Starý Jaroslav

Příběh rodiny Starých

Vlastislav Janík

 

 

Mládí a dospívání

 

            Jaroslav Starý se narodil 22. dubna 1891 v Sobíňově Josefu Starému a Josefě Staré[1]. Měl staršího bratra Josefa a mladší sestru Marii[2]. Vyučil se zahradníkem. Jako devatenáctiletý mladý muž byl v roce 1907 odveden k 60. pěšímu pluku do Miškolce, kde sloužil u 10. roty.[3]

            Po návratu z vojenské prezenční služby odchází z rodného kraje a usídluje se jako nájemník v novostavbě vilky v Klánovicích čp. 38, která patřila Janu Tanečkovi. Zde vykonává svoje zahradnické řemeslo. Pravděpodobně v roce 1914 odjíždí do Velké Británie, kde jej zastihuje vypuknutí 1. světové války. „Dostal jsem právě od Pepy lístek. Píše jaký jest zmatek a bída. Lituji, že Vám nemohu ničím pomoci. Přišlo to tak náhle. Bude-li evropská válka, budu zadržen jako vojenský zajatec…Pište mi prosím Vás na starou adresu. Kdybych byl zajat, tedy bych se snad alespoň najedl. Jest zde také velký rozruch. Domů již by se nebylo možno dostati. Lituji, že nemohu býti u Vás, ale doma bych v žádném případě nemohl býti.“[4], psal Jaroslav Starý z Londýna svým rodičům do Sobíňova jako reakci na právě proběhlé události.

            Jaroslav Starý se ocitl na území státu, s kterým je Rakousko-Uhersko ve válečném stavu. Stává se pro hostující zemi možným nepřítelem, ač z výše citovaného textu na odeslané pohlednici by měl nejspíše mnoho problémů bojovat za císaře pána a jeho rodinu.

 

Anglická internace

 

            Na podzim roku 1914 se naplňuje předpoklad, který Jaroslav Starý vyslovil ve svém dopise před vypuknutím války. Je internován v zajateckém táboře. Díky korespondenci, kterou mohl udržovat se svojí rodinou i v době válečného konfliktu, můžeme rekonstruovat, jak celé zajetí prožíval.

            V prvním dochovaném dopise z anglického zajetí odeslaném z Portsmouthu 25. ledna 1915 píše o naději, že válečný konflikt brzy skončí a že se brzy podívá domů. Prosí rodiče, aby mu častěji psali, ale z důvodu rychlejšího doručení mu na dopisy nelepili žádnou známku. Dále píše, že „Čas nám zde dosti rychle uběhl, neb nás zde bylo asi 30 Čechu. Byl zde též Jaroslav Mejtský[5] z Chrasti, ale byl právě dnes puštěn na svobodu. Doufám, že též na mně přijde brzy řada i na všechny ostatní Čechy.“[6]

Poměry v anglických zajateckých táborech se s pokračující válkou pomalu lepšily. Od února 1915 začali dostávat internovaní zajatci denně noviny a tím začali být lépe informování o událostech ve světě. Jaroslav Starý se snažil volný čas v zajateckém táboře vyplnit četbou knih, které se mu podařilo sehnat[7] a začal se věnovat „pilně“ výuce ruského jazyka.

Vzájemná výměna dopisů mezi ním a jeho rodiči přes frontové linie nebyla vůbec bez problémů a zdržovalo ji také mnoho administrativních opatření. Dopisy chodily i s tříměsíčním zpožděním a některé nedošly vůbec. Jaroslav Starý naléhal na své rodiče, aby dopisy posílal bratr, který byl schopen psát dopisy anglicky nebo francouzsky a to z toho důvodu, že „jdou dopisy těmito jazyky psané rychleji, jelikož jsou snadnější k cenzurování.“[8]

V dubnu roku 1915 Jaroslav Starý změnil místo svého internace. Z přístavního města Portsmouthu ležícího jihozápadně od Londýna byl přeložen do města Dorchester asi 120 km vzdáleného západním směrem od Portsmouthu. Zde byl britskou vládou vybudován zajatecký tábor postavený z dřevěných baráků. „Poměry jsou dosti uspokojivé. Strava jest dobrá a dostatečná.“[9] Jaroslav Starý se dostal do společnosti zajatých německých vojáků a Poláků. S Poláky udržoval blízký kontakt. Lituje jen toho, že nemá dostatek knih, kterými by mohl lépe využít volný čas.

