Příběh rodiny Marečkových

Příběh rodiny Marečkových

Vlastislav Janík

            Mladí

                        Václav Mareček se narodil 12. listopadu 1894 v domě č. 32 v Chotětově v okrese Nové Benátky jako manželské dítě Václava Marečka, katolíka z Dřís, dělníka v Chotětově a Marie, rozené Skalákové, katoličky z Čelákovic. Po rodičích měl Václav Mareček římskokatolické vyznání. Školní vzdělání získal na obecné škole a pak byl zaměstnán jako kočí[1]. Po vypuknutí 1. světové války byl nucen 21. června 1915 v Mladé Boleslavi narukovat do rakousko-uherské armády jako pěšák. Se svým útvarem se na jaře roku 1917 ocitl na italsko-rakouské frontě v oblasti hory Cum. Hora se během 1. světové války stala jedním z mnoha strategických bodů na italské frontě. Dne 17. května 1917 zde byl Václav Mareček zajat italskými vojáky.  

            Legie

            Na jaře roku 1918 se začala v Itálii formovat československá divize. Zároveň se rozvinula agitační činnost vybízející české zajatce ke vstupu do této jednotky. Možnosti vstoupit do československých legii využil téměř po roce pobytu v zajateckém táboře v Padule i Václav Mareček. 18. dubna 1918 podepsal slib služby v legiích a byl přijat k 1. rotě 39. pluku v hodnosti pěšáka. Po krátkém výcviku byl 30. května 1918 poslán na frontu jako příslušník 33. pěšího pluku. Na frontě byl 28. června zraněn. Zranění si vyžadovalo odborné léčení, a proto byl poslán do centrální vojenské nemocnice v Carpenede. Za měsíc mu už jeho zdravotní stav umožňoval znovu nastoupit ke své jednotce. Od ní byl 6. září 1918 přeložen k 32. pěšímu pluku a 24. října 1918 k 39. pěšímu pluku. Pobyt v italských legiích ukončil v hodnosti desátníka.[2]

            Vojáci italských legií se do nově vzniklé vlasti dostali již v prosinci 1918. Patřili k prvním jednotkám, o které se nový stát mohlo opřít. Místo klidu a míru je čekalo hned několik naléhavých úkolů, které mladý stát musel vyřešit. Předně musel na přelomu let 1918 a 1919 zabezpečit hranici s Polskem v oblasti Těšína. Na jaře 1919 pak čelil pronikání vlivu Maďarské republiky rad, která svojí expanzi přenášela i na bývalé území Horních Uher, kde se vytvořila v červnu 1919 Slovenská republika rad. Z dochovaných materiálů ve VHA se nedá přesně určit, zda Václav Mareček zasáhl do bitev o polskou hranici. Jen můžeme doložit, že počátkem dubna byl povýšen na četaře. O působnosti Marečka na Slovensku máme již více informací. 20. dubna byl vrchním velitelem československých vojsk na Slovensku vyznamenán československým válečným křížem. O dva měsíce později byl raněn v boji u Cziffaru. Odtud byl převezen do nemocnice v Nitře a nakonec 26. června 1919 přeložen do nemocnice v pražském Karlíně. Až 15. srpna 1919 byl propuštěn z ošetřování k I. výcvikové skupině v Hlohovci. K mateřskému 39. pluku a jeho 10. rotě se vrátil 16. září 1919 a 2. října 1919 převelen do Brandýsa nad Labem. Z vojenského poměru byl propuštěn 7. ledna 1920 a s odchodem do zálohy byl 14. ledna 1920 povýšen do hodnosti strážmistra. Díky účasti v italských legiích mu byla započítána služba v ozbrojených složkách v délce 5 let a 3 měsíců. Za svoji aktivní účast v legiích obdržel v roce 1928 medaili Za vítězství. To už bydlel na adrese Loubí u Děčína čp. 728[3].

Republika a Sokol

                        Po ukončení vojenské služby se Václav Mareček usídlil v obci Dřísy, kde pracoval jako železniční zřízenec na místním nádraží. Seznámil se zde s Marií Poživilovou, s níž se oženil. Marie se narodila 23. ledna 1897 ve Vinařicích čp. 14 v okrese Mladá Boleslav Štěpánu Poživilovi, dělníku v Hrušově a Marii Poživilové, rozené Drahotové a byla služkou v Hrušově čp. 3. Pokřtěna byla jako římská katolička, později udávala, že je bez vyznání. Měla celkem čtyři sourozence Annu, Josefa, Rudolfa a Štěpána. Můžeme ji popsat slovy úředního dokumentu: byla kulatého obličeje, hnědých očí, normálních úst, fádního nosu a kaštanových vlasů[4]. Svatba Václava a Marie se uskutečnila 20. června 1920 v Horkách nad Jizerou. Za svědky novomanželům šli Václavovi kolegové železniční zřízenci z Hrušova Rudolf Drahota a Josef Prášek. Marie Marečková měla základní vzdělání a byla ženou v domácnosti. 23. ledna 1921 se manželům narodila první dcera. Po matce dostala jméno Marie. Druhé dítě, dcera Libuše, se do rodiny narodila 10. července 1925 v Děčíně, kam byl Václav Mareček přeložen.

