Baumanovi

Příběh rodiny Baumanovy[1]

VLASTISLAV JANÍK

„Pro Tvou milou povahu nikdo nesmí Tobě ublížit. I štěstí, které si zasloužíš, jistě přijde a já ti přeji, by cesty, jimiž Ty půjdeš, rozkvetly růžemi, jež neuvadnou.“ Přání Svatopluka Baumana své ženě k narozeninám.

Málo z aktérů kolem heydrichiády byl k parašutistům tak blízko a tak brzy po jejich příchodu do protektorátu a naopak tak daleko a jen na tak krátkou dobu jako rodina Baumanova z Houroušan.

Dětství

Rod Baumanů dle rodinné tradice přišel do Čech za vlády Rudolfa II. z Německa[2]. Baumanové byli mlynáři a své řemeslo chtěli provozovat i ve svém novém působišti. Postupně hospodařili na mlýnech v osadě Chudomel blízko obce Mochov, u Přerova nad Labem a v Horoušanech. Mlýn v Horoušanech vlastnil v 19. století Josef Bauman a Anna Baumanová, rozená Steinerová z Chlumce.[3] Mlýn měl popisné číslo 11 a ležel pod hrází rybníka situovaného ve středu obce. Po smrti Josefa Baumana se mlynářského řemesla chopil syn Jan narozený 6. února 1868. Na mlýně hospodařil se svojí ženou Annou Houšteckou z Lhoty nad Labem, narozenou 20. prosince 1880. Manželům se 3. prosince roku 1905 narodil syn Břetislav Bauman[4]. Pokřtěn byl 10. dne téhož měsíce farářem Josefem Kurkou v kostele ve Vyšehořovicích, kam Horoušany farností patřily[5]. Břetislav začal roku 1911 navštěvovat místní dvoutřídní smíšenou obecnou školu. Jeho učební výsledky byly natolik dobré, že od 17. září 1917 pokračoval ve školní docházce na Měšťanské škole v Čelákovicích, kterou po třech letech ukončil.[6] V dalším studiu pokračoval na blíže neurčené vyšší hospodářské škole, kde absolvoval dva ročníky. Vzdělávací proces tak ukončil ve svých 17 letech v roce 1922.[7]

Vojna

V březnu 1925 byl řádně odveden jako vojenské služby schopný. Narukoval pak 1. října téhož roku. Tehdy byl dle vojenského kmenového listu 165 cm vysoký, světlých vlasů a obočí, šedých očí, normálního nosu, souměrných úst, kulatého obličeje a špičaté brady.[8] Jako vojín byl přidělen k 6. polní rotě pěšího pluku č. 2.[9] Měsíc po nástupu na prezenční službu byl Břetislav Bauman převelen do poddůstojnické školy u pěšího pluku 2, kterou 1. 3. 1926 zakončil s velmi dobrým prospěchem. Absolutoriem poddůstojnické školy byl povýšen do hodnosti svobodníka.[10] Během pobytu na poddůstojnické škole byl hodnocen jako přímý, ochotný a energický voják, který je ještě velmi snaživý a ukázněný. Nabyté vojenské znalosti jej předurčovaly k tomu, že je „k povýšení velmi způsobilý a velmi dobře vycvičen.“[11] Břetislav Bauman na vojně však dlouho nepobyl. K 1. dubnu 1926 byl „propuštěn z činné služby na trv.[alou] dovol.[enou] jako přebytečný branec podle nar.[řízení] ZVV v Praze čj. 101100/dopl. ze dne 11. ledna 1926”.^[12] Formálně byl pak o rok později přeložen do I. zálohy. 1. července 1928 jej vojenská správa povolala na zvláštní cvičení ve zbrani „v důsledku předčasného propuštění z prezenční služby“.[13] Pravidelná cvičení pak absolvoval vždy po dvou letech. Většinou v letních měsících musel Břetislav Bauman nastoupit ke své jednotce, aby si udržoval znalosti a dovednosti nabyté během prezenční služby. Délka těchto cvičení byla vždy čtyři týdny s tím, že poslední týden byl Břetislavu Baumanovi prominut. Čtvrté pravidelné cvičení, které měl vykonat v roce 1936, v zimních měsících, mu bylo prominuto dokonce celé.[14] Jedenáct let po absolvování vojenské prezenční služby byl 15. února 1937 přemístěn k náhradní rotě.[15]

Sňatek

Je možné, že při nějakých sokolských slavnostech[16] nebo při běžném pracovním provozu v obci se člen Sokola[17] Břetislav Bauman blíže seznámil rovněž s členkou Sokola v Horoušanech Emilií Basařovou. Ta žila v Horoušanech v domě čp. 13. Emilie Basařová pocházela z rodiny řezníka a majitele místního pohostinství v Horoušanech Antonína Basaře[18] a jeho manželky Anny rozené Skořepové.[19] Emilie Basařová se narodila 17. února 1916. Pokřtěna byla římskokatolickým farářem Janem Houdkem 5. března 1916. Obecnou školu v Houroušanech začala navštěvovat 1. září 1922[20] a ukončila ji v roce 1927.