V dopise z 3. 6. 1915, který píše Jaroslav Starý svým rodičům do Čech, se dostavuje již beznaděj, která se téměř po roce internování do mysli Jaroslava Starého postupně vkrádala. O sobě je totiž schopen napsat jen dva řádky. „Já jsem zdráv, ale dlouhá chvíle nás moří a není naděje, že válka brzy skončí. Jinak nemám co psáti.“[10] Na druhou stranu je dychtivý zpráv z domova, o svých blízkých apod. Velmi jej zajímá stav bratra, který musel na rozdíl od něj po vyhlášení mobilizace nastoupit do C. a K. armády. Krátce po nasazení na frontu byl zraněn. „Kuličkou dostal jsem to jako o pouti; hodinky mně zachránily. Jinak jsem byl pryč. Možno, že nás pošlou do Čech. Až se uzdravím, pojedu přes Čáslav, kde nás znovu vyzbrojí.“[11] Zranění to muselo být vážné, když v dopise, který posílá Jaroslav Starý, se ptá, zda je stále ještě v nemocnici v Kutné Hoře.

15. června 1915 píše Jaroslav Starý domů další dopis. Tentokráte opět z jiného místa, z Wakefieldu v severní Anglii. Změna mu musela prospět, neboť píše, že „…mám se na nynější okolnosti dosti dobře.“[12] Čas teď totiž mohli zajatci vyplnit sportem neboť „postavili jsme si zde hrazdu a pěstujeme trochu tělocvik, aby nám lépe ušel čas.“[13] Ve Wakefieldu dostal Jaroslav Starý i své vězeňské číslo 1542.[14]

S prodlužujícím se válečným konfliktem začala váznout i vzájemná korespondence Jaroslava Starého s rodiči a sourozenci v jeho domovině. Poslední dochovaný dopis, který odeslal Jaroslav Starý z Wakefieldu, byl z 2. července 1915[15]. Napsal v něm o velké nudě, kvůli které čas utíká velmi zvolna. Jediné rozptýlení jim umožňuje hrazda, na které dle nálady cvičí.

Pak nastává víc jak tříměsíční pauza, která je ukončena dopisem z 12. října 1915 ze skotského města Stobs blízko Harvicku, kam byl několik dnů před odesláním zmiňovaného dopisu Jaroslav Starý přemístěn. V dopise se omlouvá, že i on sám nemohl dlouho psát a ani jemu dva měsíce žádná pošta nedošla od rodičů ani od bratra. Vinu za to dává stálému měnění adres. Přesto z dopisu pramení jisté uspokojení s tímto místem, když Jaroslav Starý píše: „Líbí se mi zde, neb jsme zde v krásné hornaté krajině. Do nejbližšího města jest asi 6 kilometrů.“[16]

Po tomto dopisu následuje velká časová proluka. Další dopisy do vlasti rodičům, které se alespoň do dnešních dnů dochovaly a jsou známy badatelům, pocházejí až z roku 1919, tedy po skončení 1. světové války a vzniku samostatného Československa. Je tedy možno usuzovat, že snaha udržovat písemný styk ze strany Jaroslava Starého a jeho příbuzných určitě musel být, ale technické podmínky a neochota válčících stran této dopisní výměně bránily. Další osudy Jaroslava Starého tak můžeme rekonstruovat na základě jeho poslužného legionářského spisu, který se dochoval ve Vojenském ústředním archivu v Praze na Invalidovně.

 

Služba v anglické armádě

 

            Tak jako v Rusku je v letech 1916 až 1917 prolomena mezinárodní úmluva, že do armády nemohou být vzati zajatci nepřátelského státu, musí tato změna vzhledem k délce trvání válečného konfliktu a postupného vyčerpávání bojujících stran proběhnout i ve Velké Británii. Svědčí o tom fakt, že Jaroslav Starý poté, co byl propuštěn z „internačního ležení“[17] vstoupil dobrovolně dne 2. července 1917[18] do anglické armády. Přijat byl do ¼ Královského pluku západního Kentu[19] pod identifikačním číslem 27 776 a „po krátkém výcviku“[20] byl poslán lodí koncem srpna 1917 s tímto plukem do Indie. Jejich cesta vedla kolem západního afrického pobřeží, protože cesta přes Středozemní moře nebyla z důvodu přítomnosti nepřátelských ponorek bezpečná. Jaroslav Starý tak mohl na své plavbě navštívit na západním pobřeží Afriky ležící stát Sierra Leone, kde jejich loď zakotvila dokonce na 10 dnů. Dalším cílem na jejich plavbě bylo Kapské Město, kde strávili 2 dny. Po té zakotvili na celkem 6 týdnů v Durbanu na východním pobřeží tehdejší Jihoafrické unie. Tímto městem byl Jaroslav Starý přímo unesen. „Město jest velice pěkné. Krásné výstavní budovy, pěkné parky a nádherná botanická zahrada. Nás tábor byl jen asi 100 metrů od moře a koupali jsme se každý den. Na mě to dělalo více dojem jako Riviéra než Afrika a loučil jsem se velice nerad.“[21] Po opětovném vyplutí na moře jejich loď udělala zastávku na 3 dny v bývalé Německé východní Africe a teprve v listopadu dopluli do Bombaje. Odtud hned vyrazili do Jubalpur ve střední Indii, kde byla dislokována jejich jednotka.