            Od vzniku republiky počet členů v podmokelském Sokole neustále narůstal. Bylo to dáno tím, že v Děčíně, který byl sídlem víro státních úřadů, přibývali čeští úředníci a rozmnožovali řady sokolské jednoty, tehdy podmokelské. Organizačně zvládnout stále větší množství cvičenců už nebylo možné. Proto podmokelská jednota navrhla děčínským členům, aby se osamostatnili a vytvořili v roce 1922 vlastní jednotu.[5] Právě do ní docházel Václav Mareček, jeho žena Marie a následně i jeho děti.

            Po odstoupení českého pohraničí Velkoněmecké říši se Marečkovi přestěhovali na Mělník. Rodina bydlela v domě na Smetanově ulici čp. 23. Václav Mareček pracoval na mělnickém nádraží jako železniční zřízenec a zapojil se do činnosti místní sokolské organizace. Zde se brzy prosadil do funkce druhého místonáčelníka, který byl pro svoji přímou povahu velmi oblíben[6]. I přes svůj vysoký věk patřil k dobrým cvičencům a také cvičitelům.  Mezi místními Sokoly měl přezdívku Karhan.[7]

            Odboj

            Činnost Sokola po okupaci zbytku Česko-Slovenska byla neustále omezována až byla Konstantinem von Neurathem 12. dubna 1941 zastavena. Již v té době se náčelník mělnického Sokola Augustin Rebec[8] snažil s dalšími členy cvičitelského sboru organizovat schůzky členů a cvičenců v různých hostincích na Mělníku, kde Sokolové hrály kuželky a kulečník, aby se udržovaly blízké vztahy mezi členy jednoty. Ani po vlně zatýkání, která proběhla ze 7. - 8. října 1941, kdy došlo k zatčení i čelných představitelů Sokola na Mělníce[9] a po úředním rozpuštění spolku „České obce sokolské“ 12. října 1941, se od těchto srazů neustoupilo.

Zatýkací akci se vyhnuli jen členové župy Krušnohorské-Kukaňovy, která byla na podzim roku 1938 rozpuštěna, protože se teritoriálně rozkládala na území podstoupeného pohraničí. Proto Jan Zelenka[10], Bedřich Kubice[11], Václav Novák[12] jako čelní představitelé této župy zatčeni nebyli. Zatčení v té době unikl i Václav Mareček bývalý člen Krušnohorské župy Kukaňovy.  

Již v polovině roku 1941 Václav Novák odeslal Václavu Marečkovi poštou dopis, v němž ho zval ke schůzce. Václav Mareček byl jeho předválečný známý ze Sokola. K domluvené schůzce Václav Mareček přizval své nejbližší spolehlivé sokolské spolupracovníky, náčelníka Sokola Mělník Augustina Rebce, okrskového náčelníka Sokola Ferdinanda Černického[13] a Bohuslava Bubníka[14]. „V den příjezdu br. Nováka šel mu naproti na nádraží br. Mareček společně s Gustou Rebcem, se mnou a možná i s br. Ferdinandem Černickým. Bratr Novák nás informoval o tom, že se organizuje z řad spolehlivých členů Sokola župy Barákovy odbojová skupina, která navazuje spojení na celostátní odbojovou organizaci a žádal nás o spolupráci – bez účasti příslušníků rodin.“[15] Příslib okamžitě dostal. Novák mohl tedy po nedělním obědě, který byl u Rebců a po následné procházce z Mělníka odjíždět spokojený.[16] Jako spojku s Václavem Novákem vybrali mělničtí Sokolové nejmladšího účastníka schůzky Bohuslava Bubníka. Z původního předávání zpráv o stavu německé armády se po příchodu parašutistů do Prahy přeměnilo na zásobování potravinami. A nejen to. Jednou byli mělničtí odbojáři Václavem Novákem prostřednictvím Bohuslava Bubníka požádáni, aby našli vhodné místo pro vysílačku. „a poněvadž jsem se sám ihned nerozhodl, řekl jsem, že nějaké místo u nás urychleně najdeme, a když jsem přišel za dva dny, tak vysílačka byla již umístěna jinam.“[17]

