Příběh rodiny Piskáčkových

 

Vlastislav Janík

 

Patřili k nejbližším spolupracovníkům výsadku Anthropoid. Pomáhali od začátku až do hořkého konce. Sokolové, vlastenci, stateční lidé. Rodina Jaroslava Piskáčka z Vysočan.

 

Mládí

 

Jaroslav Piskáček se narodil 3. května 1897 v Praze-Vysočanech v domě čp. 148.  Jeho rodiče byli Josef Piskáček, povoláním topič v chemické továrně, nar. 1. 2. 1863, a matka Božena, roz. Kovaříková, nar. 16. 10. 1866. [1]Poté, co vystudoval školu technického směru, začal pracovat ve vysočanské továrně Českomoravská Kolben ‒ Daněk (ČKD) jako konstruktér.

S Vysočany spojil nejen život profesní, ale i osobní. Dne 5. dubna 1924 se totiž oženil s Antonií Hruškovou[2], narozenou 8. června 1900[3]. Antonie Hrušková byla nemanželským dítětem tovární dělnice Anny Hruškové narozené 13. srpna 1879 v Zaječicích. V době sňatku bydleli novomanželé v Čechově ulici čp. 113. V témže roce vyrazili na svou první dovolenou přes Rakousko do Itálie. V žádosti o pas, který byl Jaroslavu Piskáčkovi vydán 23. června 1924, se můžeme dočíst také něco o jeho vzhledu ‒ měl oblý obličej, šedou barvu očí a světlé vlasy.[4]

Dne 31. března 1927 se manželům Piskáčkovým narodil na Novém Městě u sv. Apolináře čp. 441 jejich jediný syn Miroslav[5] a rodina se přestěhovala do domu v ulici Na Břehu čp. 15 ve Vysočanech. Po narození dítěte paní Piskáčková zanechala svého zaměstnání ve firmě Medika a stala se ženou v domácnosti. Starala se nejen o svého syna, ale i o svou matku Annu Hruškovou[6].

 

Sokol

 

Velmi důležitou roli v rodině Piskáčkových hrál Sokol. Podnět k založení Sokola ve Vysočanech vzešel od úředníků pracujících ve strojírnách Kolben a spol. a od místních živnostníků, kteří dle příkladu z jiných jednot pomohli finančními prostředky. Vysočanský Sokol byl založen v roce 1889 a stal se součástí župy Barákovy[7].

Na počátku roku 1938, kdy se politická situace ve střední Evropě začala stále více zhoršovat, zorganizovala župa Barákova „Brannou školu“. Úkolem jejích absolventů bylo vytvářet v jednotách branné komise, které měly sloužit k zabezpečení pořádku v případě očekávané války. Za vysočanskou jednotu touto „školou“ prošel jak Jaroslav Piskáček, tak i jeho pozdější blízký spolupracovník z doby okupace Jaroslav Smrž[8].

Vyvrcholení činnosti Sokola ve Vysočanech v době před druhou světovou válkou byla účast jednoty na X. všesokolském sletu v roce 1938. Jednotu na sletu vedl Jaroslav Piskáček, který se v roce 1937 stal jejím náčelníkem a zároveň v té době zastával i funkci zástupce náčelníka a župního vedoucího prostého tělocviku v župě Barákově.[9]

Sokol nebyl jedinou zálibou Jaroslava Piskáčka. Také velmi rád fotografoval, vlastnil na tu dobu velmi kvalitní fotoaparát.[10]

 

Okupace

 

Prvním setkáním s realitou nastávajících dní byla pro Piskáčkovy již zářijová krize vyvolaná Němci v roce 1938. Už v té době došlo k prvnímu exodu českého obyvatelstva z českého pohraničí. Do Vysočan se tak dostali lidé z Kamenického Šenova, protože vysočanská jednota měla nad tamní jednotou záštitu. Vysočanští sokolové v těchto dnech zajistili příchozím lidem ubytování v přednáškové síni „Tyršova cvičiště“. Postupně se pak pro ně sokolským činovníkům podařilo zajistit byty a práci ve firmách a živnostech, které vlastnili členové jednoty.

Po okupaci českých zemí se představitelé vysočanského Sokola soustředili hlavně na dorost. Starší funkcionáři se snažili o to, aby dorůstající generace zůstala pohromadě a byla připravena na plnění úkolů spojených s řízením jednoty. Výsledkem této snahy bylo ustanovení tzv. Dorostenecké samosprávy, jejíž členové měli převzít zkušenosti předávané staršími funkcionáři Sokola včetně instrukcí, jak se mají v nadcházející době chovat při kontaktu s okupační správou.

Další zlom v práci činovníků Sokola nastal na podzim roku 1941. Nejprve byli 8. října 1941 v rámci tzv. Aktion Sokol pozatýkáni hlavní představitelé Obce sokolské.[11] Následně se 12. října z pozastavení činnosti Sokola, které nastalo 12. dubna toho roku, stal zákaz veškeré činnosti. Sokol tím přešel do plné ilegality. Nejdůležitější představitelé jednotlivých jednot začali organizovat peněžní a potravinové sbírky za účelem zabezpečení rodin, které přišly o svého hlavního živitele. O organizační zajištění těchto sbírek ve Vysočanech se zasloužili především Jaroslav Piskáček a Viktor Opava za pomoci Dorostenecké samosprávy.[12] Další fází přerodu Obce sokolské v ilegální odbojovou organizaci, která se nazývala Obec sokolská v odboji (OSVO), bylo vytváření tzv. pětek. Ty byly složeny z čelních představitelů jednotlivých jednot. Působili decentralizovaně a zajišťovali zpočátku peněžní a potravinové sbírky určené pro rodiny zatčených sokolských odbojářů. Ve vysočanské jednotě zorganizoval pětku náčelník Jaroslav Piskáček. K ruce si pak vybral starostu Hanka Pavlíka, vedoucího cvičitele dorostu Jaroslava Smrže a cvičitele Josefa Pospíšila a Josefa Nového. Postupně byli přizvání i další členové jednoty.[13] V lednu roku 1942 se však situace ve vysočanské jednotě radikálně změnila.

