Poljak Mikuláš
Mikuláš Poljak
Vlastislav Janík
Příběh Mikuláše Poljaka začíná 16. června 1940, když je zadržen německou policií na jugoslávsko-rakouských hranicích. Ještě s několika přáteli se chtěl dostat do Jugoslávie s cílem vstoupit do tvořících se jednotek československé armády v zahraničí. Od tohoto data pro něj začala téměř pětiletá anabáze po německých koncentračních táborech, která byla zakončena jeho osvobozením 5. května 1945 v koncentračním táboře Mauthausen.
Mikuláš Poljak se narodil 17. prosince 1920 v Prečíně u Povážské Bystrice. Vyučil se knihařem. Rozdělení Československa, následná okupace a vytvoření tzv. protektorátu Čechy a Morava jen zastihlo v Praze. Zde s několika přáteli spřádal plány, jak by se mohli aktivně zapojit do protiněmeckého odboje. Celá jejich snaha vyústila v to, že se rozhodli opustit protektorát a tzv. jižní balkánskou cestou se dostat k československým jednotkám v zahraničí. K odchodu z protektorátu však nezvolili cestu přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, ale vybrali si variantu, že hranice překročí na bývalé rakousko-jugoslávské hranici. Pravděpodobně se domnívali, že přechod v této části bude jednodušší. Neuvědomili si, že zadržení protektorátních občanů německými úřady bez jakéhokoliv povolení, rovná se minimálně v tom dobrém případě několika měsíční pobyt ve vězení, v tom horším uvalení tzv. ochranné vazby. To se také stalo. Nevíme co způsobilo to, že byla skupina 16. června 1940 zadržena, jen se můžeme domnívat ze svědectví samotného Mikuláše Poljaka, že k zadržení mohlo dojít za pomoci „spousty našich sudetských Němců co v civilu pracovala pro nacistické úřady, gestapo a pohraniční stráže.“
Po krátkém vyšetření na místní služebně gestapa bylo proti Mikuláši Poljakovi 22. července 1940 vzneseno obvinění, že chtěl bojovat se zbraní v ruce proti Velkoněmecké říši a byla na něj uvalena ochranná vazba. První tři měsíce ji strávil ve vězení ve Štýrském Hradci. Po této době byl převezen do Vídně, kde se ještě z ostatních vězňů sestavil transport, který namířil do KT Dachau kam dorazil 16. října 1940.
Koncentrační tábor Dachau byl nejstarším koncentračním táborem, který Němci zřídili. Založili jej již dva měsíce poté, co se stal Adolf Hitler v roce 1933 německým kancléřem. Začali jej plnit političtí odpůrci nacistů. Dachau se měl stát vzorovým koncentračním táborem, kam byli voděni členové mezinárodních organizací včetně červeného kříže, aby se přesvědčili, že jsou zde zachovávány lidské podmínky pro internované vězně. Ač byl tábor označen stupněm I, tzn. jako nejmírnější první vzpomínka Mikuláše Poljaka na tento tábor není vůbec optimistická. „Když jsem tam přijel, tak byly naskládány hromady mrtvol před táborovou nemocnicí jako hromada dříví. Přestože tam bylo jídlo, které se dalo jíst, i tak tam byl velký hlad.“ Návodem na přežití v tomto lágru bylo vyhnout se transportu do pobočných táborů. V nich se totiž pracovalo za špatných podmínek a lidé se z nich vraceli do kmenového tábora jako invalidé, kteří byli posléze jako nepotřební likvidováni. Na druhou stranu táborová samospráva, kterou tvořili političtí vězni, mohla vězně odeslat tam, aby to dávalo alespoň nějakou šanci k tomu, že zařazení do komanda přežije. Takové štěstí se usmálo na Mikuláše Poljaka. V dubnu 1941 byl odeslán do venkovního komanda do kasáren SS v Norimberku, kde vydržel 3 roky. Bylo to komando o 60 lidech, složené z Němců, Rakušanů, Francouzů, Poláků a Rusů.
15. června roku 1943 byl Mikuláš Poljak evidenčně převeden do KT Flossenbürg. Jednalo se o administrativní převod z důvodu, že jejich komando umístěné v Norimberku bylo blíže tomuto koncentračnímu táboru. V září stejného roku je Mikuláš Poljak z komanda v Norimberku náhle odvolán a převezen do Flossenbürgu. Dozorci SS totiž přišli na to, že se dostal do styku s civilními osobami, které mu zprostředkovali odeslání dopisů do tzv. protektorátu Čechy a Morava. „Při vjezdu na apellplatz v KT Flossenbürg jsem uviděl tři šibenice a začal jsem mít obavu, zda jedna z nich není také pro mne, protože jsem byl eskortován na základě trestního hlášení. Měl jsem proto první dvě noci noční můry a halucinace, že budu popraven.“ Třetí den se ukázalo, že šibenice jsou připraveny pro italské spoluvězně, kteří byli odsouzeni za sabotáž.