            Hned na asijském kontinentu, při zazařování nových vojáků do funkcí se na žádost tamních vojenských úřadů přihlásil jako hudebník. Na klarinet hrál ve vojenském orchestru a paralelně na čelo u komorního smyčcového souboru[22].

            V únoru roku 1918 se jejich jednotka přesunula k afgánským hranicím do města Quetta[23], ležícího v provincii Balučistán asi 70 mil od afgánských hranic „vysoko v horách (Hindu Kush) přes 5 tisíc stop nad hladinou moře. Okolní hory jsou až 11 tisíc stop. Jest to zde velmi pusté – skoro žádné rostlinstvo neb jest zde málo vody. Prší zde velice zřídka…Co se flory týče, byl bych brzy hotov - holé skály a pláně jen ojediněle živořící alpiny a těch jest velmi málo. Půda jest velmi úrodná, ale není vody. Za celý loňský rok zde měli 2 deště a ne velké. Pěstuji zde révu v trenách asi 1 metr hlubokých a kde možno zeleninu – hlavně melouny, které jsou výborné. Každá kapka vody se využitkuje. Afgánci též pěstují mnoho ovoce – hlavně révu a vlašské ořechy, které suší a vyváží ve značném množství, hlavně sem do Indie.“[24].

            První zprávu o svém synovi Jaroslavovi po dlouhé době dostávají rodiče, od svého druhého syna Pepíka z Roudnice 10. dubna 1919. Ten se o osudech bratra dozvěděl z dopisu, který mu zaslal pan Veselý z Anglie, který bydlel na stejné adrese jako Jaroslav a Jaroslav Starý s ním udržoval písemný kontakt. Od toho data se opět rozproudila výměna dopisů mezi Jaroslavem Starým a jeho příbuznými.

            V roce 1919 vypukla 3. anglo-afghánská válka[25]. Vůdce Afghánistánu Amánulláh vyhlásil nezávislost země. Anglické velení stáhlo své vojenské jednotky soustředěné v Pákistánu a Indii a nasadilo je na afgánskou hranici. Jednou z těchto jednotek, která se do konfliktu zapojila, byl i pluk Královského západního Kentu, u kterého sloužil Jaroslav Starý. Pluk dostal rozkaz 9. května 1919, aby se jednotka přesunula znovu do pohraničního města Quetta v provincii Balučistán, které svoji strategickou polohou mělo pro armádu velký význam. 11. května pluk vyrazil dle rozkazu na cestu.

            Průběh celého konfliktu byl velmi rychlý. „Afgánci ale po prvním utkání měli nepochybně dosti a žádali o příměří. Koncem května jsme jim vzali pohraniční pevnost a od té doby vyjednávají o mír a já doufám, že to brzy skončí.“[26] V tom se nemýlil. Již 8. srpna byla podepsána mezi afghánskou a britskou stranou v Rávalpindí smlouva o příměří. V této smlouvě Britská strana uznala samostatnost Afghánistánu.[27]

Od 8. června byl Jaroslav Starý hospitalizován v nemocnici v Quettě kvůli zimnici. „Nesměl jsem z postele a nesměl jsem psáti. Ale jsem zase zdráv a budu z nemocnice venku v několika dnech.“[28] Po vyléčení a rekonvalescenci, která trvala ještě 10 dnů po propuštění z nemocnice, byl Jaroslav Starý opět odeslán na afgánské hranice. To byl již podepsán mír mezi oběma státy. Horské kmeny afgánských bojovníků však stále nedávaly britským jednotkám pokoj a docházelo k vzájemným potyčkám. Proto Jaroslav Starý na hranicích s jednotkou v polních podmínkách setrval až do poloviny října. V tu dobu také měli být vystřídáni novými čerstvými jednotkami dopravenými z Anglie podle nařízení, že vojáci zařazení do služby před 1. lednem 1916 měli být demobilizováni a cizinci propuštění ze služby. Jaroslav Starý byl ve stavu britské královské armády zaevidován jako Angličan, takže by se ho toto nařízení o propuštění netýkala a musel by na svém postu sloužit až do dubna následujícího roku. Což se mu samozřejmě nechtělo. Těšil se domů a nabádal i své příbuzné, aby poslali do Londýna žádost za jeho uvolnění ze služby.[29]

            Vše se podařilo tak, jak si Jaroslav Starý přál. 19. října nastupuje na cestu do přístavního města Karáčí[30]. Odtud podstoupil plavbu trvající zhruba 23 dnů přes Bombaj[31]a přes Suezský průplav do Anglie. V Anglii dostal ještě od královské armády placenou 4 týdenní dovolenou a potom se vypravil do vlasti[32]. Pravděpodobně se tak již na vánoce roku 1919 objevuje v nově vzniklé republice.