Ke vzájemnému sblížení muselo dojít nejpozději před narozeninami Emilie v roce 1938, neboť se nám dochovalo přání, které napsal Břetislav Bauman své vyvolené k jejím narozeninám: „Milá, zítra máš narozeniny a já přicházím s přáním, abys v ten den i všechny další bylas cele šťastna a spokojena. Jsi ještě hrozně mladičká a mraky již někdy snad zahalily jasnou pohodu Tvých dnů, jistě se všechny rozplynou. To všecko vlivem Tvé dobré duše a Tvého srdce. Pro Tvou milou povahu nikdo nesmí Tobě ublížit a štěstí, které si zasloužíš, jistě přijde a já Ti přeji, by cesty, jimiž Ty půjdeš, rozkvetly růžemi, jež neuvadnou. Ze srdce: navždy Tvůj Sláva.“[21] Druhý dopis, který též vypovídá o upřímné lásce plné citu, stojí rovněž za to, aby byl ocitován v plném znění: „Milá zlatá Miluško, jsem opět šťasten. Šťasten z každého Tvého pohledu, šťasten z každého okamžiku v Tvojí blízkosti a přešťasten Tvojí láskou. Nikdy nezapomenu ani jediné chvilky, které zkrásnily můj život, a za každou z nich budu Ti navždy vděčným. Přeji Ti, abys i Ty byla klidnější a abys aspoň trochu věřila v budoucnost. Srdečně zdraví a líbá jen Tvůj Sláva.“[22]

V tomto dopise je pravděpodobně vsunuta obava, kterou Emilie Basařová měla z událostí v roce 1938 a které logicky ovlivňovaly nejen obyvatele malé středočeské vesnice.

V květnu 1938 proběhla částečná mobilizace československé armády na základě podvržených informací německé tajné služby. 13. září se pokusila Sudetoněmecká strana o ozbrojený puč. Pomocí policie, četnictva i armády byl puč potlačen a v několika okresech severního pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo. Do zbraně je povolán i Břetislav Bauman. Svou cestu do posádky v Mnichově Hradišti popisuje ve svém dopise z 16. září,[23] v němž píše Emilii, že „už jak jsem vkročil do vlaku, všichni tam „Hej Slované“ a i všechno další cestování bylo ve znamení nadšení do války“.[24] V posádce byli vystrojeni a dostali první rozkazy k umístění. Břetislav Bauman byl přidělen do jednotky deseti mužů, která odjela do Lovosic. Jednalo se o kulometnou jednotku určenou k obraně proti letadlům (KOPL). Bauman byl v této souvislosti trochu zklamán. Myslel si totiž, že část mužstva jeho kmenového útvaru zůstane v Lysé nad Labem nebo ve Všetatech.[25]

I přesto, že vztahy mezi oběma státy byly v září roku 1938 napjaté, Břetislav Bauman stále věřil v to, že se „poměry urovnají, pustí nás … domů“. Zároveň si přál, aby vojenské správě mohl vrátit „… jejich nové šaty, boty, krásné dalekohledy a rádi opustíme trampské bydlení.“[26] Dny totiž plynuly velmi monotónně. Občas nástup v plné polní, cvičení, ale především dlouhá doba, vyplněná hlavně spánkem. Toto nicnedělání nejvíce drásalo nervy pracovitému Břetislavu Baumanovi. Tehdy jeho myšlenky přecházely do vzpomínek na hospodářství s otázkou, jak jsou zabezpečeny podzimní polní práce, kdo jezdí s koňmi a podobně. Po skončení zaměstnání, vždy po páté hodině, hltal pak společně s ostatními vojáky z večerníků či jinak doručené pošty informace o situaci.

V okolí Lovosic působil pravděpodobně Břetislav Bauman se svojí jednotkou až do 10. října 1938. Po podpisu Mnichovské dohody v období od 1. října do 9. října 1938 dochází k evakuaci státních institucí z Litoměřic a Lovosic. Společně se státními zaměstnanci a úředníky odchází i české obyvatelstvo a protinacisticky orientovaní Němci. S nimi odchází i armáda. Lovosice patřily do posledního, V. pásma záboru. Proto byly zabrány až v pondělí 10. října, kdy do města vstupují německé jednotky 76. pěšího pluku wehrmachtu. Břetislav Bauman byl pak 13. října 1938 demobilizován[27] a navrátil se domů.

