Příběh rodiny Khodlových

Příběh rodiny Khodlových

Vlastislav Janík

Mládí

Václav Khodl se narodil 23. října 1895 v Praze Vysočanech čp. 110 Václavu Khodlovi a Josefě Khodlové, rozené Pochopové. Jeho otec Václav Khodl st. byl narozen 2. září 1865 pocházel z Plzně a povoláním byl jako mistr kotlář ve vysočanské strojírně Českomoravská Kolben a Daněk. Jeho žena Josefa se narodila ve Svojku u Jičína 1. března 1865 a byla vyznáním evangelického. Václav Khodl měl 5 sourozenců.

Václav Khodl se seznámil se svojí nastávající manželkou Emanuelou Smržovou v ochotnickém divadle ve Vysočanech. Emanuela Smržová pocházela také z velmi početné rodiny. Narodila se Josefovi a Anně Smržové ve Vysočanech č. 134 5. prosince 1897 jako jejich první dítě a měla 4 sourozence.

Svatbu měli Václav Khodl a Emanuela Smržová 18. října 1919 v evangelickém kostele reformované kalvínské církve u Klimenta v Praze 1. 15. srpna roku 1920 se jim narodil syn Václav.

Václav Khodl byl vyučen jako jeho otec kotlářem. Následně pracoval jako montér, technický kontrolor a rýsovač u Českomoravské Kolben a Daněk ve Vysočanech. V době největšího rozmachu firmy se Václav Khodl montoval výrobky ČKD například v Bulharsku nebo až v exotické Persii. Emanuela Khodlová zajišťovala domácnost. Ve 20. tých letech Khodlovi zakoupili ve Svépravicích u Horních Počernic stavební parcelu a na ní postavili v roce 1928 vilu, které dali jméno Emka. Tuto vilu až do 40. tých let částečně obývali a volnou část pronajímali. Jejich syn po ukončení reálného gymnázia přešel na podzim roku 1937 na Vyšší průmyslovou školu na Smíchově. V červnu roku 1942 měl skládat závěrečnou zkoušku a pak nastoupit do letňanské Avie. Václav Khodl ml. hrál v místě bydliště ve Svépravicích fotbal za místní klub SK Chvaly.

Pomoc parašutistům

            Parašutisté ze skupiny ANTHROPOID již krátce po svém příjezdu do Prahy se pomocí ilegální organizace Obec sokolská v odboji (OSVO) dostali do Vysočan. A to konkrétně k Jaroslavu Piskáčkovi. Jaroslav Piskáček byl bývalým náčelníkem vysočanského Sokola a v té době měl již kolem sebe soustředěnu tzv. pětku, sestavenou ze svých nejbližších bývalých funkcionářů. Právě s těmito nejbližšími začal Jaroslav Piskáček řešit zadání, které mu bylo předloženo na jednání úzkého vedení OSVO, a to ubytovat oba parašutisty ze skupiny ANTROPOID. Uvedená schůzka proběhla v první polovině ledna roku 1942 a již na této schůzce vedoucí cvičitel dorostu Jaroslav Smrž prohlásil, že by bylo možné ubytovat parašutisty u jeho sestry Emanuely Khodlové. Důvodem jeho návrhu byl fakt, že Václav Khodl pobýval často na montážích a rodina vlastnila větší byt a to ve Valdecké ulici čp. 659/16 ve Vysočanech. Je tedy pravděpodobné, že krátce po této schůzce došlo k přesunu obou parašutistů na vysočanskou adresu ke Khodlům. Pobyt parašutistů se však neodbýval jen tam. Parašutisté přebývali samozřejmě také u Jaroslava Piskáčka a Gabčík přespával i u bratra Emanuely Khodlové Václava Smrže na Proseku. Khodlovi umožnili parašutistům využívat vilu ve Svépravicích. Jednu část v té době obýval František Kratochvíl odborný učitel a jeden byt zde byl volný. Do této vily byl postupně přenesen z Horoušan veškerý operační materiál.

            Do dění kolem parašutistů byl samozřejmě zapojen i syn manželů Khodlových Václav. Ten často doprovázel parašutisty po jejich cestách po Praze a to i ve společenství se svým spolužákem Jiřím Hofmanem. Brzy se vztah parašutistů hlavně k paní Khodlové natolik prohloubil, že ji začali nazývat mámou a také se k ní jako k matce chovali. Ke svátku matek ji společně koupili květinu. Khodlovi rovněž Janu Kubišovi společně s Jaroslavem Piskáčkem zajistili u krejčího Formáčka z Vysočan ušití nových šatů.