            Během let, která strávil v cizině, mu zemřel v dubnu roku 1919 otec. Ve svých dopisech na něj Jaroslav Starý několikrát vzpomínal. Mrzelo ho, že jej nemohl zastihnout doma živého. „Stále jsem se těšil, že se vrátím ještě včas, ale osud mi to nedopřál. Chudák tatínek naší svobody neužil, ale jsem rád, že odešel s vědomím, že se naše sny vyplnily a že naše oběti nebyly nadarmo.“[33] Vzpomínal na něj i jako na hudebníka v souvislosti s tím, že si z Indie odváží množství hudebnin.

            Z anglické armády byl Jaroslav Starý demobilizován k 30. lednu 1920. Československé úřady jeho demobilizaci provedly až 24. dubna 1920. Do odsloužených let se mu pak započítávala doba od nástupu k anglické armádě 2. července 1917 do 31. prosince 1919. Dle příslušných tabulek se mu tímto započítalo sedm roků a šest kalendářních měsíců aktivní služby v československých legiích[34].

 

Doma

 

            Po příjezdu do Československa se Jaroslav Starý opět usídlil v Klánovicích[35] do podnájmu v domku pana Tanečka s číslem popisným 38 a začal vykonávat svoji profesi zahradníka. V jeho práci mu pomáhala i jeho sestra Marie, provdaná Pelikánová, která byla již v té době ovdovělá a měla dceru Věru.

Jaroslav Starý prožíval nejkrásnější období svého života. Jediné co jej trápilo, byly občasné záchvaty malárie[36], kterou si přivezl z pobytu v subtropickém pásmu. Snažil se ji léčit tehdy dostupnými prostředky. Pravděpodobně se nejednalo o nějakou silnou formu malárie, neboť v jediném dochovaném záznamu o této nemoci prosí o zaslání antimalarik svoji maminku v Sobíňově, kde léky zapomněl. V dalších dochovaných materiálech již o této nemoci není zmínka.

            Zahradnická živnost se mu začala dobře rozvíjet. Pan Starý totiž prostřednictvím svých příbuzných, kteří denně jezdili do Prahy za prací, dodával čerstvě nařezané květy do květinářství ve středu Prahy. Proto si v sousedních Šestajovicích mohl koupit pozemky a v roce 1928 si na nich vystavěl rodinný dům, který byl zkolaudován 17. prosince 1928 jako dům s číslem popisným 182[37]. Sdílel jej společně se svojí manželkou Marií[38], která v Šestajovicích pracovala jako učitelka na místní škole.

            Marie Stará, rozená Hrůzová se narodila v Praze. Vystudovala učitelský ústav, kde také 6. června 1921[39] složila úspěšně zkoušku dospělosti. Po prázdninách 16. září 1921[40] nastoupila na místo zastupující učitelky na obecné pěti třídní škole v Kostelci nad Labem. Bohužel na tomto místě pobyla jen rok. 4. července totiž žádala Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem o udělení místa učitelky v okrese Brandýs. Příslušný okresní rada jí již 8. července 1922[41] vyhověl a ustanovil jí zastupující učitelkou na obecní škole v Šestajovicích, kde měla zastupovat ve vyučování Františka Kříže, řídícího učitele, který přecházel na měšťanskou školu pro chlapce ve Staré Boleslavi. Nástup jí byl umožněn k 1. září 1922[42]. Od tohoto data se vine její učitelská kariéra spjatá se šestajovickou školou.

            26. července 1923 po ukončení školního roku musela Marie Hrůzová, znovu žádat o místo zastupující učitelky v brandýském okrese a ve své žádosti tehdy uvedla, „aby jí dle možností bylo uděleno místo v Šestajovicích, kde dosud působila.“[43] Okresní školní výbor v Brandýse její žádosti vyhověl a paní Marie Hrůzová tak opět po prázdninách 1. září mohla na školu znovu nastoupit.

            Po odchodu řídícího učitele Františka Kříže v únoru roku 1926 do penze, žádá Marie Hrůzová 24. března 1926 o to, aby byla jmenována definitivně bez určení místa právě na výše uvedený post. Na její žádost Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem 27. března 1926 reaguje přeposláním její žádosti Zemské školní radě v Praze, kterou doplňuje zprávou, že na škole v Šestajovicích „působí od 1. března 1926 na učitelském místě s uvolněnými požitky po Františku Křížovi… Činíme návrh, aby žadatelka ustanovena byla definitivní učitelkou bez určení služebního místa s platností od 1. října 1922.[44]“ Zemská školní rada na žádost Okresního školního výboru musela reagovat negativně, když 2. srpna 1926 Marie Hrůzová opět uctivě žádá o udělení místa zastupující učitelky v Šestajovicích. Tam se také Marie Hrůzová dnem 1. září 1926 opět „přihlásila.“[45] Definitivního jmenování bez určení místa se Marie Hrůzová dočkala až 6. října 1926, kdy podepsala obdržecí list[46].