 

Příchod parašutistů do protektorátu

 

Na konci prosince 1941 byly do protektorátu při jednom operačním letu vysazeny tři výsadkové skupiny. U Nehvizd skupina Anthropoid, poblíž Senic u Přelouče skupina Silver A a u Kasaliček Silver B. Skupina Anthropoid ve složení rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš ukryla svůj operační materiál v zahradní boudě Antonína Sedláčka a vyrazila ráno na své záchytné adresy. Bez problémů se uchytila jak u železničního zaměstnance Václava Stehlíka[14] v Rokycanech, tak u penzionovaného policejního komisaře Václava Krále[15] v Plzni. Díky jeho známému Janu Bejblovi[16] získali parašutisté kontakt na Václava Růtu[17] a přemístili se do Prahy, která měla být i jejich operačním prostorem.

U Růtových se oba parašutisté zdržovali do 5. ledna 1942. Toho dne, alespoň dle komisaře pražského gestapa Heinze Pannwitze[18], se v bytě náhodně objevil Jan Zelenka-Hajský[19], soused, aby si u Václava Růty „objednal soupravy poštovních známek“[20], a Růta ho při této příležitosti seznámil s faktem, že má v bytě ukryté parašutisty. Tím se parašutisté z Anthropoidu dostali do plné péče sokolské odbojové organizace.

Jan Zelenka-Hajský neprodleně informoval o příchodu parašutistů svého známého Václava Nováka[21]. Důvěrně ho znal ze svého působení ve funkci starosty sokolské župy Krušnohorské-Kukáňovy, neboť v tu dobu Václav Novák v župě vykonával funkci župního náčelníka. Oba pak po záboru československého pohraničí v roce 1938 byli ze svých domovů vyhnáni a nové bydliště našli v Praze.

Václav Novák pak o této skutečnosti řekl Jaroslavu Piskáčkovi a ten pak při vyšetřování později uvedl : Asi někdy v lednu 1942 zjistil jsem od bývalých členů Sokola Nováka a Zelenky, že v protektorátu se zdržují agenti-parašutisté, kteří zde mají provést vojenské úkoly.[22] To, že Novák oslovil Piskáčka, pravděpodobně nebylo náhodné. Vysazení parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše proběhlo v Nehvizdech a na tuto větev rozsáhlé členské základny župy Barákovy měl kontakt právě Jaroslav Piskáček[23].

Václav Novák s Janem Zelenkou dospěli k názoru, že je potřeba do podpory parašutistů zahrnout širší okruh sokolských činovníků. K tomu jim opět pomohl Jaroslav Piskáček, protože sám seznámil s uvedenými skutečnostmi Františka Hejla[24], jak je uvedeno v dochovaném výslechovém protokolu. V lednu 1942 jsem se dozvěděl od Piskáčka, jehož jsem znal již delší čas, že v protektorátu Čechy a Morava se zdržují agenti-parašutisté, kteří zde mají vyřídit nějaký vojenský úkol.[25] Souběžně s Františkem Hejlem byl do skutečnosti o přítomnosti parašutistů v Praze zasvěcen i Antonín Oktábec[26]. Ten si hned vzal za úkol pozvat na domluvenou schůzku s Novákem a Piskáčkem již obeznámeného Františka Hejla: (Fr. Hejl ‒ pozn. autora) sám jsem měl v lednu 1942 telefonický rozhovor s Oktábcem, který mne pozval k poradě. Já jsem navrhl Oktábcovi, jehož jsem znal léta z ještě legálně existujícího Sokola, aby se ta porada konala u mne v kanceláři. Během porady měla být prodiskutována podpora, respektive ubytování agentů-parašutistů. Celkem se na poradu dostavili: Oktábec, Novák, Piskáček a já. Při této poradě jsem se také dozvěděl, že agenti-parašutisté přišli z Londýna.[27] Po této schůzce se tedy rozjela nebývale velká akce pomoci parašutistům, která byla ukončena až selháním Karla Čurdy z paraskupiny Out Distance.[28]

Když šli společně z této schůzky, Jaroslav Piskáček také Františka Hejla požádal o peníze pro již ubytované agenty-parašutisty. Já jsem Piskáčkovi vydal obnos 1000,- korun k podpoře agentů-parašutistů a také později jsem mu dal pro stejný účel 1000,- korun. Celkově jsem tedy daroval pro podporu agentů-parašutistů přišlých z Londýna obnos 2000,- korun. Peníze pocházely od Vacína, který mezi tím již zemřel v nějakém koncentračním táboře. Svého času mi ty peníze dal na podporu sokolských rodin v nouzi.[29]

Od začátku vysazení měli parašutisté největší starost, jak z dopadové plochy převézt do bezpečí uschovaný operační materiál. Proto Jaroslav Piskáček a Václav Novák odjeli již 4. ledna 1942 do Nehvizd. Blízko Nehvizd navštívili tamějšího náčelníka Sokola Starého[30] a radili se s ním o odstranění padáků, věcí, výbušnin a zbraní, které v místních polních boudách atentátníci (Kubiš a Gabčík) ukryli po seskoku. Oběma tehdy nebylo známo, o koho se v případě obou agentů jedná. Starý navštívil v další vesnici tamějšího rolníka Baumanna[31], býv. předcvičitele Sokola, jehož prarodiče byli ještě Němci ze Sudet, a radil se s ním o odstranění padáků a náčiní.[32] V podvečerních hodinách 13. ledna 1942 přijel do Nehvizd Jan Kubiš[33] a přenesl s pomocí zahradníka Sedláčka veškerý materiál ze zahradního domku přímo do domu Sedláčkových.[34] Až poté se k Baumannovi dostavil Kubiš, který vystupoval pod krycím jménem „Strnad“. S Baumannovou pomocí přenesl padáky a další věci do nějakého lomu. Baumann tvrdí, že sám věci nepřemísťoval, prý jen Kubišovi poradil, aniž by znal přesné místo, kam on věci zahrabal.[35] Poté nastala fáze druhá, ve které bylo potřeba ukrytý materiál převézt do Prahy.

