Hnilička Antonín
Vlastislav Janík
V únoru letošního roku nás navždy opustil bývalý vězeň KT Mauthausen, zapálený propagátor díla Vladislava Vančury a hlavně neúnavný zastánce odkazu KT Mauthausen Antonín Hnilička. Byl znám ve školách 5-té pražského obvodu, kde často dětem a dospívající mládeži předával své zkušenosti, které měl s nacistickým totalitním režimem.
Antonín Hnilička se narodil 16. prosince 1927 v Uherském Brodě do početné rodiny. Nedlouho po jeho narození mu zemřela matka a otec se znovu oženil. Bohužel vztahy s novou otcovou ženou již nebyly tak idylické jako s jeho pokrevní matkou. Ani další přicházející události nebyly o mnoho pozitivnější. V září roku 1938 přišly mnichovské události, které vyústili v odstoupení československého pohraničí. Na jaře následujícího roku následovala ještě horší zpráva. Okupace okleštěných českých zemí a vznik samostatného Slovenska.
Tyto změny zasáhly i do života Antonína Hniličky. Řada mladých lidí byla odváděna na nucené práce do Německa. V kraji, kde se narodil, se tradičně chodilo za prací do Rakouska. To pokračovala i v době, kdy Rakousko bylo součástí Velkoněmecké říše a v Čechách byl ustanoven protektorát Čechy a Morava. Zájem o tuto práci se neustále zvyšoval. Hlavně mladí lidé tím předcházeli nucenému pracovnímu nasazení na území Velkoněmecké říše.
K těmto lidem se záhy připojil i Antonín Hnilička. Poprvé takto odešel pracovat do rakouského pohraničí na podzim roku 1941. Jen krátce po ukončení základního vzdělání. Zde se také poprvé setkal s utrpením, které v zajetí zakoušeli sovětští váleční zajatci: „S námi, ale zvlášť, dělalo komando ruských válečných zajatců. To byli ubožáci. Kost a kůže. Měli na sobě jen mantly a roztrhané hadry. Hladoví jako vlci. Kde mohli – za barákem, v koupelně, na latríně pořád se nás ptali: ´Nemáš pokouřit? Nemáš chleba?‘ Jenomže to nezůstalo bez pozornosti. Gestapáci začali na ta pracoviště jezdit. Měli ty klobouky, límce, kožeňáky. A začali to pozorovat. A i ten gauleiter nás pořád označoval, že jsme bolševici a že děláme sabotáž.“
První velkou nenávist Němců vůči Čechům zažilo Antonín Hnilička po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Tehdy byl také společně ještě se čtyřmi Čechy zatčen za údajnou sabotáž.
Ze začátku byl vězněn v káznici v Lanzendorfu, ale na jaře roku 1943 byl převezen do KT Mauthausen. Zde prošel klasickou přijímací procedurou, která spočívala v ostříhání, oholení, desinfekcí lyzolem nanášeným lakýrnickou štětkou a pak rozpařením ve sprchách a následně dlouhém čekání na Apellplatzu. Následoval odchod na tzv. karanténní bloky. V případě Antonína Hniličky se jednalo o blok č. 16. Běžně zde vězni pobývali 2 nanejvýš 3 týdny. Antonín Hnilička však strávil na karanténě dva měsíce. Byly totiž na něm aplikovány místními doktory pseudovědecké pokusy s kvasnicovou a bez kvasnicovou stravou.
Z karantény byl přeložen do komanda, které chodilo do Russenlágru. Ale nakonec skončil v pověstném lomu a na trestném bloku číslo 13. V lomu se ocitl poprvé v ohrožení života. Stalo se to tak, že vězni museli být neustále v poklusu a zformováni v pětiřad. Boty, které měly na nohou, byly jen obyčejné dřeváky s volnou patou. Při jednom takovém pochodu v uzavřeném tvaru se Antonínu Hniličkovi jedna bota vyzula. Nebylo možno se pro ni ohnout, či z útvaru vystoupit a zastavit. Bota byla ztracena. Tak musel Antonín Hnilička celý den chodit bos. Do nohy se mu dostala flegmóna. Celé léto tak promarodil částečně na revíru a částečně v Russenlágru . Jen jeho mladý věk jej dělil od toho, že nebyl poslán na „vyšetření“, které by končilo smrtící injekcí do srdce nebo smrt v plynové komoře.
