Zdenka Paková

Příběh Zdenky Pakové

Vlastislav Janík

"Kdož
by pak hleděl duši svoji zachovati, ten ji ztratí, kdož by pak ztratil duši pro
mne, ten ji nalezne." Krédo vybrané
z Písma Zdenkou Pakovou, kterým se řídila.

Zdenka Paková
se narodila 8. listopadu 1906 v Praze jako nejmladší ze 4 dětí redaktorovi
časopisu "Nový Havlíček" Jiřímu Pakovi a Arnoštce Pakové rozené Mayerhofferové.
Absolvovala průmyslovou školu šití prádla na dívčí odborné škole rodinné
s vynikajícím prospěchem. Z počátku pracovala jako sekretářka Stavebního
družstva Obrodného hnutí studenstva a po otevření koleje Budeč zde pracovala
jako účetní. Bydlela v Praze Vršovicích v Mexické ulici číslo 4. Byla
českobratrského vyznání, upřímného, pravdomluvného a věrného charakteru a vždy
z ní zářilo cosi radostného. I v nejtěžších chvílích dovedla potěšit
a vzkřísit naději. Jaroslav Šimsa, spolupracovník z odboje, o ní říkal, že
vždy věděla, co bylo potřeba a když bylo možné, tak pomohla. Byla nesobecká a
vynalézavá.

Po okupaci se
zapojila do odboje. V rezistenci spolupracovala s členy akademické
YMCA Jaroslavem Valentou, Jaroslavem Šimsou a Rudolfem Marešem. Jaroslavu
Valentovi pomáhala v odboji jako spojka. Pro něho a další vlastence
v ilegalitě obstarávala šatstvo, potraviny a falešné osobní doklady. Pro
Vladimíra Krajinu a vysílačku organizace "Ústřední vedení odboje domácího"
zasílala prostřednictvím Františka Drašnera zpravodajské informace. Její byt
sloužil jako úkryt Rudolfu Marešovi, Františku Peltánovi a Jaroslavu Valentovi
během jejich života v ilegalitě. Ve svém bytě také poskytla ubytování
anglickému důstojníkovi, který uprchl ze zajateckého tábora, mjr. Ronaldu
Littledalemu.

Major Ronald
Littledale se stal po vypuknutí války s Německem příslušníkem britského
expedičního sboru ve Francii. Při ústupových bojích u města Calais padl do
zajetí. Odtud byl transportován do tábora pro válečné zajatce na území
tzv. Generálního gouvernementu. Ze zajateckého tábora se mu ještě
s jedním kolegou podařilo uprchnout. Za pomocí polské ženy se jim podařilo
dostat do Rumunska s cílem překročit bulharské hranice a dál pokračovat do
Turecka. Na hranicích je jejich průvodkyně zradila a vydala bulharským
bezpečnostním orgánům. Ti je předali německým úřadům, které je eskortovaly zpět
do zajateckého tábora. U Roudnice nad Labem se jim podařilo z vlaku,
kterým jeli, uprchnout. Jeho kolegu krátce na to zajali. Littledale měl více
štěstí. Podařilo se mu dostat až do Roudnice a přes evangelického faráře F.
Dobiáše z Krabčic byl poslán k faráři "Sdružení evangelické mládeže" Janu Miřejovskému.
Jaroslav Valenta rozhodl, že ho bude jeho odbojová organizace ukrývat. Od
počátku roku 1942 se tak ocitl Littledale v péči členky akademické YMCY
Zdeňky Pakové, která pro něj zajišťovala ubytování, ač s tím z důvodu
jejich zpravodajského poslání nesouhlasila.

Postupně se do
ukrývání britského důstojníka zapojilo více lidí. Mimo Zdeňky Pakové a její
sestry Jiřiny se jednalo o Annu Kavinovou-Schustlerovou, manžele Marii a Emila
Brunclíkovy, Markétu a Vladimíra Bergauerovy a Gertrudu Šaškovou. Mjr.
Littledale se u těchto lidí ukrýval až do 15. května 1942.

Pomocí přátel
v Rakousku Vladimír Bergauer připravil útěk mjr. Littledaleho do
Švýcarska. Na rakousko-švýcarských hranicích odmítl Littledale z důvodu
špatných sněhových podmínek přejezd na lyžích přes hraniční hřeben a vrátil se
zpět do Rakouska. V důsledku zvýšené ostrahy na německé straně protektorátní
hranice po atentátu na Heydricha byl na železniční stanici ve Vimperku zatčen.
Po jeho zatčení gestapo postupně rozkrylo všechny úkryty Littledaleho a zatklo
všechny jeho podporovatele.

Zdenka
nastoupila 14. června na dovolenou. 26. června byla zatčena. Až 1. září 1942
dostala od svého zaměstnavatele výpověď z důvodu, že se z nastoupené
dovolené do zaměstnání již nevrátila. Po zatčení byla převezena do německé
policejní věznice na Pankráci a odtud byla deportována kolem 15. 10. 1942 do
Malé pevnosti Terezín. Z Malé pevnosti vedla její cesta do koncentračního
tábora Mauthausen, kde byla 24. 10. 1942 v 10:24 zavražděna.

            Podobně
tragické jsou i osudy jejích spolupracovníků. Jaroslav Valenta byl zatčen při
policejní razii v noci po vykonání atentátu na Heydricha v bytě
manželky Jaroslava Šimsy a popraven 24. 10. 1942 v KT Mauthausen. Jaroslav
Šimsa byl zatčen již v zimě roku 1940. Prošel několika německými
káznicemi. Jeho život vyhasl v koncentračním táboře Dachau v únoru 1945.
Rudolf Mareš byl zatčen poté, co padl do léčky pražského gestapa
v červenci 1942, při které byl zraněn a zastřelen František Peltán. Mareš
byl zavražděn na Pankráci v říjnu 1944. Přechovávatelé majora Littedaleho
manželé Brunclíkovi, Bergauerovi a Gertruda Šašková byli rovněž popraveni ve
stejný den jako Zdenka v KT Mauthausen. Mjr. Littedalovi se podařilo ze
zajetí znovu uprchnout. Dostal se přes Švýcarsko do Francie a opět vstoupil do
britské armády. Padl 1. září 1944 jako velitel pluku.