28. února 1939 završil Břetislav Bauman vztah s Emilií Basařovou sňatkem. Svatba proběhla v kostele sv. Martina ve Vyšehořovicích před oddávajícím kooperátorem Vladimírem Tomaidesem a za účasti svědků Jaroslava Basaře, úředníka spořitelny z Houroušan čp. 13, a Antonína Vágnera, rolníka z Horoušan čp. 95.[28] Manželé pak začali žít v mlýně v Horoušanech čp. 11. Za 14 dní poté došlo k obsazení okleštěného Česko-Slovenska a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava. Manželům Baumanovým se 21. června 1940 narodil do válečných vřav ve Vyšehořovicích syn Svatopluk.[29]

Operace Antropoid

V noci z 28. na 29. prosince 1941 se uskutečnilo vysazení tří operačních skupin z Velké Británie nad územím protektorátu. Jednalo se o skupiny Anthropoid, Silver A a Silver B. V důsledku navigační chyby byla skupina Anthropoid vysazena ve 2 hodiny a 24 minut greenwichského času u Nehvizd. Oba parašutisté, Jan Kubiš a Josef Gabčík, přistáli na zasněžených polích mezi obcemi Nehvizdy a Horoušany. Kubiš bez problémů, Gabčík si při seskoku pohmoždil nohu. Operační materiál ukryli v blízké zahradní chatce Antonína Sedláčka a ráno se vypravili do obce, ležící severně od jejich seskoku. Protože si nebyli jisti, kde se nacházejí, navštívili místní faru, aby se zorientovali. Jako krytí pro své počínání vysvětlovali, že utíkají z Německa z nucených prací a zabloudili. Farář František Samek[30] jim požadované údaje sdělil a ještě jim doporučil jako obětavého vlastence Františka Kroutila[31], náčelníka místní sokolské organizace. Oba parašutisté pak opustili Nehvizdy a vyrazili na svoji první záchytnou adresu do Rakovníka.

Jak velel kdysi dávný zvyk, chodili na Nový rok rolníci do polí, aby poprosili o požehnání svým polím. Tak se tehdy sešli v polích rolníci z Horoušan i na Nový rok 1942. Zem byla pokryta sněhem a zkušení rolníci hned zjistili, že po polích musel nedávno někdo chodit, aniž respektoval síť cest, či vlastnické poměry jednotlivých polností. Mezi těmito rolníky byl i Břetislav Bauman.[32]

Antropoid se vrací

Po zachycení v Rokycanech u Václava Stehlíka, který zajistil ošetření Gabčíkova zranění, 30. prosince parašutisté postoupili na Plzeň, kde měli opět štěstí. U Václava Krále[33], policejního inspektora ve výslužbě, opět získali ubytování a od jeho přítele Jana Bejbla[34] i adresu na Václava Růtu v Biskupcově ulici 1837/4 v Praze Žižkově. Na Silvestra tak Jan Kubiš odjel do Prahy. Josef Gabčík doléčoval své zranění způsobené seskokem a čekal také na vyhotovení pracovních legitimací, které jim opatřil Václav Král prostřednictvím svých spolupracovníků.