Tuto rekonstrukci událostí narušuje svědectví Emanuela Filípka, který po válce uvedl, že Jaroslav Piskáček byl prvým z činovníků náčelnictva Barákovy župy, za kterým v prvé polovině ledna 1942 přijíždí okrskový náčelník Jaroslav Starý ze Šestajovic s hlášením, že u Nehvizd seskočili dva chlapci z Anglie, že je má prozatím u sebe a že chlapci chtějí do Prahy.[36] Tuto tezi potvrzuje i poválečné svědectví Viktora Hellera, člena předsednictva náčelnictva župy Barákovy, který uvedl, že první informaci o parašutistech dostal právě on a Jaroslav Starý od Františka Kroutila z Nehvizd. Pravdivosti tohoto tvrzení nahrává fakt, že v den výsadku parašutisté navázali kontakt právě s náčelníkem místní sokolské jednoty Kroutilem[37]. Při druhé návštěvě, kdy Kroutil a Kubiš pravděpodobně hledali vhodnější místo pro uschování vysazeného materiálu, dal Kroutil Kubišovi kontakt na Jaroslava Starého, náčelníka IV. okrsku župy Barákovy ze Šestajovic. Ten do řetězce podporovatelů zapojil Břetislava Baumana a Jaroslava Piskáčka. Logiku má tento výklad událostí také. Je však velmi nepravděpodobné, že by se parašutisté sešli se Zelenkou-Hajským až poté, co je propojili Novák s Piskáčkem, ač od začátku ledna žili společně se Zelenkou v jednom domě a k tomu na stejném patře.

 

Vše pro parašutisty

 

Jaroslav Piskáček krátce poté, co navázal kontakt s parašutisty, zapojil do celého dění koncem ledna 1942 svého kolegu ze Sokola Jaroslava Smrže. Zřejmě po zvažování, jak dál s parašutisty, přišel Jaroslav Smrž s nápadem, že by je mohli ubytovat ve vilce „Naše Emka“ ve Svépravicích, která patřila jeho zeťovi Václavu Khodlovi[38] a přes zimu bývala neobývaná. Jaroslav Piskáček samozřejmě Václava Khodla dobře znal z vysočanského Sokola, a tak s tím souhlasil.

Postupem času byly do vily převezeny padáky, kombinézy a bedny se zbraněmi, které byly do té doby uschovány v Horoušanech.

Nejdříve však bylo potřeba ještě doléčit zranění rtm. Josefa Gabčíka způsobené při vysazení v Nehvizdech. Proto ho Jaroslav Piskáček přivedl k MUDr. Stanislavu Hrubému, svému rodinnému lékaři: Někdy v lednu 1942 přivedl ke mně můj starý pacient, Jarka Piskáček, muže, který měl vyvrtnutý palec na levé noze. Ošetřil jsem jej, aniž jsem se na něco ptal.[39]

Piskáček společně s Novákem se do podpory dvou parašutistů intenzivně zapojili. Byli si však dobře vědomi toho, že jen jejich vlastní síly k podpoře nestačí. Od potravin po oblečení, vše bylo v té době na lístky. Proto bylo do okruhu podporovatelů potřeba zapojit více lidí. Václav Novák proto zamířil do Mělníka, kde mohl aktivovat místní sokolské činovníky prostřednictvím Václava Marečka[40]. Ten byl podobně jako Václav Novák v roce 1938 z československého pohraničí s rodinou vystěhován a usadil se v Mělníku. Zde zastával v místní sokolské jednotě funkci místostarosty. Již v létě roku 1941 došlo ke schůzce Václava Nováka a Václava Marečka v Mělníku, které se zúčastnili i další členové místní pětky. Tito sokolští činovníci se domluvili hlavně na podpoře rodin postižených perzekucí ze strany okupačních orgánů. Tato činnost se zintenzivnila po 8. říjnu 1941, kdy po tzv. akci Sokol byli zatčeni přední představitelé obce sokolské. Po příchodu parašutistů v lednu roku 1942 se pak pomoc rozšířila na pomoc parašutistům pobývajícím v Praze, jejichž počet od dubna 1942 rostl.[41]

Jaroslav Piskáček se naopak v lednu roku 1942 vypravil do Neratovic. Dobře se znal s místním župním starostou obce sokolské Jaroslavem Řepou[42]. Ten však byl již 8. října 1941 v rámci tzv. Akce Sokol zatčen. Proto se pravděpodobně obrátil na jeho dceru Jaroslavu[43] a jejího manžela Václava Šulce[44]. Ti kolem sebe soustředili okruh známých, kteří se rovněž zapojili do potravinové, materiální a finanční pomoci parašutistům. Byli to sokolové z Neratovic, Kostelce nad Labem, Všetat a Přívor, od nichž šla nezištná pomoc určená parašutistům do Prahy.

 

Legalizace pobytu

 

Současně s materiálním zabezpečením života parašutistů se odbojáři snažili zajistit legalizaci jejich pobytu v protektorátu. O to se významně zasloužil MUDr. Stanislav Hrubý. Začátkem února přišel Piskáček […,] že má v ochraně dva parašutisty z Anglie, kteří mají velká poslání, že je tudíž zapotřebí se o ně postarati. Občanské legitimace měli, pročež jsem radil k zaopatření pracovních knížek, aby byli dostatečně kryti. Doporučil jsem obrátiti se na někoho ze známých v Okresní nemocenské pojišťovně v Praze II, Švehlovo nábř. Nyní víme, že to byli soudruzi Falta[45] a Minif[46], kteří ochotně obstarali pracovní knížky pro všechny parašutisty[…] Když koncem února byly pracovní knížky pro ony dva mládence vystaveny, přivedl je Jarka Piskáček ke mně do ordinace, kde jsem dal oběma falešné nemocenské legitimace jako práce neschopné. Prvního přihlásil jsem na jméno Josef Strnad s diagnózou „vřed na dvanácterníku“. Tento bydlel u rodiny Khodlových ve Vysočanech, Waldecká ulice. Druhého jsem přihlásil na jméno František Procházka s diagnózou „zánět žlučníku“. Bydlel rovněž ve Vysočanech a to u rodiny Piskáčkovy v ulici Na břehu. Tato opatření jsem učinil proto, aby se mohli volně pohybovat. Do této akce byl zasvěcen můj dobrý přítel, okresní lékař a revizní lékař Okresní nemocenské pojišťovny, dr. Lyčko (Lyčka – pozn. autora) z Karlína[47]. Ten napsal každý týden revizní nález a potvrdil další pracovní neschopnost do legitimace.[48]

Nakonec se k podporovatelům parašutistů přidala i matka Antonie Piskáčkové, paní Anna Hrušková. Bydlela ve stejné ulici jako manželé Piskáčkovi, ale v domě číslo 97. Měla kontakty na členy Červeného kříže a od nich získávala potravinové lístky.