            Jmenování za definitivní učitelku došlo od Zemské školní rady až 10. června 1927 s tím, že první platnost tohoto jmenování se vztahovala již k datu 1. října 1922.[47]

            Marie Hrůzová-Stará byla za svoji pedagogickou práci v letech 1929-1930 hodnocena velmi dobře. Následujících letech až do roku 1938 byla klasifikována dobře[48].

            Rok 1936 nebyl pro paní Starou zrovna šťastný. V podstatě jej celý promarodila se žilním zánětem levého bérce. Od února až do listopadu byla na zdravotní dovolené. Za to rok příští byl pro ni šťastnější. Tento rok odešel do penze dlouholetý řídící učitel Ladislav Liška a Marie Stará byla 23. ledna 1937 dekretem ustanovena od 1. února 1937 zatímní řídící učitelkou obecné smíšené školy v Šestajovicích. V této funkci setrvala až do 30. června 1938, kdy byla zproštěna místa zatímní řídící učitelky a od 1. července se opět stala zatímní učitelkou.[49] Do funkce řídícího učitele byl jmenován František Vodrada.

            Jaroslav Starý se v Šestajovicích, jakožto i před válkou v Klánovicích, aktivně zapojil do Československé obce sokolské. Postupně se vypracoval do funkce náčelníka IV. okrsku Sokolské župy Barákovy. To mu samozřejmě otevíralo kontakty do sousedních jednot, jako byla jednota v Houroušanech, Nehvizdech či na jednoty v Praze. V Sokole působila samozřejmě i jeho manželka Marie.

 

Válka

           

            Válka do života manželů Starých zasáhla ještě před vlastním vypuknutím. Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem totiž již 3. března důvěrně žádal Okresní úřad v Brandýse nad Labem o vyšetření velikosti podniku Jaroslava Starého a o prozkoumání jeho majetkových poměrů. Okresní školní výbor tak jednal na základně vládního nařízení č. 379/1938Sb. ze dne 21. prosince 1938 o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě. Toto nařízení reagovalo na velký přísun vyhnaného českého obyvatelstva ze zabraného pohraničí. Vláda si od tohoto nařízení slibovala vytvoření volných pracovních míst ve státní správě tím, že propustí, některé zaměstnankyně, které jsou sociálně zajištěny buď svými manžely, nebo vlastním majetkem. Bohužel důsledky tohoto opatření dopadly i na Marii Starou. Ta byla na základě tohoto nařízení podle §8 a §9 zproštěna služby ke dni 31. května 1939, což ji bylo oznámeno dopisem z Okresního školního výboru v Brandýse 22. dubna.[50] Marie Stará se však nechtěla svého místa vzdát. 15. května podala proti výpovědi odvolání. 24. srpna ministerstvo školství a národní osvěty výnosem z 11. srpna její odvolání zamítlo. K platovému vyrovnání pak došlo až 23. ledna 1940, kdy ji bylo přiznáno tzv. odbytné ve výši 12 636 K. Tímto datem byla také definitivně ukončena její učitelská kariéra na obecné škole v Šestajovicích.[51]

Život manželů Starých radikálně změnila noc z 28. na 29. prosince 1941. Tuto noc byla v katastru obce Nehvizdy vysazena skupina Antropoid ve složení rtm. Jan Kubiš a rtm. Josef Gabčík. Dvojce parašutistů šťastně přistála na poli východně od obce Nehvizdy. Oba parašutisté ukryli operační materiál v zahradnické budce Antonína Sedláčka a k ránu opustili dopadovou plochu, aby vyrazili na svoji první záchytnou adresu. Po průchodu přes rakovnické a plzeňské záchytné adresy se oba parašutisté na počátku ledna objevili v Praze. První jejich snahou bylo soustředit uschovaný operační materiál na bezpečné místo. Proto se 13. ledna 1942 vypravuje Jan Kubiš do Nehvizd[52], kde vyhledává zahradníka Antonína Sedláčka. S ním pak veškerý materiál, přenáší do jeho domu v Nehvizdech. Tehdy Jan Kubiš využije kontaktu na Františka Kroutila, který dostali od pana faráře Františka Sameka z Nehvizd, když se ráno u něj po seskoku zastavili, aby zjistili, kde se vůbec nacházejí.[53] František Kroutil se tak postavil na první místo ochotných sokolských činovníků, kteří provázeli skupinu Anthropoid až do jejího konce. František Kroutil do odvozu vybavení skupiny zapojuje v sousední vsi bydlícího Břetislava Baumana a Jaroslava Starého ze Šestajovic. S jejich pomocí se dopravené zbraně a výbušniny dostávají postupně na bezpečná místa v Praze. Jaroslav Starý členy Anthropoidu vybavuje i velmi užitečným kontaktem na dalšího člena Obce sokolské Jaroslava Piskáčka, bydlícího ve Vysočanech.[54]