Kubišovi samozřejmě leželo v hlavě, jak dostat z dopadové plochy ukrytý materiál. Proto se sám vydal 13. ledna 1942 do Nehvizd. Jel vlakem do stanice v Mstěticích, kde o půl čtvrté vystoupil z vlaku. Na společné cestě do Nehvizd, asi kilometr od nádraží, dohonil Ludmilu Kroupovou, které se údajně ptal, zda-li ví, „čí je bouda za obcí a jaký je její majitel, zda-li je též dobrý Čech." V pozdější výpovědi dotyčná uvedla: „Na to jsem odpověděla, že jej mnoho neznám, že se jedná o zahradníka Sedláčka a myslím, že je též dobrým Čechem. Nato mi tento muž odpověděl, že je parašutistou a že u Nehvizd seskočili s letadla a nějaké věci mají tam uschovány v boudě a že jde k majiteli této boudy. Požádal mne, abych mu ukázala, kde zahradník Sedláček bydlí. Této jeho žádosti jsem vyhověla a s neznámým mužem se rozešla.“[35] Po krátké chvíli se Jan Kubiš objevil u zahradníka Sedláčka. Ten k tomu vypověděl: „…dostavil se ke mně do bytu muž, ptal se, zda jsem Sedláček, jestli jsem dobrý Čech, odvětil jsem mu, že ano. Odpověděl mi, že je parašutista a že přizeměli nedaleko mojí boudy, která se nachází v zahradě blízko cesty… Prosil mne, abych s ním šel na zahradu do boudy, kde se skryly věci s parašutisty, a já mu řekl, že před několika dny jsem byl u boudy a na čet. stanici. Prosil mne, jestli bych mu věci v boudě nechal, že si po částech tyto odnese. Kvůli udání jsem navrhl, abychom věci převezli ke mně do bytu… Téhož dne z věcí udělal si balíček, se kterým odešel… asi ve 23 hodin.“[36] Je možné, že ještě ten samý den se Kubiš zastavil u Františka Kroutila, který když zjistil, o jaké množství materiálu jde,[37] požádal o další pomoc svého známého ze Sokola bydlícího v sousední vesnici – Břetislava Baumana, jenž nabídl možnost ukrytí materiálu ve své stodole,[38] součásti areálu mlýna v Horoušanech. Odtud byl potom materiál postupně odvážen do Prahy na předem připravená místa.[39] Tomu předcházely ještě tři návštěvy u Antonína Sedláčka v intervalu jednoho týdne, kam Kubiš již přicházel ve dvojici pravděpodobně s již doléčeným Gabčíkem.[40]

Břetislav Bauman pak oba dva při jejich návštěvách odvážel bryčkou z Horoušan tzv. Pilskou cestou přes Hodov na vlakovou zastávku do Úval. Byla nejblíže vzdálena od Horoušan a vždy na ni bylo dostatek lidí, kteří cestovali buď z Prahy, nebo do Prahy, a tím oba muži nebyli tak nápadní.[41]

Dvojice Sokolů pak zapojila do akce pomoci parašutistům ještě jednoho spolupracovníka, Jaroslava Starého[42] ze Šestajovic. Jednalo se o náčelníka IV. okrsku sokolské župy Barákovy. Ten parašutistům posléze předal kontakt na Františka Piskáčka[43] z Prahy. Tím se parašutistům otevřela cesta na širokou řadu podporovatelů ze strany Sokola v Praze, bez níž by nebylo pro parašutisty možné v okupovaných českých zemích přežívat.

Zatčení

Po odvozu veškerého operačního materiálu z úkrytu v Horoušanech se činnost parašutistů přesunula do Prahy. V Nehvizdech, Horoušanech i v Šestajovicích zavládl klid. Němci na místě dopadové plochy vůbec nepátrali, ač měli přesný záznam průletu letounu, který v noci z 28. na 29. prosince nad protektorátem vysazoval tři československé paraskupiny. Ani atentát a doba bezprostředně po ní nepřinesla žádné ohrožení rodiny Baumanovy. Zlom nastal až po zradě Karla Čurdy z výsadku Out Distance, kdy na základě jeho svědectví gestapo dostalo první stopu a začalo postupně odkrývat celou síť podporovatelů operační skupiny Anthropoid, a to velmi důsledně.

Prvními zatčenými byli odbojáři, se kterými přišel do styku sám Čurda. Jednalo se např. o rodinu Svatošovu, Bautzovu a Moravcovu z Prahy. V Plzni pak o rodinu Královu, Kučerovu, Hrdličkovu a Bejblovu. V Lázních Bělohrad jsou zatčeni Vojtíškovi a v Polici nad Metují manželé Krupkovi. V důsledku těchto zatčení je odhalen Zelenka-Hajský, který se však při zatýkání jako dva dny před tím Marie Moravcová otráví. Poté následuje zatčení rodiny Růtovy. Do pasti padá i Anna Šrámková, pracující v Červeném kříži a patřící k věrným spolupracovníkům Jana Zelenky-Hajského.

Prvním zatčeným vysokým činovníkem Obce sokolské v odboji byl JUDr. Jan Svoboda[44]. Jeho zatčení proběhlo 19. června 1942. V odboji byl zapojen od ledna 1942, když za ním přišel František Pecháček[45] a jemu neznámý Jan Zelenka-Hajský a oznámili mu, že se v Praze nacházejí dva parašutisté a „že Hajský potřebuje pro dvě osoby přechodné ubytování na Smíchově“. Svoboda k této věci dále při výslechu uvedl: „Měl jsem buď prohlásit, že jsem ochoten ubytovat dva muže v mém bytě, nebo pro ně hledat útočiště u mých známých. V této záležitosti dostavil jsem se k mému známému Hoškovi, který eventuálně měl u sebe tyto dva muže ubytovat. K tomu ovšem nedošlo, nýbrž tito dva muži byli ke mně přivedeni Hajským a já je potom ubytovával 3 dny.“[46] Pro zmiňovaného Vratislava Hoška[47] a jeho manželku Vlastu[48] si pražské gestapo přišlo 23. června 1942. Pak opět zatýkání v síti sokolské odbojové organizace ustává.