Byt Piskáčkových ve Vysočanech se tak stal jedním z ústředních bodů, o který se parašutisté mohli kdykoliv opřít. Samotný byt se nacházel v prvém patře a měl na tu dobu standardní počet místností. Obývací pokoj, ložnici a kuchyni. Na tomto prostoru žila tříčlenná rodina Piskáčkových.

Do podpory parašutistů byl jistě od počátku zapojen i syn manželů Piskáčkových Miroslav. V té době studoval na IV. reálném gymnáziu v Praze VIII – Libni. Shodou okolností na stejném gymnáziu byl zapsán i syn Jana Zelenky-Hajského Jan Milíč i syn Václava Růty Jiří. Je tedy pravděpodobné, že proud informací od Zelenky-Hajského k Jaroslavu Piskáčkovi a obráceně přicházel i touto cestou. Všichni tři mladí muži byli totiž na svůj věk velmi vyzrálí a byli vedeni k velké zodpovědnosti.[49]

Jan Kubiš dokonce využil známosti s Jaroslavem Piskáčkem k tomu, že si dal u místního krejčího Formáčka, člena jednoty sokolské ve Vysočanech, těsně před atentátem ušít šaty.

 

Atentát

 

Po vykonání útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha opustil Kubiš místo činu na kole směrem do Libně k bytu rodiny Novákových. Zastavil se až před prodejnou obuvi Baťa na rohu Slavatovy a Primátorské ulice. Tam odložil kolo a pěšky odešel k Novákovým. Když se od něj Marie Nováková[50] dozvěděla, kde ho nechal, hned pro něj poslala dceru Jindřišku[51]. Ta kolo odvedla do dvora jejich domu. Mezitím Marie Nováková dala Janu Kubišovi novou košili, protože ta jeho byla na více místech propálená. Ze zraněného oka mu pořád tekla krev. Přestože byl takto velmi nápadný, hned poté, co se Jindřiška vrátila, opustil byt Novákových. Marie Novákové se ještě zeptal, jak se dostane na Žižkov.[52] Když však opustil jejich byt, rozmyslel si cíl své cesty a vyrazil k Piskáčkovým do Vysočan. V pozdních odpoledních hodinách, asi proto, že uvážil, že zranění oka je vážnějšího charakteru, než si myslel, požádal Jaroslava Piskáčka, zda by nezašel za dr. Lyčkou, protože potřebuje ošetřit oko.[53] Jaroslav Piskáček však osobně Břetislava Lyčku neznal, proto se vypravil za Augustínem Oktábcem s prosbou, aby zašel za MUDr. Lyčkou a požádal jej o návštěvu ve Vysočanech, kde by mohl Jana Kubiše ošetřit.[54] Lyčka se v podvečerních hodinách opravdu k Piskáčkovým dostavil a Kubišovi oko ošetřil.

Nebyla to však poslední návštěva u Piskáčkových v tento den. Vpodvečer k nim dorazili i manželé Novákovi. Ti se s Jaroslavem Piskáčkem přišli domluvit, jakým způsobem odstraní kolo, které tam Kubiš zanechal. Syn Miroslav pak pro ně ještě toho dne došel a předal jej jeho majiteli Jaroslavu Smržovi, od nějž si parašutisté kolo půjčili.[55]

V den atentátu přišla ještě jedna zatěžkávací zkouška. V noci z 27. na 28. května byla spuštěna policejní akce, která neměla v historii Prahy obdoby. Zmobilizované německé i české policejní jednotky prováděly systematicky kontroly po domech s cílem vypátrat vykonavatele atentátu. Výsledek této monstrózní policejní akce byl chabý a k vypátrání parašutistů nevedl. Jan Kubiš strávil noc u rodiny Piskáčkových. Hned druhý den se však přesunul do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

 

Poslední prázdniny

 

Dne 18. června 1942 po nerovném boji našlo sedm parašutistů smrt v kryptě tohoto kostela. A svou hrdinskou smrtí si na věčnost vzali i spoustu informací, což nějakou dobu Němcům bránilo hlouběji proniknout do sítě jejich podporovatelů. I s odchodem Jana Zelenky-Hajského, při jeho zatýkání doma v Biskupcově ulici o den dříve, a jeho syna Jana Milíče, kteří spáchali sebevraždu, ztratili Němci nadlouho stopu, která by je mohla dovést k odbojářům do Libně a do Vysočan.

Přesto v rodině Piskáčkových panovalo velké napětí. O prázdninách tradičně paní Piskáčková se synem jezdívali do Stach na hájovnu k panu Schwarzovi. Měli tam pronajatu jednu místnost a trávili tam celé léto. Jaroslav Piskáček za nimi jezdil na sobotu a neděli. Místo, kde hájenka ležela, bylo stranou od obce, hned u lesa a blízko mokřadu. Manželé Piskáčkovi se během svého pobytu ve Stachách vždy aktivně zapojovali do sezonních zemědělských i lesnických prací. Chodili na sena, Jaroslav Piskáček dokázal řídit i povoz s koňmi. Tak tomu bylo ještě v létě 1941. Léto roku 1942 bylo však jiné. Na prázdninový pobyt na Šumavu začátkem prázdnin odjel jen syn Miroslav.

 

Zatčení

 

Odbojové pětky obce sokolské ve Vysočanech a v Libni první vlnu zatýkání, která se rozpoutala po výpovědích Karla Čurdy, bez ztrát přečkaly. Bylo to proto, že Čurda s tamními odbojáři během svého působení v Praze nepřišel do styku. Druhé, mnohem reálnější ohrožení nastalo při pátrání Němců po dívce, Jindřišce Novákové, která odvedla kolo odložené Janem Kubišem u Baťova obchodu. Němci správně stanovili, že bydliště neznámé dívky, která přišla pro kolo do 10 minut poté, co je tam Kubiš zanechal, nemohlo být daleko. Proto na 3. června 1942 pražské Gestapo soustředilo v Petschkově paláci 260 dívek zhruba shodného věku, jaký měla Jindřiška Nováková, které bydlely v patnáctiminutové dochozí vzdálenosti od místa, kde bylo kolo odloženo. Při této rekonstrukci, na niž byla pozvána i Jindřiška Nováková, však ani jedna ze dvou svědkyň uvedené události Jindřišku nepoznala.