            Po odvozu operačního materiálu z místa seskoku o odbojové činnosti sokolských činovníků v Nehvizdech, Houroušanech a v Šestajovicích nemáme žádných informací. Zdá se, že odbojová sokolská organizace v Praze se plně o příslušníky skupiny Anthropoid i dalších skupin, které přicházely od konce března roku 1942 do protektorátu a uchytily se v Praze, dokázala postarat. Co však už nedokázala ilegální organizace unést, byla zrada parašutisty Karla Čurdy ze skupiny Out Distance, který se dobrovolně přihlásil na řídící úřadovně gestapa v Praze v Bredovské ulici. Od 17. června vypukla vlna zatýkání, která vedla až k 13. červenci, kdy je zatčen Jaroslava Piskáček. 15. července dorazí zatýkání do Šestajovic a Houroušan. V tento den jsou zatčeni mlynář Břetislav Bauman a Jaroslav Starý. Na zatýkání v Šestajovicích vzpomíná pan Josef Vančura, synovec Jaroslava Starého: „Šel jsem akorát ze školy ke strýci na oběd. Stavení měli totiž kousek od školy hned za zdí Friedmannova statku. Často jsem tam takto chodil, protože u strýce žila i moje babička.  Tehdy jsem se ale nedostal ani na roh zdi, kde cesta zahne v pravém úhlu doprava a míří k domku strýce. Již před tím rohem stálo auto a opodál chlapi v kožených kabátech, kteří mě nechtěli pustit dál.“[55]

            Jak je z uvedeného vidět, úředníci gestapa dorazili do Šestajovic kolem poledního. Jednalo se o zaměstnance řídící úřadovny gestapa v Praze vedené komisařem Oswaldem Schummem z IIG oddělení. Zadrženého Jaroslava Starého naložili do přistaveného vozu a jeli s ním do sousedních Horoušan. Zde byl týmiž úředníky zatčen Břetislav Bauman. Pak již jejich společná cesta vedla na služebnu četnické stanice v Nehvizdech kam „asi o 19 hodině přivezlo pražské Gestapo…rolníka Břetislava Baumana z Horoušan a Josefa (!) Starého ze Šestajovic. Vyslýchali je pro podezření z nadržování parašutistům.”[56] Zde byli oba muži podrobeni výslechu, z kterého místní četníci vytušili, co se tehdy v noci z 28. na 29. prosince 1941 v katastru jejich obce událo. Na základě toho byl četníky varován Antonín Sedláček majitel zahradnictví, kde si parašutisté ukryli svoji výzbroj. Dostal tímto čas a prostor k zahlazení všech zbývajících stop, které ještě z prosincových a lednových dní po parašutistech v jeho zahradnické boudě zbyly. Týden po zatčení B. Baumana a J. Starého k Antonínu Sedláčkovi „přišlo gestapo v síle 9 mužů…Na to všech 9 začalo kopat v mojí zahradě, v kompostu a místy po zahradě. Nářadí zpřeházeli, nic nenašli. Já jsem zanechané věci jako krabici, 3 polní lopatky, gumové podložky, zakopal, takže nic nenašli. Na zakopání těchto věcí jsem byl upozorněn oběma parašutisty, kteří věci na místě zanechali, a zvlášť mne upozornil strážmistr Václav Kejcárek.”[57]

            Po výslechu v Nehvizdech byli Břetislav Bauman a Jaroslav Starý převezeni do vazební věznice gestapa na Pankráci s tím, že Břetislav Bauman byl úředníky gestapa předán vězeňskému personálu ve 24 hodin[58]. Z největší pravděpodobností byl ve stejný čas zaevidován ve vazební věznici i Jaroslav Starý.

            Po zatčení Jaroslava Starého se jeho nejbližší rodina snažila něco podniknout pro jeho záchranu. Přes konexe se ho snažili z vězení vykoupit. Bohužel výsledek byl ten, že Němec, přes kterého tento pokus učinili, od zprostředkování nakonec ustoupil, když zjistil, že se nejedná o hospodářský přečin, ale o odbojovou činnost spojenou s atentátem na zastupujícího říšského protektora.[59]

            V dosud neznámém čase byla zatčena i manželka Jaroslava Starého. K zatčení došlo jako u ostatních žen sokolských odbojářů, které postihl stejný osud, koncem srpna roku 1942. I další osud těchto žen je stejný. 15. září jsou eskortovány do policejní věznice pražského gestapa v Terezíně.

V Terezíně oba manželé na oddělených celách čekají na konečný ortel. Ten přichází 27. září 1942, kdy jsou odsouzeni v nepřítomnosti stanným soudem k trestu smrti.

