil do budování lidově demokratického státu. Začal pracovat v poradních orgánech vlády a na ÚV KSČ, kde pracoval až do svého důchodového věku. V padesátých už v době, kdy měl svoji rodinu, dosáhl po večerním studiu titul inženýra na vysoké škole ekonomické.

V 90. letech, když se bývalí vězni KT Mauthausen opět začali scházet a vydávali i svůj časopis Mauthausenská blok, se dle svých možností do této činnosti zapojil.

Bohužel nemoc, která jej zasáhla, byla silnější než on. Jaroslav Pek zemřel 16. listopadu v přítomnosti své milované ženy Miluše v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.


Vlastislav Janík

28.12.2012