Když nevyšla tato akce, vydali se Němci jinou cestou. Při vyhodnocování dosavadních poznatků z vyšetřování atentátu bylo zjištěno, že pomoc parašutistům poskytovaly rodiny, které byly vystěhovány v roce 1938 z československého pohraničí. A tato indicie nakonec vedla k tomu, že byl ve čtvrtek 9. července zatčen Václav Novák i s celou rodinou.[56] Tvrdé výslechy, kterým byla celá rodina vystavena, měly za následek, že 13. července byl zatčen Jaroslav Piskáček přímo na svém pracovišti v ČKD. Jeho manželka Antonie byla zatčena týž den doma společně se svou matkou Annou Hruškovou v době, když si připravovaly koupel[57]. Zbývalo dostihnout ještě jejich syna Miroslava. To se stalo až 17. července, poté, co Gestapo zjistilo, že se nachází ve Stachách na Šumavě. Odvezli ho do Prahy.

Gestapo členy rodiny Piskáčkových podrobilo tvrdým výslechům. Další vyšetřování tak vyústila v to, že 14. července byl zatčen i blízky spolupracovník Jaroslava Piskáčka Jaroslav Smrž. Den nato pak Gestapo dostalo i Jaroslava Starého a Břetislava Baumana. Václav Khodl byl zatčen 18. července.

 

Terezín a Mauthausen

 

Po ukončení vyšetřování byli manželé Piskáčkovi a Anna Hrušková odvezeni do Malé pevnosti Terezín. Nevíme však, kdy a zda celá rodina současně. Je známo pouze to, že Jaroslav Piskáček byl ještě 10. října vyslýchán pražským Gestapem. Bylo to již v době, kdy byla celá rodina 5. října 1942 stanným soudem odsouzena k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v KT Mauthausen společně s popravou 262 československých vlastenců zapojených do spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Intransitive a Tin. Antonie Piskáčková byla ranou do týla zavražděna v 9:32 hodin, její matka v 11:10, syn Miroslav v 16:42 a dvě minuty po něm i jeho otec.

 

Závěr

 

Jaroslav Piskáček byl významným spolupracovníkem paraskupiny Anthropoid. Zasloužil se o to, že byl celý operační materiál bezpečně uschován v Praze a ani po jeho zatčení se nedostal do rukou Němců. K podpoře všech parašutistů dokázal podchytit členy obce sokolské z župy Barákovy. Bezprostředně po atentátu poskytl nezištně pomoc Janu Kubišovi. I při výsleších jistě projevil velkou míru statečnosti. Je to znát z kusých výpovědí, zaznamenaných v posledním výslechovém protokolu z 10. října, kde jmenuje jen ty své spolupracovníky, o kterých věděl, že jsou zatčeni. Obdobně se jistě chovala i jeho žena Antonie a syn Miroslav.



[1] NA, f. Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1921–1930 (dále jen PŘ 1921–1930), sign. P 1251-14 Jaroslav Piskáček a Archiv hlavního města Prahy (dále jen AHMP), výpis z matriky narozených římsko-katolického úřadu u kostela sv. Václava v Praze na Proseku z let 1896–1900, sign. PRO N24, fol. 43, č. postup. 119.

[2] AHMP, matrika oddaných Okresní správy politické v Karlíně z let 1923-1925, sign. OSP KAR O3, folium 174, č. poř. 512.

[3] AHMP, výpis z matriky narozených římskokatolického farního úřadu u kostela sv. Václava na Proseku z let 1896–1900, sign. PRO N24, fol. 277, č. postup. 146.

[4] NA, f. PŘ 1921–1930, sign. P 1251-14 averz. Jaroslav Piskáček.

[5] AHMP, soupis domovských příslušníků (1911‒1949).

[6] Anna Hrušková pracovala jako dělnice v mlékárně. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu. AHMP – Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013, s. 102.

[7] Župa Barákova (Josef Barák /26. 1. 1833 ‒ 15. 11. 1883/, český novinář, básník a spisovatel) vznikla v Praze na pravém břehu Vltavy oddělením od župy Středočeské a měla sídlo v Karlíně. Oficiálně začala fungovat od 1. 1. 1898. V té době byla rozčleněna na 4 okrsky, které měly 16 jednot. O pouhých šest let později vykazovala již 27 jednot, které čítaly 2564 členů a 190 členek. Před vypuknutím druhé světové zahrnovala největší počet sokolských jednot ve své historii ‒ celkem 122. Viz http://www.tjsokolvysocany.cz/?page_id=232 (citováno k 15. 8. 2016).

[8] Jaroslav Smrž, nar. 24. 9. 1904 v Praze-Vysočanech, povoláním sedlář a čalouník u Českomoravských strojíren v Karlíně. Po likvidaci Sokola okupační správou se připojil k ilegální sokolské organizaci ve Vysočanech, vedené Jaroslavem Piskáčkem. Spolupracoval se svým švagrem Václavem Khodlem, Antonínem Oktábcem, Václavem Novákem a Františkem Hejlem. Parašutisty podporoval hned po jejich příchodu – členům výsadku ANTHROPOID pomohl zbavit se nepotřebné výstroje. Společně s manželi Václavem a Emanuelou Khodlovými a jejich synem Václavem poskytoval Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi ubytování a stravu. J. Kubišovi půjčil kolo, na němž tento prchal po útoku na Heydricha z místa činu. V nepřítomnosti byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti, dne 14. 7. 1942 zatčen a 24. 10. 1942 v 16:40 popraven v KT Mauthausen. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 266.

[9] Viz http://www.tjsokolvysocany.cz/?page_id=271 (citováno k 15. 8. 2016).

[10] AA, audiozáznam vzpomínek Libuše Eichlerové, neteře manželů Piskáčkových, ze srpna 2013

[11] V župě Barákově to byli například Jaroslav Řepa z Neratovic, Vojtěch Vacín z Prahy, Ing. Ladislav Langr a  Josef Veselský z Mělníka.