            22. října je z Malé pevnosti Terezín vypraven transport čítající více jak 400 mužů, žen a dětí směřující do koncentračního tábora Mauthausen. Z toho je 264 osob spojených s vykonáním atentátu na zastupujícího říšského protektora a s podporou parašutistů z operačního období přelomu let 1941 až 1942. Transport dorazí na nádraží do Mauthausenu následující den. Po přijímací proceduře, při které si jména a profese těchto odsouzených vyslechne u Zdi nářků sám velitel koncentračního tábora SS-Sturmbannführer Franz Zierais, jsou soustředěny v prostoru tzv. bunkru. Zde přečkají noc. Ráno v 8:30 je vyvoláno první jméno ženy, která bude popravena ranou do týlu z malorážní pistole. Paní Marie Stará bude tímto způsobem popravena v 11:40 minut. Její manžel Jaroslav Starý dvě hodiny a osmnáct minut po poledni.

 

            Majetek

 

            Všechen majetek manželů Starých bude konfiskován. Dům i zahradnictví získá německá rodina z českého pohraničí, která zde hospodaří až do konce války. Po jejím skončení bude německá rodina odsunuta. Dům i přilehlé pozemky zahradnictví připadnou národnímu správci a příbuzným. Krátce po válce byla na památku manželům Starým na domě odhalena pamětní deska na vzpomínku jejich oběti.

 

            Závěr

 

            Rodina Starých patřila k prvním spolupracovníkům paraskupiny Anthropoid. Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi napomohla k odvezení operačního materiálu z místa seskoku a Jaroslav Starý poskytl skupině cennou adresu na sokolského činovníka ve Vysočanech Jaroslava Piskáčka. Anthropoid tímto mohl plně využívat materiál, kterým byl vybaven a zároveň dostal adresu na oddaného sokolského odbojáře, který měl blízko k ústřední Obce sokolské v odboji. U rodiny Starých musíme ocenit to, že z jejich bezprostředních blízkých či známých nebyl nikdo zatčen, i když se dá samozřejmě usuzovat, že o jejich odbojové činnosti museli vědět.

 



[1] Narozena 24. 4. 1864 v Sobíňově

[2] Narozena v 30. 6. 1887 Sobíňově

[3]Kmenový list Jaroslava Starého narozeného 22. 4. 1891 v Sobíňově. Zdroj: VHA

[4] Archiv Josefa Vančury. Pohled Jaroslava Starého datovaný 31. 7. 1914 a adresovaný Josefu Starému v Sobíňově č. 60.

[5] Jednalo se o známého, který pocházel z Chrasti a o kterém se Jaroslav Starý v dopise ze 4. 2. 1915 zmiňuje, že byl již propuštěn a žádá jeho rodiče, aby to oznámili jeho rodičům. Viz dopis Jaroslava Starého ze 4. 2. 1915.

[6] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 25. 1. 1915

[7] Jednalo se o knihy od L.N.Tolstého a V. Huga. Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého ze 4. 2. 1915.

[8] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 9. 5. 1915 adresovaný rodičům.

[9] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 9. 5. 1915 adresovaný rodičům.

[10] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 3. 6. 1915 adresovaný rodičům.

[11] Archiv Josefa Vančury. Dopis Josefa Starého z 12. 9. 1914 o svém zranění adresovaný Josefu Starému (otci) do Svítkova u Pardubic, kam se rodiče ze Sobíňova přestěhovali.

[12] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 15. 6. 1915 adresovaný rodičům.

[13] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 15. 6. 1915 adresovaný rodičům.

[14] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 15. 6. 1915 adresovaný rodičům. Plná adresa byla Jaroslav Starý pr. of war Lofthouse Park Wakefield (west camp) England.

[15] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 12. 10. 1915 adresovaný rodičům.

[16] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 2. 7. 1915 adresovaný rodičům.

[17] Archiv Josefa Vančury. Dopis Josefa Starého z 10. 4. 1919 adresovaný rodičům

[18] VHA Poslužný legionářský spis Jaroslava Starého. Shodou okolností v ten den proběhla bitva u Zborova.

[19] Royal West Kent Regiment. Poslužný legionářský list Jaroslava Starého VHA. Jednalo se o první teritoriální jednotku prapor č. 4

[20] Archiv Josefa Vančury. Dopis Josefa Starého z 10. 4. 1919 adresovaný rodičům

[21] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému

[22] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému

[23] Quetta největší město v provincii Balučistán, známé také jako zahrada Balúčistánu. Rozkládá se v nadmořské výšce 1 680 m. Počet obyvatel je odhadován mezi 896 tis. až 2,8 mil.. Tím se řadí mezi 6 největší měst v Pákistánu. In http://en.wikipedia.org/wiki/Quetta

[24] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 a 30. 9. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému

