Beck Walter

Walter Beck – Vlastislav Janík

 

Dlouholetý pracovník Mezinárodního mauthausenského komitétu.

 

 

         Walter Beck se narodil 8. 2. 1921 v Olomouci v polo-židovské rodině[1]. Otec Josef byl obchodník a ve 20. tých letech odešel i s rodinou pracovat do Vídně. Po té co se mu na přelomu třicátých let přestalo v Rakousku dařit[2], opět se vrátil do Československa[3], do Prahy, kam se po návratu přestěhovali[4]. Po návratu do Čech Walter Beck i nadále navštěvoval německé školy, což mělo za následek to, že mateřskou řeč téměř neovládal. Základní vzdělání absolvoval na obecné škole a poté tři roky na občanské škole[5]. Potom začal navštěvovat Německou odbornou školu pokračovací pro živnosti obchodní, završenou vysvědčením z 25. června 1937.[6] Paralelně s tím začal od 15. září 1935[7] navštěvovat jako učeň exportní a importní firmu Markus a Werner, kde učební obor zakončil 14. září 1938.[8] Zde se hlavně zdokonalil v německém jazyce, ale obchodní korespondenci prováděl i anglickém jazyce. Během jeho docházky „nabyl takto ...dobrých obchodních vědomostí.“ a představitelé firmy o něm napsali, že se „přesvědčili ..., že Walter Beck jest řádný a spolehlivý pracovník.“[9] A „protože nám není ničeho známo, co by mu bylo na újmu, zaznamenali jsme ho do seznamu řádně vyučených příslušníků grémia.“[10]

         Když v Německu nastoupil k moci Adolf Hitler a vznesla se silná vlna sociálně demokratické emigrace, Beckovi se do celého procesu podpory a přechovávání těchto utečenců zapojili. Hlavně v osudných zářijových dnech, kdy z československého pohraničí do vnitrozemí utíkali německy mluvící odpůrci nacismu, jejich byt téměř praskal ve švech.

         Politicky byl již před krizovými dny v září 1938 organizován i Walter Beck. Vstoupil do socialistické mládeže odnože mládežnické organizace sociálních demokratů. S touto organizací vyrazil v době vyhlášení výjimečného stavu do pohraničí, kde se snažili agitovat mezi Němci pro myšlenku jednotného Československa. Bohužel vzhledem ke špatně načasovanému termínu jejich cesty s vyhlášením výjimečného stavu v pohraničních oblastech, jejich cesta nedopadla moc dobře. Jednak si neuvědomovali nebezpečí, které je v pohraničí čeká a jednak také to, že bylo zakázáno noční vycházení, které díky své nevědomosti nedodrželi. Byli zadrženi hlídkou československých vojáků a po vysvětlení co v pohraničí dělají, jim vojáci zajistili asistenci, že se z politických okresů kde byl vyhlášením výjimečný stav, dostali. Walterovi Beckovi zůstala jen na tuto epizodu jeho života vzpomínka, že „ti vojáci co nás zastavili, byli dost vyšinutí. Nervy jim hrály a měli toho plné zuby.“[11] Nebylo se čemu divit. České četnictvo, česká policie a nakonec po výjimečném stavu u příslušníků československé armády byli vystaveni neustálému ataku českých Němců. Svízelné bylo také to, že československá vláda nařizovala těmto příslušníkům represivních organizací československého státu jen shovívavý postoj k těmto rozvracečům československého státu.

         Činnost proti nacismu neustala ani po rozbití Česko-Slovenska v březnu 1939. Waltr stále pokračoval v odbojové činnosti v levicově orientovaných organizacích. V organizaci vládlo přísné utajení. Sám ani nevěděl kolik má jeho odbojová skupiny členů. Z konspirativních důvodů bylo nejlepší, když každý člen organizace věděl jen to svoje nejnutnější. Přesto se celá organizace neubránila vyzrazení. Zatčen byl doma v září roku 1941, v poledne, když si z fabriky, kde pracoval, odskočil domů na oběd. Zde na něj již čekali dva čeští policisté, kteří jen odvedli na služebnu gestapa do Petschkova paláce.

         Vyslýchán byl na tzv. Čtyřce. Čtvrtém referátu řídící služebny gestapa v Praze, které mělo ve svém programu levicový odboj a v Pečkárně zabíralo shodou náhod čtvrté poschodí.