[12] Viz http://www.tjsokolvysocany.cz/?page_id=271 (citováno k 15. 8. 2016).

[13] Tamtéž.

[14] Václav Stehlík, nar. 14. 10. 1879 v Kamenném Újezdě u Rokycan. Železniční penzista. Člen široce rozvětvené ilegální sítě železničářů, která byla napojena na Politické ústředí. ABS, f. Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky 1945–1954 (302), sign. 302-154-6. Srov. blíže nedatovaný seznam adres, který předal škpt. Šustr členům Anthropoidu před odletem do akce. In: ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013 str. 779

[15] Václav Král, nar. 2. 5. 1891 v Plzni. V době okupace bydlel v ulici Pod Záhorskem č. 1. Jeho adresu obdrželi parašutisté z Anthropoidu těsně před odletem. Když přišli 30. 12. 1941 do Plzně, Václav Král jim poskytl ubytování. Gabčík si dokonce u Králů několik dnů léčil zranění nohy, které utrpěl při seskoku, a počkal tam na falešné dokumenty. I po odchodu Gabčíka s Kubišem z Plzně zůstal Král důležitou styčnou osobou mezi plzeňskými odbojovými organizacemi a parašutisty. Zatčen byl po zradě Karla Čurdy 17. 6. 1942. Stanným soudem byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 137.

[16] Jan Bejbl, nar. 26. 9. 1893 ve Vídni. V době okupace bydlel v Čechově ulici č. 34 v Plzni. Jeho kolega u policie a v rezistenci, vrchní kriminální inspektor československé policie v. v. Václav Král k němu 31. 12. 1941 přivedl parašutisty z výsadku Anthropoid. Bejbl jim zprostředkoval spojení do Prahy na Václava Růtu. Jan Bejbl a Václav Král společně s dalšími vlastenci patřili k nejvýznamnějším spolupracovníkům parašutistů z výsadků Anthropoid, Out Distance a Steel v Plzni. J. Bejbl byl zatčen po zradě Karla Čurdy 17. 6. 1942 a odsouzen v nepřítomnosti stanným soudem k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 34.

[17] Václav Růta, nar. 25. 6. 1890 v Turnově. Za okupace bydlel v Biskupcově ulici č. 1837/4, Praha XI. Právě jeho adresu obdrželi parašutisté ze skupiny Anthropoid v Plzni, v jeho bytě se objevili již dopoledne 31. 12. 1941. Po zradě Karla Čurdy byl Václav Růta 19. 6. 1942 zatčen i s manželkou Marií a synem Jiřím. Dne 29. 9. 1942 byla celá rodina v nepřítomnosti odsouzena stanným soudem k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 251 a JANÍK, Vlastislav: Příběh rodiny Růtových. První pražský úkryt parašutistů z Anthropoidu. Paměť a dějiny, 2016, roč. 10, č.  2, s. 79–88.

[18] Kriminální komisař pražského gestapa Heinz Pannwitz nar. 28. 7. 1911 v Berlíně, evangelického vyznání, původním povoláním strojní zámečník, příslušník SS od 17. 6. 1938 byl po útoku na R. Heydricha určen k jeho vyšetřování. V září 1942 pak sepsal tzv. Závěrečnou zprávu o vyšetřování atentátu na Heydricha.  ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013, Dokument č. I/107 Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha s datem 25. září 1942, s. 586

[19] O Janu Zelenkovi-Hajském více ČVANČARA, Jaroslav: „Ni zisk, ni slávu“. Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen. Paměť a dějiny, 2012, roč. 6, č. 2, s. 16‒32 ‒ viz http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1202/016-032.pdf (citováno k 15. 8. 2016).

[20] ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava (sv. 1), Dokument č. I/107 Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha s datem 25. září 1942, s. 722.

[21] Václav Novák, nar. 18. 1. 1893 v Nebuželích. Vyučený truhlář. Hned po vzniku Československé republiky se rodina přestěhovala do Podmokel u Děčína. Již v roce 1918 byl Václav Novák předsedou revolučního Národního výboru v Podmoklech. Zde také vstoupil do Sokola, v němž zastával funkci náčelníka. Od roku 1935 až po zábor českého pohraničí Němci byl náčelníkem sokolské župy Krušnohorské-Kukáňovy. V září 1938 musela rodina pohraničí opustit a nový domov našla v Praze-Libni v ulici Stránského č. 351/3. I zde se hned zapojil do činnosti pražské sokolské organizace a brzy se stal členem předsednictva a náčelníkem sokolské župy Barákovy.. Václav Novák takto podchytil sokolské pracovníky na Mělnicku, kde měl své známé z pohraničí. To již byl ve styku s hlavním vůdcem sokolské odbojové organizace v Praze Janem Zelenkou-Hajským. Blízkým spolupracovníkem Nováka se stal i náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček. Ten byl také první, kdo mu oznámil v lednu 1942, že jsou v Praze parašutisté. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 201.

[22] . Viz Výslechový protokol Jaroslava Piskáčka, příslušníka podpůrné sítě paraskupiny Anthropoid, z 10. října 1942, ABS, signatura 141-344-2, 3 s. ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013 str. 836

[23] Zelenka a Novák, kteří v Barákově župě působili od roku 1939, zřejmě tyto kontakty neměli.

[24] František Hejl, nar. 3. 7. 1900 v Horní Čermné, pracoval jako účetní u firmy Rustika. Člen sokolské odbojové organizace společně se svou ženou Miladou. S přáteli ze Sokola Františkem Pecháčkem, Václavem Novákem, Jaroslavem Piskáčkem, MUDr. Břetislavem Lyčkou a Janem Zelenkou-Hajským patřil k nejvýznamnějším podporovatelům výsadku Anthropoid a k radikálním zastáncům úderu proti Heydrichovi. S Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem spolupracoval již záhy po jejich příchodu do Prahy a aktivně se účastnil příprav na likvidaci Heydricha. Dne 14. 7. 1942 byl zatčen a 26. 1. 1943 v 16:47 hod. v Mauthausenu popraven. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 91.