Až 9. července se gestapo dostalo na stopu čelního podporovatele parašutistů Václava Nováka[49]. Toho také tento den zatýká i s jeho početnou rodinou.[50]

Tvrdé podmínky vyšetřování, kterému byla vystavena celá rodina Václava Nováka, počítaje v tom i Jindřišku Novákovou[51], které v té době bylo 14 let, vedly k tomu, že 13. července byl zatčen Jaroslav Piskáček. V podvečer 15. července následovalo zatýkání v Šestajovicích a v Houroušanech. Zde byli komisařem Paulem Schummem z oddělení IIG řídící služebny gestapa v Praze zatčeni Jaroslav Starý a Břetislav Bauman.[52]

Tím se gestapo dostalo na samý začátek příběhu skupiny Anthropoid. Hledalo však dál. Z indicií, které pravděpodobně z výslechů zjistilo, a ze zkušeností, které nabylo z boje s parašutistickými skupinami, chtělo objevit i všechen standardní i operační materiál, s kterým byla operační skupina Anthropoid do protektorátu vysazena. Všechny výsadky se tehdy řídily pokynem: „ihned po seskoku zakopati pečlivě padáky a letecké oděvy, jakož i ostatní součástky nutné pro přelet. Ukrýti si případně materiál a vyčkati v lese poblíže místa seskoku do rána.“[53]

Vraťme se tedy ještě jednou do Nehvizd. První neděli v lednu 1942 se šel Antonín Sedláček podívat na svou zahradu. Při obhlídce zjistil, „že čtyři prkna nad dveřmi jsou odtržena a petlice od dveří vytržena a zasunuta zpět“. Jak dále při výslechu vypověděl: “Otevřel jsem dveře, vešel dovnitř a viděl jsem na zemi ležet jednu plechovou krabici s angl. nápisem, tři krabice a kus papíru k balení.“[54] Ač Antonín Sedláček zjistil, že se mu z boudy nic neztratilo, nahlásil „vloupání“ 6. ledna 1942 na četnické stanici. Četníci tuto událost sice zaevidovali, ale pátrali po ní jako po vloupání a celou věc neoznámili gestapu.[55] Tím se v prvních dnech po seskoku se štěstím podařilo seskok skupiny Anthropoid utajit.[56]

Až za několik dnů po události se objevil u Antonína Sedláčka Jan Kubiš, který mu oznámil celou pravdu o vloupání do jeho zahradního domku. Pak veškerý operační materiál přemístili do domku zahradníka a Kubiš si jej po částech odvezl přes Horoušany do Prahy. „V boudě jsme zanechali 8 gumových podložek a tři polní lopatky,“[57] vypověděl po válce Antonín Sedláček. Poté, co byl zatčen Břetislav Bauman i Jaroslav Starý, zašel za Antonínem Sedláčkem štábní strážmistr Václav Krejcárek z místní četnické stanice v Nehvizdech, „aby věci, které v boudě byly uloženy, odstranil pryč, nejlépe, aby je zakopal na poli“.[58] To také Antonín Sedláček hned učinil s tím, že je ukryl v kompostu, který měl v areálu zahradnictví.

Až po zatčení Břetislava Baumana a Jaroslava Starého se gestapu naskytla možnost zrekonstruovat přesně vysazení skupiny Anthropoid u Nehvizd, kteréžto místo gestapu pravděpodobně Bauman potvrdil. Gestapo se pak snažilo odhalit další osoby, které výsadku po jeho vysazení bezprostředně pomáhaly.

Asi týden po zatčení byl Břetislav Bauman úředníky pražského gestapa přivezen do Horoušan. Nejdříve vozy zastavily před domem pana Vágnera, kde bydlela jeho sestra. Prohledali dům a poté to samé učinili i ve mlýně a v domě Popových, kde bydlela jeho druhá sestra. Prohlídky nepřinesly žádné výsledky. Na základě výpovědi Břetislava Baumana, že Kubiš část materiálu ukryl v lomu ve Skalách[59], si Němci nechali předvolat horoušanské muže od 16 do 60 let s krumpáči a lopatami, kteří pak v doprovodu starosty a „nějakého Němce museli chodit přehrabovat do Skal, zda tam něco parašutisté nenechali“.[60] Až navečer po předchozích prohlídkách přivezli úředníci gestapa Břetislava Baumana k zahradnictví Antonína Sedláčka. Dle Sedláčkovy výpovědi u výslechu „přišlo gestapo v síle 9 mužů s jedním civilem a ptalo se, zda ho neznám a jeho, zda zná mne. Odpověděl, že ne. Nato všech 9 začalo kopat v mojí zahradě, v kompostu a místy po zahradě. Nářadí zpřeházeli, nic nenašli. Já jsem zanechané věci jako krabici, 3 polní lopatky, gumové podložky, zakopal, takže to nenašli.“.[61] Po tomto neúspěchu Němci odjeli.