         Po 14-ti dnech pobytu na Pankráci a jednom výslechu byl v prvním transportu po nařízení R. Heydricha odeslán 3. října 1941[12] do KT Mauthausen. Transport vyjel z Hlavního nádraží a přes Linec směřoval do malebného městečka na břehu Dunaje. Nad tímto městečkem na vrchu Ludwig Berk se rozkládal KT Mauthausen.

         „Já jsem dřív nic nevěděl o koncentračních táborech. Jen ti zkušenější se pořád hádali, zda směřujeme do Dachau[13] nebo někam jinam. No a někdo říká, no, to vypadá hoši na Mauthausen.[14]“ vzpomínal po letech Waltr Beck.

         To vše se naplnilo v odpoledních hodinách. Mezi druhou a třetí hodinou přisupěl vlak na malé nádražíčko v Mauthausenu. Esesáci na vězně již čekali a toto přijetí se v podstatě obešlo bez vážnějších konfliktů. Jen několik málo vězňů dostalo políček, a to proto, že se sami nenahlásili. „Náš transport nebyl tak zle přivítán v Mauthausenu jako pozdější transporty. To byly mnohem horší.[15]

         U nádraží byli vězni zformováni do pěti stupů. Prošli středem obce. Minuli poštu, prošli náměstím. Z okolo stojících domů a kaváren na vězně koukaly rodiny s dětmi. Za vsí se cesta zlomila prudce do kopce a úvozem došla až k táboru. V úvoze se do v poklusu se pohybující kolony pustili doprovázející esesáci. Začali do pochodujících mužů mlátit pažbami a pendreky. Tak tento výstup dobře prověřil po fyzické stránce nově příchozí vězně. „Tam byl s námi nějaký sochař. Byl tlustý, tak ten samozřejmě nemohl. Tak ho prostě čtyři chlapi více nesli než by on sám šel. A za nimi šel jeden z vězňů, který jim nesl jejich kabáty a klobouky. A ty klobouky měl na sobě všechny nasazený. Takže u něho nebylo Mütze up. Tak jsme prošli tou bránou a ti esesáci se tomu smáli. Pak jsme prošli tou bránou a stálo se a přišli řeči, že jsme v Mauthausenu, a to není žádná kavárna...“[16]

         Nově příchozí, tzv. Zugange se museli podrobit přijímací proceduře. V koupelně byli osprchováni, ostříháni, zbaveni veškerého ochlupení a následně vyhnáni na táborové prostranství zvané apellplatz, kde čekali často několik hodin nazí na to, než jim někdo přinese již vězeňské šaty. Pruhované kalhoty, režnou košili a pruhovanou halenu. Při této proceduře se člověk se jménem měnil na obyčejného brouka[17], který měl právo znát jen své táborové číslo. To si ostatně musel přišít na pravou stranu kalhot a levou stranu pruhované haleny. Walter Beck dostal číslo 984 společně s červeným trojúhelníkem[18], který značil, že byl zatčen z politických důvodů.

         Pan Beck po této počáteční proceduře zamířil na blok číslo čtrnáct. Jednalo se o blok umístěný v táboře I hned v řadě naproti bunkru v předposlední řadě. Zde také prožil tzv. karanténu. Čtrnácti a třítýdenní pobyt, při kterém se vězni učili režimu v táboře. Normálně chodili do práce, ale při tom se ještě učili pořadové nástupy, smekání čepic před nadřízenými apod. Po této proceduře pak byli vězni vybíráni do jednotlivých pracovních komand. Waltr Beck pravděpodobně díky svému středoškolskému vzdělání a perfektní znalosti německého jazyka byl zařazen jako písař v kanceláři v baubüru. Zařazení do tohoto komanda proběhlo v podstatě náhodou. Šel totiž jednou na úklid do kanceláří, kde mu zkušenější spoluvězni vyprávěli, jak se věci mají: „Tam čekal na mě a šlo se do kanclu a říká hele, když my sem přijdeme, napřed tady uděláme pořádek. Budeš se na to dneska koukat a zítra to budeš dělat s námi. No tak jo…měl jsem to hotový asi za půl hodiny. A pak mně řekli, co mám dělat s kartotékou. Napsat na každého vězně kartičku se jménem a dalšími údaji co potřebovali. No tak já jsem to dělal a oni říkali, nespěchej, času dost, ale jen aby nebyly chyby. No a přišel jako šéf a ptal se. Co tady s ním?! Oni říkali achtung a říkali, že tohle je náš pomocný nový schreiber. A jestli to umí?! A oni říkali, jo umí to. A tím to bylo odbytý.“[19]

         Na tomto postu strávil pan Beck skoro celou dobu pobytu v lágru. Přestěhoval se na blok č. 2, který byl známý tím, že v něm byli ubytování vězni pracující v řídících strukturách tábora. Byli to písaři, starší tábora, vedoucí pracovních komand apod. Každý z vězňů, který zde byl zařazen, měl vlastní postel s povlečením.