[25] ABS, f. 141, sign. 141-344-2, strojopis, originál, výslechový protokol příslušníka podpůrné sítě paraskupiny Anthropoid Františka Hejla, 8. říjen 1942, 3 s. Viz ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013, str. 821

[26] Antonín Oktábec

[27] Tamtéž., nar. 29. 9. 1905 ve Staré Huti. Auto-elektrikář v libeňské Rustovce. Společně s manželkou Vlastou patřil k sokolské rezistenci. Tvořil nejužší vedení sokolské odbojové organizace v Praze. Společně s Františkem Hejlem, Břetislavem Lyčkou, Václavem Novákem, Františkem Pecháčkem, Jaroslavem Piskáčkem a Janem Zelenkou-Hajským patřil v sokolském odboji k hlavním protagonistům a stoupencům fyzické likvidace Heydricha a nejdůležitějším spolupracovníkům ANTHROPOID. Zatčen byl 14. 7. 1942 a 26. 1. 1943 popraven v 16:35 v Mauthausenu. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 211.

[28] Vice o Karlu Čurdovi Zdeněk Jelínek Operace Silver A Scriptorium 2010 a nejnověji Jiří Plachy Osudové selhání čs. zpravodajské služby? Vojenství a historie 4/2013 str. 60

[29] Tamtéž.

[30] Jaroslav Starý, nar. 22. 4. 1891 v Sobíňově. Majitel zahradnictví v Šestajovicích. Během 1. světové války sloužil v britské armádě. Člen Sokola Šestajovice-Klánovice. Dne 15. 7. 1942 byl zatčen a 24. 10. 1942 v 14:18 hod. popraven v Mauthausenu. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 274.

[31] Břetislav Bauman, nar. 3. 12. 1905 v Horoušanech. V době okupace bydlel v Horoušanech č. 11. Krátce po seskoku parašutistů Gabčíka a Kubiše z výsadku Anthropoid  jej s nimi seznámil František Kroutil. Oba první spolupracovníci zasvětili do tajemství i bývalého legionáře a člena Sokola Jaroslava Starého ze Šestajovic, který parašutisty propojil s dalšími spolehlivými vlastenci v Praze, jako např. s Jaroslavem Piskáčkem. B. Bauman byl 15. 7. 1942 zatčen a v nepřítomnosti stanným soudem odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 29.

[32] NA, f. 114, sign. 114-10-32, 11 s. z 217.1942 ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013, str. 552

[33] Nehvizdy 14. září 1945: záznam výpovědi Ludmily Kroupové, rozené Papričíkové, nar. 24. 11. 1923 v Nehvizdech, okres Brandýs nad Labem, v domácnosti, bytem Nehvizdy čp. 3. ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava (sv. 2), s. 557.

[34] Nehvizdy 14. září 1945: výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech. Tamtéž, s. 559.

[35] NA, f. 114, sign. 114-10-32. Panwitz toto setkání datuje asi /na/11. 1. 42, což nedopovídá naší časové rekonstrukci dějů.  Viz výše

[36] ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013), s. 782.

[37] František Kroutil byl náčelníkem sokolské organizace v Nehvizdech. Období heydrichiády přežil jen díky tomu, že jej neprozradil po svém zatčení Břetislav Bauman. Bohužel to, že přežil, se však neodpouští. Byl později vystaven velkému tlaku místních aktivistů.

[38] Václav Khodl, nar. 22. 10. 1895 v Praze, povoláním kontrolor a montér u firmy Českomoravská Kolben ‒ Daněk. Společně s manželkou Emanuelou a synem Václavem poskytli ve svém bytě ve Valdecké ulici ubytování Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Spolupracovali s Jaroslavem Piskáčkem. Pravděpodobně z bytu rodiny Khodlovy odjeli 27. května 1942 Gabčík s Kubišem na místo, kde zaútočili na Heydricha. V. Khodl byl stanným soudem odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 121.

[39] Vzpomínky MUDr. Stanislava Hrubého. Právo lidu, 19. 8. 1945, č. 83 ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013 str. 781s

[40] Václav Mareček, nar. 11. 11. 1894 ve Skalsku, železničář. Za I. světové války československý legionář v Itálii. Přibližně v polovině roku 1941 zapojil Václav Novák do sokolské rezistence aktivní vlastence ze Sokola Mělník: Augustina Rebce, Bohuslava Bubníka, Ferdinanda Černického a Václava Marečka. Rebec a jeho mělničtí spolupracovníci shromáždili větší množství zbraní. Prostřednictvím Nováka zásobovali potravinami a penězi vlastence žijící v ilegalitě, od počátku roku 1942 také parašutisty ukrývající se v Praze. Skupina shromažďovala i zpravodajské informace, které pak na Rebcův příkaz přivážel Bohuslav Bubník do Pardubic a předával je příslušníkům rezistence. Lze předpokládat, že tyto zpravodajské informace využila ve svých radiodepeších vysílaných do Velké Británie paraskupina Silver A. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 175.

[41] Během března a dubna roku 1942 bylo vysazeno do protektorátu dalších sedm výsadkových skupin. Jednalo se o operace Zinc, Out Distance, Intransitive, Tin, Bioscop, Bivoac a Steel. Řada těchto parašutistů přešla přes přijímací přepážku, která byla vybudována u knihtiskaře Jana Vojtíška v Lázních Bělohrad, nebo přes rodinu Moravcovu v Biskupcově ulici v Praze na Žižkově. Díky souhře různých okolností až do vyzrazení úkrytu parašutistů v Resslově ulici se podzemní organizace v Praze musela postarat mimo jiné o skupinu Anthropoid i o Josefa Valčíka z operace Silver A, Adolfa Opálku a Karla Čurdu z výsadku Out Distance, Josefa Bublíka a Jana Hrubého ze skupiny Bioscop a Jaroslava Švarce ze skupiny Tin.

[42] Jaroslav Řepa, nar. 13. 12. 1894 v Neratovicích, obecní tajemník a  starosta obce sokolské v Neratovicích. Dne 8. října 1941 byl v rámci Akce Sokol zatčen příslušníky venkovní služebny Gestapa z Mladé Boleslavi. Poté zaujal jeho místo v hierarchii sokolské odbojové organizace František Hejl. J. Řepa zemřel 4. 4. 1942 v Osvětimi.