            Úkryt u Khodlů byl využíván téměř nepřetržitě až do vykonání atentátu na R. Heydricha. Parašutisté přicházeli a odcházeli nepravidelně a byli i případy, kdy se vraceli až po delším čase. Po příchodu Josefa Valčíka a Adolfa Opálky do Prahy znali adresu Khodlových i tito parašutisté.

            Jinak se zdá, že přebývání parašutistů ve Vysočanech bylo téměř idylické. Přesto zůstávali stále ve střehu. Pistole nosili vždy sebou a při spánku je vkládali pod polštář. „Vždy upozorňovali sestru na nebezpečí, do kterého se vydává a současně říkali, že v případě ohrožení ze strany gestapa zastřelí sebe jí i jejího syna,“ vzpomínala po válce sestra Antonie Smržová.

Přípravy na atentát

            Přípravy na atentát nabraly na intenzitě na jaře. Před velikonocemi konečně našli manželé Heydrichovi místo, kde by se mohli natrvalo usadit. Byl jim nabídnut empírový zámek v Panenských Břežanech, kde do 22. září 1941 sídlil Konstantin von Neurath. Zámek se manželům Heydrichovým a hlavně manželce Lině líbil. O této skutečnosti se samozřejmě dozvěděli parašutisté a zprvu se domnívali, že by právě v okolí Heydrichova sídla bylo vhodné útok provést. Aby se do těchto míst mohli dopravit a seznámit se s okolním terénem bylo zapotřebí obstarat parašutistům jízdní kola. Dámské kolo, na kterém jezdil Josef Gabčík, se podařilo obstarat rodině Moravcových ze Žižkova. Pánské kolo zajistil Jaroslav Smrž tak, že své kolo zapůjčil Janu Kubišovi a pro sebe si obstaral kolo od svého bratra Václava. Od té doby se začali parašutisté vracet ze svých výjezdů „někam ke Kladnu…velmi unavení a zablácení“, „mokří od rosy, ale nikdy nic neřekli“ a často se vraceli třeba až za 3 dny. Asi dvakrát na společnou vyjížďku sebou vzali i Václava Khodla ml. Jednou i s jeho kamarádem Jiřím Hofmanem.

Možnost přepadu Heydrichova vozu ve volném terénu byla jednou z variant útoku a bylo s ní při výcviku uvažováno. Odpovídalo tomu složení operační výstroje, kterou parašutisté ze skupiny ANTHROPOID měli. V krabici B jejich operačního materiálu se totiž nalézal vrhač bomb TREE SPIGOT. Jeho přesnost však byla odvislá od pohybu cíle. Pro vyšší pravděpodobnost zásahu bylo nutné pohyb cíle zpomalit, popřípadě jej úplně zastavit. Proto parašutisty napadlo přehradit jízdní dráhu vozu ocelovým lanem, nataženým příčně ve směru jízdy.

Protože ocelové lano na zastavení vozu ve svém operačním materiálu parašutisté neměli, požádali o ně své nejbližší spolupracovníky. Opatřil jim ho Václav Khodl tak, že drát dlouhý 25-30 metrů přivezl z Hlinska, kde tehdy pracoval na montážích. Bohužel o tomto zcizení prostředků se dozvěděl jeho zaměstnavatel a Václav Khodl byl z práce propuštěn. Václav Khodl si celou událost bral velmi osobně a chtěl dokonce spáchat sebevraždu. J. Gabčík a J. Kubiš na něj pak nějaký čas museli dávat pozor.

Atentát

Přesto nakonec parašutisté k provedení útoku vybrali jiné místo. Stala se jím zatáčka v Praze Libni. Poslední večer před akcí „Gabčík a Kubiš byli u nás [míněno tím u Václava Smrže – pozn. aut.] na večeři v přítomnosti Khodla a jeho syna. Oba parašutisté byli ve velmi dobré náladě a také si pamatuji, že měli na večeři svíčkovou. Tu noc jsem spal v jednom pokoji s Gabčíkem, který mi řekl: ,Ráno jdeme na to, musím se dobře vyspat.‘ Neřekl mi však, že bude spáchán atentát. Já jsem se domníval, že bude snad provedena nějaká sabotážní akce. Gabčík spal velmi dobře. Kubiš spal u švagra Khodla ve Vysočanech. Ráno v den atentátu jsem uvařil černou kávu s rumem. Gabčík odcházel po obvyklém rozloučení v dobré náladě do Vysočan ke Khodlům a vzal s sebou zbytek rumu v láhvi.“ tam se sešel s Janem Kubišem a společně odjeli na křižovatku ulici ulic Kirchmaierovy a V Holešovičkách, kde v 10 hodin 36 minut podnikli útok na obergruppenführera SS Reinharda Heydricha.