        

Po válce

 

         Po válce nejdříve koketoval s komunistickou stranou, ale ještě před rokem 1948 z partaje vystoupil. Nejdříve pracoval ve spediční firmě Metrans, ale v 50. letech musel kvůli svým názorům a následným represím z vládnoucí strany dělat brusiče ve Waltrovce. Zde také během let 1957 až 1959 absolvoval večerní školu strojnickou[20].

         Po vzniku Mezinárodního mauthausenského komitétu pracoval v jeho strukturách a zastával dokonce i funkci prezidenta této organizace.

 

 



[1]    Matka Waltera Becka byla židovského původu, ale dle jeho svědectví židovské náboženství nepraktikovala. Viz audio záznam z 1. 11. 2008 v držení autora. Více také na Paměti národa pamětník Walter Beck http://www.pametnaroda.cz/admin/witness/detail/witness__id/822

[2]    Během hospodářské krize začali v Rakousku podporovat firmy rakouských majitelů. Josefu Beckovi se tak zmenšila poptávka po jeho službách. Toto rodina Beckova vyřešila odchodem do Československa. Viz audio záznam z 1. 11. 2008 v držení autora.

[3]    Dochováno je vysvědčení ze školního roku 1932-33, které je vydáno ještě základní chlapeckou školou ve Vídni.

[4]    V roce 1935 bydleli v Praze VIII, Poděbradové 27. Viz učební smlouva sjednaná otcem Waltera Becka a firmou Markus a Werner. Dokument v držení autora.

[5]    List výučný Waltera Becka vydaný Grémiem pražského obchodnictva. Dokument v držení autora.

[6]    List výučný Waltera Becka vydaný Grémiem pražského obchodnictva. Dokument v držení autora.

[7]    Učební smlouvu s majitelem firmy Alfredem Wernerem sjednal otec tehdy ještě nezletilého Waltera Becka. Viz učební smlouva sjednaná otcem Waltera Becka a firmou Markus a Werner. Dokument v držení autora.

[8]    Vysvědčení učebné od firmy Markus a Werner. Toto vysvědčení obdržel W. Beck za svoji docházku od 15. září 1935 do 14. září 1938. Dokument v držení autora.

[9]    Vysvědčení učebné od firmy Markus a Werner. Dokument v držení autora.

[10]  List výučný Waltera Becka vydaný Grémiem pražského obchodnictva. Dokument v držení autora.

[11]  Viz audio záznam z 1. 11. 2008 v držení autora.

[12]  Jednalo se o první masový transport českých vězňů do KLM. Tábora III. Stupně. Toto nařízení vydal hned po nástupu do funkce zastupujícího protektora R. Heydrich.

[13]  KT Dachau v Bavorsku 16 km severozápadně od Mnichova. Tábor byl vybudován na pozemku zaniklé muniční továrny již v roce 1933

[14]  Viz audio záznam z 1. 11. 2008 v držení autora.

[15]  Viz audio záznam z 1. 11. 2008 v držení autora.

[16]  Viz audio záznam z 1. 11. 2008 v držení autora.

[17]  Pojem brouk používali přeživší vězni dost často. Symbolizovalo to, že každý z „esesmanů mohl jakéhokoliv vězně zašlápnout (rozuměj zavraždit-pozn. aut.) běžně jako když šlápnete na brouka. Vzpomínky Jana Zavřela vězně KT Mauthausen. Audio záznam vzpomínek v držení autora.

[18]  Židovští vězni byli označováni žlutou Davidovou hvězdou. Političtí vězni nosili červený trojúhelník, vingl, asociálové, práce štítící se byli označeni černým vinglem. Kriminálníci, tzv. vrazi z povolání dostávali zelený trojúhelník. Růžový měli homosexuálové a samostatnou skupinou byli i Jehovisté. Ti měli trojúhelník fialový. Pokud byl vězeň židovského původu zatčen z jiných důvodů než rasových, byl mu do žluté hvězdy všit příslušný trojúhelník.

[19]  Viz audio záznam z 1. 11. 2008 v držení autora.

[20]  Viz absolventské tablo. Kopie fotografie v držení autora.

Walter Beck 60. léta