Mikuláš Poljak byl zařazen do nejhoršího komanda v celém lágru. Do kamenolomu. V tomto zařazení prožil období zimy 1943 až 1944. To že přežil nejen nelidské tempo těžké práce v lomu, ale i drsné klimatické podmínky dané vysokou nadmořskou výškou tábora umístěného v Bavorském lese, připisoval hlavně dobré vojenské stravě, kterou dostával po tři roky v kasárnách SS v Norimberku.
V březnu roku 1944 se ve Flossenbürgu sestavoval transport vězňů určených do koncentračního tábora Mauthausen. Do toho transportu byl zařazen Mikuláš Poljak. Stalo se tak na základě nevyřízených účtů s velitelem pracovního komanda Oberscharfürerem Schreibem z Norimberku. S pracovní kvalifikací číslo 2 a s dovětkem Oberscharfürera Schreiba „Das ist ein grosser Verbrecher.“, vyrazil Mikuláš Poljak vlakem přes Řezno a Passov do Mauthausenu. Tam dorazili po několika dnech ve večerních hodinách. „Tábor, který vypadal jako pevnost byl osvětlen světly, vypadalo to jako veliká scéna na divadle. Měl jsem odřený nárt na noze od dřeváku a měl jsem to zanícené. Dr. Podlaha z Brna, který při prohlídce zastupoval SS lékaře, mě poslal do táborové nemocnice. Po vyléčení hnisající nohy jsem byl našimi lidmi poslán transportem do venkovního komanda do Weiner Neudorfu.“ Zde stálo několik hal na výrobu leteckých motorů. V hale číslo 18 byla přípravna tyčové oceli, která se zde upravovala na řezačkách. Jednalo se o velmi přesnou a zodpovědnou práci. Mikuláš Poljak musel dle potřeby vybrat příslušnou tyčovinu a poslat ji k dalšímu opracování. Pokud by udělal chybu, mohlo být jeho počínání kvalifikováno jako sabotáž, za níž se trestalo smrtí.
Továrna vyráběla až do velikonoc v roce 1945. Tehdy se stroje a zařízení i vězni začali evakuovat na západ. Vězni se vydali ve sporém oblečení a hladoví na pochod do mateřského lágru do Mauthausenu. Šli po vedlejších cestách po předalpské straně Dunaje. Hlavní cesty byly vyhrazeny pro armádu. Kdo již nemohl jít, byl nemilosrdně zastřelen. Mikuláš Poljak vzpomíná, že takto bylo sprovozeno ze světa okolo tisíce vězňů. Přesto se jim za 8 dní podařilo hlavního tábora v Mauthausenu dosáhnout. Jednoho krajana z Kladna dovezli do Mauthausenu dokonce na žebřiňáku.
Konec války v Mauthausenu patřil k nejtragičtějším obdobím celé historie tábora. Jen ve vlastním Mauthausenu bylo soustředěno na 70 000 tisíc vězňů. Systém zásobování přestal fungovat. Vězni umírali hlady, ač již bylo slyšet hřmění fronty. Čas v té chvíli byl největší nepřítel. Každý den v oddálení osvobození tábora znamenal desítky lidských životů.
Začátkem května z tábora odešly jednotky SS. Nahradila je vídeňská policie a hasiči. 5. května k branám KT Mauthausen dorazil kolový transportér americké armády. Tábor byl osvobozen. Po 56 měsících tzv. ochranné vazby se dožil svobody i Mikuláš Poljak vězeň KT Mauthausen č. 56 707.
O 60 let později bývalí političtí vězni na společném setkání napsali na pamětní list věnovaný výročí osvobození tyto slova: „Tenkrát jsme se my právě osvobození otroci, znovu narodili k důstojnému lidskému životu. Je nám tedy všem, milí bratři a sestry, vlastně šedesát roků! Važme si toho osudem darovaného života a nezapomínejme na lágrovou soudržnost a solidaritu, která nás zachraňovala v nejkrutějších chvílích nesvobody! Tato zkušenost nechť je i naším odkazem těm, kdo budou žít po nás.“
Mikuláš Poljak zemřel náhle 21. 3. 2013 ve věku 92 let šest dnů po úmrtí jeho milované manželky 87-leté Věry.
Tento článek je připomínkou jeho náhlého úmrtí.
M. Poljak v pobočném táboře Ebensee se spoluvězněm Bergerem
M. Poljak v roce 2003 s M. Čeřenským v KT Mauthausen
M. Poljak v KT Mauthausen