Identifikace parašutistů

Němci podrobili mrtvoly parašutistů důsledné identifikaci, aby měli jistotu, že dopadli pravé vykonavatele atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Identifikace proběhla záhy po dobytí kostela v Resslově ulici. Mrtvá těla všech sedmi parašutistů museli identifikovat svědkové z místa činu, jakými byl například SS-Oberscharführer Johannes Klein, řidič obergruppenführera R. Heydricha a s ním dalších 13 svědků, kteří se shodou náhod ocitli v den atentátu v Holešovičkách. Další vlna identifikace pak probíhala již podle zakonzervovaných a dobře uchovaných hlav Jana Kubiše a Josefa Gabčíka a to jen lidmi, kteří parašutistům pomáhali. Jednalo se o 9 osob. Vesměs šlo o osoby, které s Janem Kubišem či Josefem Gabčíkem přišly jako první do styku. Proto se identifikace musel zúčastnit Václav Král z Plzně, Václav Růta, manželé Piskáčkovi, Václav Novák a pak dívky Marie Kovárníková, Ludmila Soukupová a Anna Malinová, které se staly za pobytu obou parašutistů v protektorátě jejich blízkými přítelkyněmi. Této identifikaci se nevyhnul ani Břetislav Bauman. V hlavě mrtvoly č. 6 „poznal opětovně a se značnou jistotou Strnada[62] respektive onoho muže, který se u něho objevil a prosil ho o pomoc při ukrytí padáků.“[63]

Zatčení manželky

Utrpení rodiny Baumanů nebylo zatčením Břetislava zdaleka naplněno. Msta za smrt zastupujícího říšského protektora R. Heydricha měla být zaplacena krví a utrpením rodinných příslušníků i nezletilých dětí. Emilie Baumanová byla zatčena měsíc a půl po svém muži, 31. srpna 1942. Zatýkací komando si odvezlo z Houroušan i dvouletého syna Svatopluka.

Model při zatýkání dětí a jejich rodičů byl dvojí. Buď matku a její děti gestapo naložilo do jednoho vozu a společně odvezlo do Petschkova paláce. Zde bylo dítě matce odebráno a odvezeno dle jeho stáří buď na Jenerálku, nebo do Městského domova péče o mládež v Praze-Krči. Druhým modelem byl ten způsob, že děti a matka byly odděleny již při zatýkání a odvezeny samostatně na místa určení. Jak to bylo v případě Svatopluka Baumana a jeho matky, nevíme. Faktem je, že se dvouletý Svatopluk ocitl v internačním táboře pražského gestapa v Praze-Jenerálce, který byl pro účely internace dětí odbojářů podporujících parašutisty z operační skupiny Anthropoid vyčleněn.

Terezín

Břetislav Bauman byl 27. srpna 1942[64] převezen do vazební věznice pražské služebny gestapa v Malé pevnosti Terezín. Umístěn byl na celu č. 29. Odtud napsal svému otci 30. září korespondenční lístek s krátkým textem, že je zdráv a má se dobře a prosí o zaslání pracovních bot[65]. Dále oznamuje, že mu může být posláno měsíčně 100 K. V závěrečných pozdravech pak Břetislav Bauman prosil, aby jeho rodiče vyřídili pozdrav i jeho ženě Emilii.[66] To znamená, že ani v Malé pevnosti Terezín Břetislav Bauman v té době nevěděl, že jeho žena byla také zatčena a vyšetřována. Do terezínské Malé pevnosti byla dopravena 15. září 1942.[67]

Během pobytu v Terezíně mohla Emílie Baumanová dlouhou chvíli vyplnit vyšíváním kapesníků[68]. Na jednom z nich je vyobrazena žena v roztrhaných plandavých šatech, s miskou na jídlo v ruce a s druhou miskou na hlavě. Protože výšivka měla být s největší pravděpodobností věnována synovi, aby jej obveselila, byl zvolen možná tento námět. Ve spodní části výšivky je i datum provedení práce – 13. říjen 1942. Na druhé výšivce je na polštáři a pod peřinou vyobrazen chlapec. V jednom z kapesníčků je jako memento zapíchnuta ještě niť i s jehlou a nedokončená obruba. Výšivka tohoto nedokončeného díla musela vznikat těsně před odvozem do KLM.