A jak prožívali den atentátu Khodlovi? Václavu Khodlovi ml. vše došlo v den atentátu ve škole, když před ně předstoupil jejich třídní profesor a řekl: „Mládenci jděte domů, byl právě spáchán atentát na Heydricha. Khodl se na něho podíval, usmál, a uhodl, kolik uhodilo.“ Emanuele Khodlové bylo hned jasné, že atentát provedli její „chlapci“. Okamžitě vzala bedničku s 8 ručními granáty, co měli doma schovanou, a půl hodiny po poledni již ji předávala Václavu Smržovi, který byl tento den doma.

Druhý den po atentátu se vypravil hledat ke Khodlovým Jana Kubiše Josef Gabčík. Bohužel v bytě nikoho nezastihl. Jan Kubiš trávil noc u Piskáčků a u Khodlových ten den nebyl a paní Khodlová byla v tu dobu na nákupu. Proto ji Josef Gabčík do poštovní schránky vložil zvláštní vydání Poledního listu, se vzkazem „Mámo, vyřiďte Velkému Dulichovi [ Jan Kubiš], že na něho čekám na Floře.“ Podepsaný byl Dulíšek [Gabčík].“ Ten den se tedy oba parašutisté ve Vysočanech nesešli. Jan Kubiš pravděpodobně ráno opustil byt Piskáčkových a přes adresu rodiny Fafkových se dostal do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Gabčík se do krypty dostal až 3. června jako jeden z posledních parašutistů.

Oba parašutisté se ve Vysočanech objevili až 17. června den před přepadením kostela. Přišli navečer a u Khodlů se zdrželi asi hodinu. Emanuela Khodlová jim nabízela nocleh, ale oni disciplinovaně odpověděli „Mámo nemůžeme, jsme vojáci a máme zůstat na místě“

Likvidace věci

Napětí po atentátu pro lidi, kteří bezprostředně před atentátem i po něm pomáhali parašutistům, muselo být nezměrné. O to větší muselo být, když některé stopy zanechané na místě útoku směřovaly přímo do Vysočan do blízkosti rodiny Khodlových. Jako nejmarkantnějším příkladem byl na místě útoku zanechaný balonový plášť, který parašutistům poskytl Jiří Hofman a patřil truhláři Václavovi Hofmanovi, a který byl následně vystaven ve výkladní skříni prodejny Baťa na Václavském náměstí a promítal se i s ostatními věcmi ve všech kinech protektorátu.

Důležité bylo také odstranit všechen operační materiál, který zůstal po parašutistech ve vile Emka. Proto Emanuela Khodlová a snoubenka Václava Khodla ml. Františka Urbánková vnikly do pokoje, kde byly padáky uschovány a poté je rychle naložili do připravené rakvičky a odvezli je na Prosek. O kombinézy se postaral Václav Khodl ml. se svým kamarádem Hofmanem. Když „za několik dní po atentátu přišel Váša se svým kamarádem Hofmanem z Vysočan, aby převezli dvě letecké kombinézy, ukryté na půdě.“ Paní Kratochvílová jim na kuráž s třesoucími se rukama nabídla válečný koňak. „Všude byly prohlídky, oblékli je tedy na sebe, a aby jim u nohavic a rukávů nevylézaly zpod šatů, dala jim gumičky ze zav. lahví, aby si to utáhli. Přes sebe civilní šaty.“

Vojtěch Paur následně opatřil falešný úmrtní list a odvezl rakvičku s padákem, a kombinézami na Ďáblický hřbitov, kde byl již dopředu ohlášen pohřeb dítěte popravených rodičů. Jediným účastníkem pohřbu byla jako údajná příbuzná Emanuela Khodlová. Všechny tyto věci skončily v dětské sekci na Ďáblickém hřbitově v hrobě č. 135/8/IV.

Václav Khodl ml.