            Zatčení

            Po vyzrazení parašutistů ukrývaných v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje došlo k rozsáhlému rozkrytí podporovatelské sítě skupiny ANTHROPOID. Na Mělník se dostalo až v polovině července poté, co byl 9. července 1942 zatčen Václav Novák. Prvním zatčeným z mělnických odbojářů byl Augustin Rebec s manželkou Boženou. Pak následoval Ferdinand Černický s manželkou Marií a jejich synem Miloslavem. 25. července se rozjela další vlna zatýkání. Toho dne byl na Mělníku zatčen Václav Mareček a Bohumil Bubník. V sousední jednotě šepecké byl dále zatčen bývalý náčelník Sokola v Bratislavě Otta Paneš a ve Všetatech JUDr. Karel Klouda.[18] Uvedená skupina zatčených byla převezena k výslechu do Petschkova paláce a odtud do věznice na Pankráci. O výsleších, kterými prošla rodina Marečkova, nemáme žádných záznamů. Jen ze svědectví Bohumila Bubníka můžeme vyvozovat, jak výslechy probíhaly. Bubník prošel celkem čtyřmi. Během nich byl neustále dotazován, co ví o parašutistech. Když neustále odpovídal, že nemá o parašutistech žádnou vědomost, obrátili úředníci výslech na osobu Augustina Rebce jako jeho nejlepšího přítele, od kterého, podle jejich mínění, musel něco o parašutistech vědět. Když ani potom nic nepřiznal, zaměřili se na zjišťování podrobností o jedné návštěvě Bohuslava Bubníka u Nováků v Praze, o které se dozvěděli z výpovědí zatčených. Bubník i při tomto vyšetřování zachoval chladnokrevnost a odpověděl, že potraviny nosil pro početnou Novákovu rodinu. Na spoluzatčené členy Sokola se úředníci gestapa Bubníka při výsleších neptali. Naposledy byl Bohuslav Bubník do Petchkova paláce převezen 15. srpna, kde mu bylo oznámeno, že bude propuštěn. Podobně šťastně prošel výslechy i Otto Paneš, který zásoboval parašutisty kuřivem, díky své sestře, která měla trafiku. Oba dva se sešli při propuštění před pankráckou věznicí, kde hodinu čekali, jestli nebudou propuštěni i ostatní mělničtí Sokolové.[19]

            Po návratu na Mělník se Bohumil Bubník sešel s manželkou Václava Marečka a manželkou Karla Kloudy. Krátce na to 25. srpna 1942 byly obě ženy jako manželky odbojářů zatčeny příslušníky pražského gestapa. Marie Marečková byla předána do vazby v 18 hodin v Bartolomějské ulici č. 4 a umístěna na celu č. 20 s osobním číslem Z165. Marie Marečková byla zřejmě zatčena na ulici, neboť při sepisování osobních věcí při přijímací proceduře, měla u sebe ložní prádlo s oděvem, dvě karty na šaty, krabici s cukrem a dvě nákupní tašky. 13. října 1942 byla v 11 hodin převezena do vazební věznice pražského gestapa do Malé pevnosti Terezín[20]. Ve stejný den byla pravděpodobně zatčena i dcera Marečkových Libuše.[21]

            Václav Mareček se do vazební věznice v Malé pevnosti Terezín ocitnul již na přelomu srpna a září. O jeho pobytu se zachovalo svědectví, které na propašovaném motáku cukráři V. Šubrtovi zaslal 7. září 1942 Augustin Rebec náčelník tělocvičné jednoty Sokol na Mělníce. V něm uvádí, že se Mareček dostal do nejlepšího komanda, které v táboře bylo. Jednalo se totiž o komando, které chodilo uklízet do kasáren SS. Zde měli vězni možnost se najíst. Následně se s Rebcem dostali k opravám kol v kasárnách SS.

Během zasedání stanného soudu 29. září 1942 byla ve své nepřítomnosti rodina Marečkova odsouzena k trestu smrti. Ten byl vykonán 24. října 1942 v KT Mauthausen. Zde byla ve 12:36 zavražděna Marie Marečková, ve 12:40 Libuše Marečková a ve 14:58 Václav Mareček.

            Dcera Marie

            Dcera Marie v době zatýkání rodiny nebyla doma přítomna, tím ušla zatčení. Bylo jí již 21 let a pracovala jako ošetřovatelka v porodnici. O smrti svých rodičů a sestry se dozvěděla až v roce 1943, kdy došlo z matriky z obecního úřadu v Mauthausenu úřední dopis s úmrtním listem. Dožila se konce války. Po válce žádala na MNO o udělení Československých válečných křížů pro své rodiče a sestru. Po prověření žádosti došlo k jejímu schválení. 15. prosince 1945 převzala Marie Marečková, tehdy již provdaná Kuřeová Československé válečné kříže, udělené ministrem národní obrany jejím rodičům a sestře.

            Závěr

            Bez přispění Václava Marečka by se nebylo dostalo výrazné materiální pomoci od mělnických Sokolů parašutistům působících v Praze. Bez takových lidí, jako byla rodina Marečkova, by nebylo úspěchu operace ANTROPOID.