Trest smrti nad oběma manželi za ukrývání a pomoc parašutistům, jakožto i nad desítkami dalších podporovatelů operační skupiny Anthropoid, vynesl předseda stanného soudu JUDr. Hans Ulrich Geschke v Praze v Petschkově paláci při zasedání v jejich nepřítomnosti 29. září 1942.

22. října[69] vyjel z Bohušovic nad Ohří transport čítající asi 460 jmen. Mezi nimi bylo i 264 žen a mužů spojených jedním názvem „akce parašutisti“. 23. října dojel vlak na nádraží v Mauthausenu. Následující den bylo všech 264 mužů a žen popraveno v intervalu dvou minut. Emilie Baumanová byla popravena výstřelem z malorážní pistole do týlu v 9 hodin a 54 minut. Její manžel došel svého konce stejným způsobem v 15:12.

Svatopluk

Syn Svatopluk setrval na Jenerálce jen do 12. září 1942.[70] Tento den jej převezli do Městského domova péče o mládež v Praze-Krči, kde byl internován až do konce války společně ještě s dalšími dětmi, které potkal stejný osud. Důvodem, proč byl z Jenerálky převezen do Krče, byl jeho nízký věk. Na Jenerálce se totiž o 46 dětí ve věku od 3 do 17 let starala sestra Německého červeného kříže Galla, Němka ustanovená Městským domovem péče o mládež. Jí v prvním měsíci pomáhala ještě česká zdravotní sestra.[71] Obě ženy, zvláště když se Galla dívala na děti zrádců Říše dosti přezíravě, nemohly tolik dětí zvládnout. Proto byl vytvořen systém, že starší děti od 14 let se staraly o ty od tří do pěti let. Děti od šesti do čtrnácti let se o sebe musely postarat samy. Dvouletý Svatopluk Bauman byl natolik malý, že potřeboval větší péči, a proto byl převezen do Krče. Zde byly na oddělení kostní tuberkulózy umístěny děti rodičů, kteří byli buď popraveni, nebo uvěznění v německých věznicích. Z Městského domova péče o mládež v Praze-Krči se Svatopluku Baumanovi vybavují první vzpomínky, které jeho paměť vůbec zachytila: „V rohu místnosti bylo umyvadlo a já jsem zde, ani nevím proč, dostal na holou. Pak byl v místnosti v protějším rohu stupínek a skříň. Občas mezi nás přišel pán v dlouhém pracovním plášti, ze skříně vytáhl housle a hrál nám na ně.“[72]

Když se blížila fronta a spojenečtí letci dosáhli svými bombardéry bezpečně i Prahy, byl v únoru a březnu 1945 proveden nálet na Prahu. Únorový nálet byl pravděpodobně proveden na základě omylu spojeneckých letců. Hlavní cíl bombardovacích svazů byly totiž Drážďany. Druhý nálet měl již jasný cíl, průmyslovou oblast ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Na jeden z těchto náletů si pamatuje i Svatopluk Bauman: „Šli jsme dolů do sklepa. Zde byly umístěny patrové postele a podlaha byla provedena z cihel položených na štorc. Leželo nás 6 v posteli a najednou to bouchlo blízko nás. Zem se zachvěla, že jsem spadl z postele tak nešťastně, že jsem si natloukl hlavu a měl jsem tam bouli, která se ztratila až za dva roky.“[73]

I v Městském domově péče o mládež byly děti pod přímým dohledem gestapa. Dokumentaci k ústavu nejdříve vedl referát II BM. Později byly převedeny na referát SBF (Sabotage – Bahnen – Fallschirmagenten), kteréžto oddělení v Praze vedl kriminální komisař Willy Leimer.[74] Fyzicky se o ně staral kriminální zaměstnanec Friedrich Dennert. Měl na starosti jejich ubytování, zajištění stravy i vyjednávání s vrchním magistrátním radou dr. Richterem, s vrchním radou Albersem či se zaměstnancem ministerstva vnitra Albonem. Do styku přišel i s ředitelkou Městského domova péče o mládež v Praze Reth Lidwigovou.[75] Náklady na stravu denně činily kolem 2,4 – 2,6 říšských marek na jedno dítě. Německá strana však neplatila nic. Německé státní ministerstvo tyto výlohy předkládalo k proplacení protektorátnímu ministerstvu vnitra a městu Praze[76].