            Jak už jsme předestřeli, do podpůrné sítě parašutistů byl zapojen i syn Václav. Parašutisté na něj přenášeli svůj optimismus, který pramenil ve víře v brzký konec války, který na britských ostrovech obecně v československém vojsku panoval. Po atentátu a hlavně při tvrdém psychologickém tlaku na obyvatelstvo jej však postihla velká deprese, která se ještě prohloubila po odhalení úkrytu parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje. O tom, že byli parašutisté dopadeni se dozvěděl z denního tisku ráno, když jel do školy k maturitě, kde byly zveřejněny i jejich fotografie. Konfrontací datumu zveřejnění snímků a poslední návštěvy parašutistů u Khodlových mu bylo jasné, že je opravdu mají. Dosud totiž řada českého obyvatelstva věřila v to, že zprávy o boji v Resslově ulici jsou jen vylhanou propagandou, která v den konce amnestie měla ukázat, že Němci dokáží vypátrat parašutisty sami. Fotografie zveřejnění v denním tisku jej však přesvědčili o opaku.

            Již na průmyslovce se Václav Khodl seznámil s Františkou Urbánkovou. Františka, pracovala jako úřednice v bance. Jednalo se o hodné a tiché děvče, krásných modrých očí s jemnými dlaněmi se štíhlými prsty. Měla milý úsměv a vypadla stále vesele. Naproti tomu Václav Khodl ml. byl málomluvný s černými kudrnatými vlasy. K jejím dvacetinám ji 9. prosince 1939 napsal například tento dopis: „Věřím, že Tvé touhy a přání jsou jistě krásné, snad bude nutno čekat na jejich splnění, snad budou v cestě překážky, ale věř se mnou, až slunce svobody vysvitne nad naší vlastí, bude i Tobě a mně splněno jedno z přání největších.“ Jejich vztah se posunul tak, že se zasnoubili a Vašek ji na základě zasnoubení daroval snubní prstýnek.

Po zatčení Václava Khodla ml. žila Fanynka v neustálém napětí. Jednak ztratila svého milého, s kterým si plánovala svoji budoucnost, a jednak jí hrozilo jako aktivní spolupracovnici parašutistů zatčení a smrt. Tyto skutečnosti na ní tak silně působili, že přestala jíst a za velkého nervového vypětí zemřela ve 24 letech ¾ roku po Václavovi Khodlovi.

Zatčení

V úterý 14. července 1942 se odpoledne sešli sourozenci Smržovi v nemocnici, kde ležela Marie Smržová, manželka Václava Smrže. Tehdy jejich nejstarší sestra Emanuela prohlásila, že při zatčení veškerou vinu vezme na sebe. V podvečer tohoto dne v 19:30 byla celá rodina zatčena.

Závěr

            Bez rodiny manželů Khodlových a hlavně bez Emanuely Khodlové by parašutisté ze skupiny ANTHROPID neměli takové dobré zázemí, jako jim bylo vytvořeno u Khodlů. Díky jejich statečnému postoji nedošlo k prozrazení jak Václava Smrže a Antonie Bejčkové, sourozenců, kteří byli rovněž do podpory parašutistů angažováni tak i snoubenky Františky Urbánkové. Ta zaplatila svým životem za podporu parašutistů rovněž, i když to nebylo na popravišti nýbrž psychickým vyčerpáním nad ztrátou svého milého a reálnou obavou ze svého zatčení. Rodina Khodlových byla odsouzena ve své nepřítomnosti stanných soudem 29. září 1942 k trestu smrti. Exekuce byla vykonána v KT Mauthausen 24. října 1942. Emanuela Khodlová byla ranou do týla zastřelena v 10 hodin a osm minut. Její manžel v 16 hodin 22 minut a Václav Khodl ml. V 16:26.

Paradoxem celého případu je, že 9. prosince 1942 bylo z Policejního ředitelství v Praze odpověděno na dotaz Okresního soudu v Hlinsku ze 17. listopadu 1942, kde se vyšetřovala ztráta ocelového lana, aby ředitelství sdělilo místo pobytu Václava Khodla st. Policejní ředitelství ve své odpovědi uvedlo, že „Václav Khol byl 14. VII. 1942 zatčen se svojí rodinou gestapem a od té doby se nachází ve vazbě.“ Hlinecký okresní soud ztratil svého hlavního obviněného. Václav Khodl v době odeslání této odpovědi byl již 46 dnů po své smrti.