Ke konci roku 1943 byl přeložen do pobočného tábora v Gussenu. I zde byl nasazen do kamenolomu, kde pracoval téměř celý rok. Poté byl přesunut do podzemní továrny, kde se vyráběly součástky k letadlům Messerschmitt. Pro Antonína Hniličku to bylo částečně vysvobození. Unikl otrocké vyčerpávající práci v lomu.
Na konci války Němci řešili, co s tisíci zuboženými vězni udělají. Byli jejich černé svědomí a tak plánovali, že by většinu vězňů nahnali do štol a vchody zavalili. Takové pokusy se uskutečnili i v Gussenu. „Ač jsme byli po noční, tak nás tam vzali a hnali do těch štol. Bylo nás asi šest sedm Čechoslováků a nechtěli jsme přijít k nějakému úrazu, tak jsme radši postupovali vpředu jeden po druhém. Už jsme došli až ke konci, k úpatí štoly. Dál už to nešlo. Za námi byla slyšet střelba, štěkot psů, řev. Víte, to byl děs a hrůza. Jak začaly v okolí padat bomby, co shazovali spojenečtí letci. A kde to bylo špatně zapažené, tak se začaly sesouvat kubíky hlíny a ty zavalily vězně, kteří tam stáli. A do toho řev a štěkot psů. Šli jsme tam takto jednou, dvakrát. Naštěstí to dobře dopadlo. Když jsme šli potřetí, tak okolo 17 hodiny tak už jsme tam nechtěli jít. Co nastalo? Masakr u vchodu. Ti, co byli vpředu a nechtěli tam jít, tak byli utlačení. Spadli, pošlapaní tam zůstali. Mnoho lidí mrtvých. Tak to s námi mělo dopadnout.“
Konec války se však již nezadržitelně blížil. Na počátku května vystřídali jednotky SS starší chlapi z řad vídeňských hasičů. Přestalo se chodit do práce a spíše letargicky se vyčkával konec války. Ten přišel pro vězně v Gusenu 5. května 1945. Vězni byli absolutně vyčerpáni. Hladoví a ve velmi špatném zdravotním stavu. Jejich jedinou starostí bylo jak opatřit pro sebe a ty nejbližší alespoň něco k jídlu. Jako první se namátli angorští králici, kteří se v Gusenu chovali. Během pěti minut všech 1400 kusů zmizelo. O další zásobování potravinami se již postarala americká armáda.
V Gusenu po skončení války nastal trochu jiný režim odchodu vězňů než v mateřském táboře. V Gusenu totiž mohli vězni hned po osvobození tábor opustit. Skupina českých vězňů, v níž byl i Antonín Hnilička, vyrazila směrem do Lince. Zde navázali kontakt s americkou armádou, která jim poskytla jak potraviny, tak i dopravní prostředky k přepravě k československým hranicím, kde se skupina ocitla již 7. května. Dál však nemohli. V Čechách se ještě bojovalo a cestou na České Budějovice vězni dokonce narazili na ještě bojující jednotku SS. „Jak jsme tam my dojeli v těch vězeňských hadrech, někteří měli i pistole, já jsem jí neměl, poněvadž bych se jí spíš zastřelil. A teď to začalo. Na každý blatník posadili kulomet a na pušku bodák. My všichni vpředu. Řidič jel jedničkou, pomalu krokem. Jeli jsme až na most. V blízkosti byla kasárna vládního vojska. Teď to vidíme – pod mostem to bouchá, podél řeky esesáci vodili lidi, co kladli odpor. Tam to stříleli. No revoluce. Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct a říkali jsme si, že teď to máme spočítané. Teď jsme v pasti. Na mostě tam hlídkoval vládní voják, my jsme na něj tak nějak spontánně zavolali, aby nám šel pomoct. Esesáci ho odehnali, nechtěli s ním mluvit. On na nás zavolal, že se ještě vrátí. Přišel s podplukovníkem vládního vojska a ten nás vymodlil.“ Potom už v cestě nic nebránilo. Z Českých Budějovic se Antonín Hnilička vydal přes Jihlavu do Uherského Brodu. Domů dorazil až 16. května.
Po válce přišly jiné starosti. A to co s ním bude dál. Byl prakticky bez vzdělání a vůbec nevěděl, do jakého světa se vrací. Po válce krátce nastoupil k československým drahám. V roce 1949 byl odveden na vojnu, kde absolvoval poddůstojnickou školu a po absolvování vojenské služby podepsal závazek služby u pohraniční stráže, kde sloužil až do odchodu do důchodu v roce 1984.