Svatopluk Bauman opustil internaci v Praze-Krči 19. května 1945. Ten den si pro něj bryčkou přijel jeho dědeček z matčiny strany Antonín Basař. Rodiče matky Emilie se také o malého Svatopluka začali starat. Internace se na malém Svatoplukovi samozřejmě projevila. Svatopluk zcela zapomněl mluvit česky a se svým dědečkem komunikoval jen německy. Velký odpor měl také k pyžamu, do kterého ho chtěla v prvních dnech po propuštění obléci jeho babička. Když zahlédl, že pyžamo je pruhované jako měl v Krči, vyškubl se babičce a vyskočil oknem ven na náves, jen aby nemusel v tomto pyžamu být. Pyžamo se pak muselo nově ušít z jiné látky plné kytiček, aby se asociace s pobytem v Krči nevracely. Velký strach v něm vyvolával i jejich pes, venkovský voříšek. Když byl pes na dvoře, bál se Svatopluk vyjít ven.[77]

Staří prarodiče se o svého vnuka chtěli dobře postarat a věnovat se jeho výchově. Proto v roce 1947 prodali i hostinec, který v Horoušanech vlastnili. Jako vždy největší trauma na malého Svatopluka přicházelo kolem vánoc. Všude v jeho okolí jeho kamarádi zasedali ke štědrovečerní hostině společně s rodiči, jen Svatoplukovi tento kruh nahrazovali dědeček s babičkou, což vlastní rodiče nikdy nemohlo nahradit. Pečlivě také sledoval každičkou zprávu o tom, jak se vrací lidé z koncentračních táborů s nadějí, že se snad vrátí i jeho rodiče.

Závěr

Příslušníci Baumanovy rodiny prokázali během okupace velkou míru osobní statečnosti. Břetislav Bauman u nelidských výslechů neprozradil svého spolupracovníka Františka Kroutila. 9. prosince 1945 na tryzně uspořádané IV. okrskem župy Barákovy, František Kroutil potvrdil, že přežil jen díky statečnosti B. Baumana a J. Starého.    

     Později byl František Kroutil, za to že přežil heydrichiádu, vystaven velkému tlaku místních aktivistů. Zvolil proto raději po roce 1948 odchod do Spojených států amerických.

     Pomoc Břetislava Baumana umožnila parašutistům z operační skupiny Anthropoid zachránit operační materiál, jehož případná ztráta by jistě zkomplikovala provedení naplánované operace na českém území. Rodina Břetislava Baumana za to zaplatila během vlny represí nacistické okupační moci spojené s vyšetřováním atentátu na zastupujícího říšského protektora cenu nejvyšší.

• Úvod
• Informace o zájezdech
• Aktuality
• Informace Mauthausenského mezinárodního výboru
• Zpracované příběhy vězňů KTM
  • Beck Walter
  • Čeřenský Miroslav
  • Pek Jaroslav
  • Poljak Mikuláš
  • Sekyrka Jaroslav
  • Královi
  • Bejblovi
  • Bonn Hanuš
  • Herout Karel
  • Fiala Vladislav
  • Klat_Josef
  • Dub Karel
  • Baumanovi
  • Strnadovi
  • Keprt Antonín
  • Hnilička Antonín
  • Tobišková Raja
  • Starý Jaroslav
  • Milička František
  • Jebavý Jan
  • Růtovi
  • Piskáčkovi
  • Příběh manželů Bergauerových
  • Sobkovi
  • Loudovi
  • Příběh manželů Jesenských
  • Bradáčovi
  • Příběh rodiny Brychových
  • Zdenka Paková
  • Příběh rodiny Moravcových
  • Příběh rodiny Albrechtových
  • Šindelka Přemysl
  • Příběh rodiny Frolíkovy
  • Deršata Jaroslav
  • Pavlík Karel
  • Příběh rodiny Moravcových z Konojed
  • Příběh manželů Jesenských ze Skořepky
  • Příběh rodiny Khodlových
  • Příběh rodiny Kučerových
  • Příběh rodiny Pechmanových
  • Štich Zdeněk
  • Příběh rodiny Marečkových
  • 28. duben 1945
  • Vystrčil Karel
  • Hrubý Antonín
  • Beníček Vincenc
  • Havelka_Ladislav
  • Ondrášek František
  • Vráblík František
  • Luža Josef
  • Rozum Josef
  • Janovsky Josef
  • Příběh Františka Klomínka a jeho rodiny
  • Brunclíkovi
• Fotogalerie
• Kontakt
• Mauthausenské bloky
• Napsali nám

mauthausen

ktmauthausen@seznam.cz