[43] Jaroslava Šulcová, roz. Řepová, nar. 19. 7. 1920 v Neratovicích. Žena v domácnosti. Společně s manželem Václavem patřila k sokolské rezistenci. Podporovala penězi a potravinami parašutisty a další vlastence žijící v ilegalitě. V odboji dále spolupracovala s Jiřinou a Františkem Hamplovými a Marií a Antonínem Valterovými. Zatčena 27. 8. 1942 a v nepřítomnosti stanným soudem odsouzena k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 307.

[44] Václav Šulc, nar. 31. 12.1909 v Kostelci nad Labem. Úředník v cukrovaru. Patřil k sokolské rezistenci Zatčen 15. 7. 1942 a v nepřítomnosti stanným soudem odsouzena k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 307

[45] Jaroslav Falta, nar. 16. 5. 1893 v Turnově. Úředník okresní nemocenské pojišťovny. Obstarával falešné pracovní knížky pro parašutisty a další vlastence žijící v ilegalitě. V odboji spolupracoval s ředitelem nemocenské pojišťovny Alexandrem Minivem a s JUDr. Jiřím Pleskotem. V nepřítomnosti byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 74.

[46] Alexandr Miniv, nar. 28. 5. 1985 v Stryji v Rusku. Ředitel nemocenské pojišťovny v Praze. V odboji spolupracoval s JUDr. Jiřím Pleskotem a Jaroslavem Faltou. V nepřítomnosti byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 181.

[47] MUDr. Břetislav Lyčka, nar. 24. 5. 1903 ve Staré Bělé u Moravské Ostravy. Smluvní lékař v Praze-Karlíně a zdravotní komisař Hlavního města Prahy. Člen karlínského Sokola. V prvních dnech roku 1942 se v karlínském bytě manželů Lyčkových za přítomnosti sokolů Františka Pecháčka, Františka Hejla, Antonína Oktábce a Emanuela Filípka konala porada o pomoci sokolského odboje parašutistům. Po atentátu Lyčka ošetřil Jana Kubiše, kterému bomba vržená na Heydrichův automobil poranila obličej. Spáchal sebevraždu 21. 7. 1942 poté, co byl prozrazen jeho úkryt v Ouběnicích na Benešovsku. Jaroslav Čvančara Někomu život někomu smrt

[48] Vzpomínky MUDr. Stanislava Hrubého, č. 83 ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013 str. 781

[49] AA, audiozáznam vzpomínek Libuše Eichlerové, neteře manželů Piskáčkových, ze srpna 2013

[50] Marie Nováková,  nar. 2. 2. 1897 v Podmoklech. Byla popravena v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 10:44 hod. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 207.

[51] Jindřiška Nováková, nar. 6. 5. 1928 v Praze. Byla popravena v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 11:12 hod jako nejmladší z 262 tento ten popravených československých občanů. Viz ČVANČARA, Jaroslav ‒ JANÍK, Vlastislav ‒ LEDVINKA, Václav ‒ ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, s. 205.

[52] ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava (sv. 1), Dokument č. I/107 Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha s datem 25. září 1942, s. 732.

[53] Tamtéž, s. 732

[54] Doslova ve výslechovém protokolu z 10. 10. 1942 J. Piskáček uvedl: Atentátník mne prosil, ať ho ukryji a přivolám na pomoc lékaře. Přímo mi jmenoval dr. Lyčku z Prahy-Karlína. Protože jsem dr. Lyčku neznal, šel jsem do dílny, kde pracoval Oktábec, a požádal jsem ho, aby dr. Lyčku povolal ke mně do bytu a atentátník mohl být ošetřen. Věděl jsem, že Oktábec byl s Lyčkou ve spojení. Viz Výslechový protokol Jaroslava Piskáčka, příslušníka podpůrné sítě paraskupiny Anthropoid, z 10. října 1942, ABS, signatura 141-344-2, 3 s. ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013 str. 836 Antonín Oktábec k tomu řekl toto: V den atentátu na obergruppenführera SS Heydricha přišel Piskáček ke mně do dílny u Elektrických podniků. Ihned jsem se ho zeptal, zda už ví o atentátu. Piskáček mi sdělil, že je o všem přesně informován a že se v tuto chvíli u něho v bytě jeden atentátník zdržuje. Tento atentátník, který je agentem-parašutistou, prý utrpěl při atentátu lehké zranění hlavy. Protože Piskáček věděl, že se dobře znám s jedním lékařem, poprosil mne, abych toho lékaře vyhledal a poslal ho do Piskáčkova bytu, že je třeba ošetřit atentátníka. Ačkoli jsem měl na počátku zábrany, navštívil jsem svého známého lékaře dr. Lyčku z Prahy Karlína a požádal jsem ho, aby zašel do Piskáčkova bytu pomoci atentátníkovi. Pokud vím, tak to dr. Lyčka také udělal. Viz Výslechový protokol Antonína Oktábce, příslušníka podpůrné sítě paraskupiny Anthropoid, z 9. října 1942, ABS, signatura 141-344-2, 3 s. ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (sv. 1). AHMP ‒ Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013 str. 832 Panwitz: Piskáček splnil Kubišovo přání a cestou potkal cvičitele Sokola Antonína Oktábce,[…] se kterým se dal do řeči. Na Oktábcovu otázku, zda již slyšel o atentátu, odpověděl, že má atentátníka doma. Poprosil Oktábce, aby poslal dr. Lyčku do jeho bytu, protože je třeba ošetřit poraněné oko atentátníka. Oktábec se odebral k Lyčkovi a vyřídil mu to. Dr. Lyčka neměl z tohoto úkolu radost, přesto ho však vykonal. [54] ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava (sv. 1), Dokument č. I/107 Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha s datem 25. září 1942, str. 732

[55] ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava (sv. 1), Výpověď Václava Smrže z 22. 10. 1945, s. 559. Dle Pannwitze měl Miroslav Piskáček kolo dopravit ke Khodlům. Nikoho u nich ale nezastihl, a tak ho odvezl přímo ke Smržům. Tamtéž, Dokument č. I/107 Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha s datem 25. září 1942, s. 756.

 

 

[56] Jednalo se o manželku Marii, syna Václava, dcery Annu, Jindřišku a Miroslavu.

[57] AA, audiozáznam vzpomínek Libuše Eichlerové, neteře manželů Piskáčkových, ze srpna 2013.