Klat_Josef
Ve čtvrtek 10. října 2013 zemřel ve věku 91 let. Josef Klat. Vězeň č. 13 110 koncetračního tábora Mauthausen a dlouholetý aktivní člen Mezinárodního mauthausenského výboru.
Ahoj Pepíku
nevím jestli je to ten správný styl nekrologu, ale chci ti napsat dopis tam, kde nevím, jestli Vám chodí pošta a jestli si ji Vy vůbec z těch nebeských kastlíků vybíráte a zda ji vůbec čtete. Vím, že když jsem psal o jakémkoli vězni, který odešel na věčnost před tebou, jsi říkal, že doufáš, že to napíšu alespoň tak pěkně i o Tobě. Vždy jsme si z toho dělali srandu a já říkal, že to nedovedu, abys o sobě napsal sám. Bohužel to se nestalo. Nějak se to vše zvrtlo a nestihnul jsi to. Tak jsi to nechal na nás a my s vlhkým kapesníkem a rozmazaným pohledem tlučeme ukazováčkem do klávesnice počítače a v hlavě honíme vzpomínky na tebe.
Z tvého vyprávění vím, že ses narodil 16. června 1922 ve Vídni českým rodičům na předměstí Vídně. Od mala jsi navštěvoval místní českou školu, tělovýchovnou organizaci Sokol i vlastivědný kroužek Omladinu.
První kontakt s realitou třicátých let jsi učinil po záboru československého pohraničí. Blízko Šatava u Znojma na rakouské straně hranice tvůj tatínek koupil domek a vy jste tam jako kluci z Vídně jezdili na kole. Pamatuji si, že jsi vyprávěl, že když jste se šli podívat na československou stranu byly nedopsány nápisy plné odhodlání.
I ve Vídni jste začali rychle poznávat zač je toho loket, když v zemi vládne hnědý teror. Jako mladí kluci jste se tomu chtěli vzepřít a tak ses přihlásil do komunistické tajné odbojové organizace. Zpočátku jste jen v noci psali hesla po ulicích, na zdi domů apod. Po čase jste přeši na opravdové sabotáže spojené se zapalováním stohů a továren spojených s válečnou výrobou. To se ti také stalo osudným. Při jedné takové akci jsi byl načapán policisty, a když ses vymlouval na to, že hoří jiná továrna, než ve skutečnosti hořela, upadl jsi do pozření a posléze jsi byl i v listopadu roku 1941 zatčen. V celách vídeňského gestapa se po nějakém čase objevila celá vaše odbojová skupina. Z vídeňského gestapa sis také odnesl památku na celý život. Místní úředníci donucovací pracovny ti pohmoždili pravou ruku natolik, že s ní již nikdy nešlo pořádně hýbat. Poznal jsi také jaké to je, když člověka strčí na půl roku do einclíku a musí žít jen se svými myšlenkami.
Když už si se stal pro vídeňské gestapo nepotřebným, poslali tě v září roku 1942 do KT Mauthausen. Zde se s tebe stalo číslo č. 13 110. Asi ta trojka či dvě jedničky ti přenesly štěstí. Nastoupil jsi do Baukomanda a hned na to ses dostal do komanda, které čistilo kanalizační sít v lágru. To pro tebe znamenalo méně náročnou práci a tím více šancí na přežití. Pak tě potkalo ještě jednou štěstí. Převedení do komanda, které odklízelo z tábora odpadky a vyváželo je na skládku za táborem, ale hlavně také rozváželo po táboře chleba. A bez něj se nedalo v Mauthausenu přežít. To tě také přivedlo do skupiny lidí, která v táboře vytvářela podzemní organizaci, která dokázala některým vězňům pomoci.
Tvoji pomoc ocenili hlavně ženy. O těch si vždy rád a s úctou vyprávěl. Když se poprvé objevily v táboře byly, ubytovány na karanténních blocích. Na jednou, kde by l běžný počet vězňů kolem 200 se jich najednou na jednom bloku ocitlo 1200. K dispozici měli jen 9 záchodů a dvě umývadla. Tehdy tě jako již starého mazáka znalého místních poměrů napadlo alespoň okrýt betonové poklopy kanalizačních šachet, aby si ženy měly kde odskočit. Vůbec si ženy získaly tvůj respekt za jejich odvahu a statečnost, kterou denně projevovali v nelidských podmínkách mauthausenského tábora.
Po osvobození jsi jen krátce vrátil do Vídně. Mnoho tvých kamarádů za práci v odboji položilo život. Život ve Vídni již nebylo to, co bývalo. Proto jste se rozhodli s rodinou se vrátit do rodné vlasti. Vybrali jste si pohraničí. Mariánské Lázně. Zde jsi pak strávil svůj plodný život.
V Mariánkách jsem tě také poprvé navštívil. Obdivoval jsem tvoji výdrž neúnavně vyprávět své zážitky bez toho, abys jsi pozřel byť malé sousto jídla či pití. Byl jsi zabrán do svého vyprávění, že náš rozhovor musel ukončit až pozdní čas spojený s odjezdem posledního spojení do Prahy. Naposledy jsme se setkali letos v létě. Přijeli jsme tě navštívit a zase do pozdního odpoledne spolu vyprávěli.
Za dva dny, kdy jsem ti telefonoval, že jsme domů dorazili v pořádku, jsi již ležel. Bolel tě, jak se říká lidově celý člověk. Nemohl ses po pádu, co jsi měl ten samý den, kdy jsme tě přišli navštívit ani hnout. Všichni jsme si mysleli, že se jedná jen o nějaké naražení a že se zase z toho vylížeš a bude zase dobře. Bohužel osud tomu chtěl trochu jinak. Pád ti totiž způsobil zlomení obratlů a ještě v posledních dnech se přidala i rakovina. Ač jsi bojoval jako lev, byla hlavně ta poslední jmenovaná nemoc nad tvé síly. Přesto jsi jako celý život nepřestal bojovat a snažil ses s nemocí poprat. Všichni jsme tomu do poslední chvíle věřili. Ještě v sobotu jsme se za tebou chystali, že tě v nemocnici navštívíme. V pátek však přišla smutná zpráva. Bylo dobojováno. A tak v našich srdcích jak bylo řečeno na smutečním obřadu tvým synem: „Bude nám chybět jeho skypování, rozčilování se nad nefungujícím počítačem, kulinářské speciality, které často končili připálené v popelnici a někdy i ježdění v protisměru. Bude nám prostě chybět jako člověk, otec, dědeček i pradědeček. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli sdílet jeho způsob života a elán.
Děkujeme ti.“
Pepíku i my co jsme tě znali.
Vlastislav Janík