[25] Jednalo se o tzv. 3. anglicko-afgánskou válku.  První anglicko-afgánská válka probíhala v letech 1839-1842 na pozadí tzv. Velké hry strategického konfliktu mezi Britským impériem a Ruskem. 2. anglicko-afgánská válka probíhala během let 1871-1887. 3. anglo-afgánská válka vypukla v roce 1919, kdy vládce Afganistánu Amánulláh vyhlásil nezávislost a zároveň v Indii vypuklo povstání Paštunů. Boje byly ukončeny dohodou v Rávalpindí ve stejném roce. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_anglo-afgh%C3%A1nsk%C3%A1_v%C3%A1lka a také http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_hra

[26] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[27] Viz http://sk.wikipedia.org/wiki/Afganistan a také http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_hra

[28] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému

[29] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 30. 9. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému

[30] Největší město Pákistánu. Nynější finanční centrum. Ve městě žije okolo 21 milionů obyvatel. Město se nachází v jihozápadní části Pákistánu na pobřeží Arabského moře

[31] Bombaj město na západním pobřeží indického poloostrova. Bombajská aglomerace dosahuje téměř 22 milionů lidí.

[32] Čas strávený na dovolené chtěl využít k zakoupení ošacení pro sebe i pro své nejbližší, protože si byl vědom, že hospodářská situace v nově vzniklé republice bude mnohem horší než ve Velké Británii. Proto žádal rodinu o zaslání jejich požadavků, aby jim uvedené šatstvo mohl pořídit. Viz dopis z 30. 9. 2013 od Jaroslava Starého adresovaný bratrovi Josefovi. Archiv Josefa Vančury.

[33] Archiv Josefa Vančury. Dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému

[34] VHA – Poslužný list Jaroslava Starého. Jeho osobní číslo, v československých legiích bylo 12 212.

[35] V Klánovicích čp. 38 hlášen od 1. 3. 1920 viz OA Praha východ sčítací list Starého Jaroslava nebo také Obec Klánovice Seznam příslušníků str. 1-15 osob k stálému pobytu polic. přihlášených str. 16-199 r. 1920-19

[36] Jedna z nejvýznamnějších infekčních nemocí. Malárie je způsobena Plasmodii (česky zimničky) jejímž přenášečem na člověka je komár rodu Anopheles. Symptomy malárie jsou horečka, tiky, artralgie (bolest kloubů), dávení a křeče. K léčení malárie se jen výjimečně používá chinin. Malárii se často nepodaří zcela vyléčit a může se vracet i po létech. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A1rie

[37] Povolení ke stavbě vydal místní úřad v Šestajovicích 10. 7. 1928, na základě žádosti, kterou podal J. Starý 26. 6. 1928 stavební komisi. Projekt vypracovala stavební kancelář Josef Sak z Klánovic čp. 106

[38] Marie Stará rozená Hrůzová, nar. 19. 3. 1902 v Praze. Povoláním učitelka. Členka sokola v Šestajovicích-Klánovicích

[39] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[40] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[41] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[42] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[43] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[44] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[45] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[46] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[47] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[48] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[49] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[50] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[51] SOkA Praha východ –fond  OŠV Brandýs osobní spis učitelky Staré, rozené Hrůzové

[52] Nehvizdy 14. září 1945:záznam výpovědi Ludmily Kroupové, rozené Papričíkové nar. 24. 11. 1923 v Nehvizdech, okres Brandýs nad Labem, v domácnosti, bytem Nehvizdy čp. 3. In Vojtěch Šustek Atentát na Reinharda Heydricha Edice historických dokumentů, Scriptorium 2013 str. 557

[53] František Samek (*30. 4. 1892 v Třebíči – +25. 6. 1961 Nehvizdy) viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 50 Laguna 1997

[54] Jaroslav Piskáček, narozen 3. 5. 1897 v Praze. Konstruktér pracující jako technický úředník Česko-moravských drah. Člen Sokola Praha Vysočany, kde zastával funkci náčelníka. Vedl ilegální pětku ve Vysočanech. Přivedl parašutisty ze Šestajovic do Prahy. Zatčen 13. 7. 1942. Popraven v KLM 24. 10. 1942 v 16:44. Viz Pamětní kniha J. Čvančara, V. Janík, V. Šustek – Pamětní kniha Mauthausen – zatím nevydaný rukopis

[55] Audio záznam vzpomínek pana Josefa Vančury ze 16.3.2013 v držení autora

[56] Nehvizdy, 1945, 14. září: záznam výpovědi Václava Kejcárka, nar. 23.3.1908 v Proseku-Praha, okresního štábního strážmistra Sboru národní bezpečnosti, bytem Heřmanovy Sejfy, okres Vrchlabí In Vojtěch Šustek Atentát na Reinharda Heydricha Edice historických dokumentů, Scriptorium 2013 str. 558

[57] Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech. In Vojtěch Šustek Atentát na Reinharda Heydricha Edice historických dokumentů, Scriptorium 2013 str. 559

[58] Viz Vlastislav Janík – Příběh rodiny Baumanovy

[59] Audio záznam vzpomínek pana Josefa Vančury ze 16.3.2013 v držení autora